Osobnosti, které týdeník Zemědělec oslovil, se převážně domnívají, že Česká republika nestihne splnit požadavek Evropské unie, zbylá tři procenta pro dosažení povinného desetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů energie na spotřebě paliv v dopravě do roku 2020 musí představovat pokročilá biopaliva.
Viceprezident Agrární komory ČR Bohumil Belada uvedl, že podle jeho názoru a na základě informací, které má, se požadavek unie do konce roku 2020 nestihne splnit. „Nevím o tom, že by fungovaly dostatečné výrobní kapacity, ani nevím o tom, že by se připravovaly,“ řekl. Pokud se podle něj vezme v úvahu to, že příprava takové investice trvá jeden rok a a další rok její budování, tak se to nestihne. „Pro české zemědělce je ale důležité, aby se zaměřili na těch sedm procent biopaliv první generace, kdy mohou uplatnit to, co vyprodukují,“ doplnil.
Rovněž předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha se nedomnívá, že se podaří požadavek unie včas splnit. „Nejenže k tomu nemáme příliš vhodné podmínky, ale samo chování evropských orgánů a Evropské komise především odrazuje případné investory.
Málokdo podle mne bude chtít riskovat opakování situace jako u biopaliv první generace,“ sdělil.
Generální ředitel společnosti TTD Tereos Oldřich Reinbergr uvedl, že celá tři procenta se určitě nestihnou nahradit. Navíc například výroba etanolu z řepy při současných technologiích je levnější než produkce pokročilých biopaliv. Co se týká takových surovin, jako je dřevo, sláma či podobné odpady, musí nějaké zůstat pro jiné potřeby. Navíc výroba biopaliv z těchto surovin je drahá. Mylná je tedy představa, že biopaliva vyšší generace jsou všespasitelná. „Jsme ale spokojení, že sedm procent můžeme ještě nahradit klasickými biopalivy,“ konstatoval.
Také generální ředitel společnosti Preol Petr Cingr zvolil možnsot „ne“. Tady neexistuje příslušná technologie, ani informace, že by někdo do této technologie investoval. „Musíme brát přitom v potaz trvání stavebního řízení, řízení EIA, příprava technologií. A to jsme v roce 2015. Vybudování takového zařízení by podle něj s veškerou přípravou trvalo asi tři roky. Podobná biopaliva není ani možné dovézt, protože taková zařízení nejsou ani v Evropě, doplnil.
Martin Kubů, ředitel divize PHM, biopaliv a OZE společnosti Agrofert nepředpokládá, že EU splní zbývající tři procenta náhrady energie nad limit sedmi procent určený pro první generaci tzv. druhogeneračními biopalivy, respektive produkty ze surovin, označovaných jako nepotravinářské či odpadní. Dokonce nevěřím, že se podaří splnit i tzv. indikativní cíl v této oblasti, a to je náhrada 0,5 procenta energie. Tato strategie povede totiž místo efektivního využívání odpadů k jejich cílené či fiktivní produkci nebo minimálně k nehospodárnému chování například s potravinami nebo s produkty jim blízkým, případně povede k záboru zemědělské půdy pro tyto tzv. nepotravinářské plodiny. Efekt bude ale stejný a výrobu potravin to nepodpoří, spíše naopak. Jistě to však ohrozí dobré zemědělce, jako jsou ti čeští, protože místo efektivního hospodaření na dobrých půdách se bude v EU obchodovat s fiktivními odpady nebo se tyto produkty budou za odpady uměle vydávat.
Proti tvrzením, že v České republice v současné době není kapacita pro výrobu efektivnějších biopaliv takzvané druhé generace, se však ohradila společnost Oleo Chemical (OCH). Podle Kamila Jirounka, člena představenstva OCH jde o zcela účelové jednání vedoucí k ohýbání unijních norem a lobování pro pokračující podporu konvenčních biopaliv vyráběných ze zemědělských plodin. „Výroba biopaliv druhé generace v České republice není fikcí,“ tvrdí Jirounek. Od roku 2010 je to například výrobní závod Oleo Chemical v Liberci, který má kapacitu pro výrobu bionafty z odpadních živočišných tuků (TME) podle původní české technologie v objemu 62 tisíc tun ročně,“ řekl.
Bionafta z odpadních živočišných tuků je podle něj ekonomicky i energeticky výhodnější - představuje úsporu 88 procent emisí oproti fosilním palivům, tedy až dvakrát víc než u biopaliv získávaných ze zemědělských plodin. V České republice ji však dodávat nelze. Podle Jirounka je totiž česká technická norma záměrně nastavena tak, aby jí bionafta, kterou OCH vyváží například do Itálie, Francie, Nizozemska, Belgie nebo Velké Británie, v České republice nevyhověla.*