Období klesajících cen potravin ve světě se loňským prudkým nárůstem stala minulostí a ceny potravin budou celosvětově růst. Důvodem jsou především klimatické změny a rostoucí konzumace potravin v rychle se rozvíjejících zemích, jako jsou například Čína nebo Indie. Vyplývá to ze zprávy, kterou v závěru loňského roku zveřejnil Mezinárodní ústav pro politiku výzkumu potravin (IFPRI).
Generální ředitel tohoto ústavu Joachim von Braun vysvětlil, že ceny potravin v minulých letech klesaly díky vědcům, jimž se podařilo vyšlechtit plodiny dávající vysoké výnosy. Doba poklesu cen ale podle von Brauna končí. „Potraviny celosvětově naposledy zdražily v letech 1973 a 1974, ale teď je situace naprosto jiná. Znásobila se rizika klimatických změn i možnosti ohrožení klimatu,“ řekl.
Ve zprávě IFPRI se uvádí, že bude přibývat hladovějící a podvyživené populace, jakmile se klimatické změny dotknou nejohroženějších oblastí, mezi něž patří Afrika. V nich se bude kvůli nepříznivým podmínkám rychle snižovat výnosnost obilovin a tyto státy budou muset potraviny stále víc dovážet. Odhaduje se, že do roku 2020 zemědělská výroba vlivem globálního oteplování klesne o 16 procent. Bude se zmenšovat plocha vhodná k pěstování určitých plodin, v Africe například pole vhodná pro obiloviny téměř zmizí.
K podobnému závěru došel i hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF) Simon Johnson s tím, že růst cen sice dopadne nejvíce na chudé v celém světě, může však mít i kladné stránky. Podle šéfekonoma MMF vysoké ceny výrazně zlepší příjmy farmářů, což je důležité zejména pro chudší země; v bohatém světě pak zvýšené příjmy farmářů otevřou možnost zrušit v bohatých zemích subvence, které až dosud podkopávaly živobytí rolníků v chudých zemích.
Změny v poptávce „Agflace“, jak inflaci cen potravin označuje britský týdeník The Economist ve své prosincové analýze, se nejlépe odráží v cenách obilí, od nichž se odvíjejí ceny řady dalších potravin. Světová cena pšenice překročila loni v září hranici 400 dolarů (7160 Kč) za tunu, když ještě v květnu byla kolem 200 dolarů. Reálně je sice stále pod rekordy z první poloviny 70. let, proti průměru posledních 25 let je ale dvojnásobná. Cena kukuřice kolem 150 dolarů za tunu je asi 50 procent nad loňským průměrem a na rekordech byla také rýže. Index cen potravin MMF za poslední rok stoupl na dvojnásobek.
Příčinou rekordních cen tentokrát rozhodně není špatná úroda, dokládá The Economist. I přes sucho v některých důležitých oblastech dosáhla loňská produkce obilovin rekordního objemu 1,66 miliardy tun a bude ještě o 89 milionů tun vyšší než předloňská úspěšná sklizeň. Příčinou růstu cen jsou tedy strukturální změny v poptávce.
Jedním ze zdrojů vyšší poptávky po obilí je silný hospodářský růst v zemích jako Čína a Indie, který zvedá poptávku po mase. Zatímco poptávku po výrobcích z obilí ovlivňuje hlavně populační růst, který se v posledních letech zpomaluje, poptávku po mase táhne hospodářský růst, který je ve světě, a zejména v rozvojových zemích od počátku století velmi silný. To zvýšilo například spotřebu masa v Číně na více než 50 kg na hlavu z asi 20 kg v roce 1985. V rozvojových zemích jako celku potravinová poptávka po obilí stagnovala, spotřeba masa se ale zdvojnásobila. Důsledkem je, že farmáři nyní spotřebují ke krmným účelům až o 250 milionů tun obilí více než před 20 lety.
Jenomže tento nárůst poptávky po krmném obilí je velmi postupný a od konce 80. let se zvyšuje tempem jedno až dvě procenta ročně; vysvětlit dramatický nárůst cen za poslední rok tak rozhodně nemůže. Vysvětlit jej podle The Economistu naopak může prudký vzestup poptávky po biopalivech, zejména v USA.
Může za to etanol?
Situaci v neprospěch cen potravin ovlivňuje také rostoucí poptávka po biopalivech, což znamená omezení pěstebních ploch určených pro potravinářské účely. Právě dramatický nárůst produkce biopaliv považuje The Economist za hlavního viníka růstu cen.
Zatímco v roce 2000 se v Americe vyprodukoval bioetanol z 15 milionů tun kukuřice, loni
to bylo již asi z 85 milionů tun. Amerika je největší vývozce kukuřice, nyní ale jde více její sklizně na etanol než na vývoz. Loňská americká sklizeň kukuřice vzrostla o plnou čtvrtinu na rekordních 335 milionů tun, což bylo z části na úkor jiných plodin.
„Etanol je dominantní příčinou letošního vzestupu cen obilí,“ usuzuje The Economist. To dokládá i fakt, že zatímco letos se pokles světových zásob obilovin, což je ukazatel globálního převisu poptávky nad nabídkou, odhaduje na 53 milionů tun, objem americké kukuřice k produkci biolihu vzrostl o 30 milionů tun. Znamená to, že zvýšená americká poptávka po etanolu, podporovaná celou paletou vládních podpor, představovala více než polovinu světového deficitu obilnin. A situace se v tomto směru zřejmě ještě zhorší - Kongres nyní projednává návrh, který v rámci omezování emisí skleníkových plynů předpokládá zvýšení spotřeby etanolu do roku 2022 na sedminásobek.
Podobné programy má také Evropská unie včetně České republiky, kde se zase prudce rozmáhá produkce bionafty z řepky, opět na úkor jiných plodin. Přitom řada expertů i mezinárodních organizací před přílišným využíváním biopaliv varuje. Kvůli jejich negativnímu dopadu na ceny potravin pro chudé dokonce expert OSN Jean Ziegler v srpnu označil praxi používat potravinářské plodiny k produkci pohonných hmot za „zločin proti lidskosti“.
Cena za úspěšný růst
Podle hlavního ekonoma MMF Johnosona je růst cen potravin z části cenou za úspěšný hospodářský růst ve světě, ale také úplně zbytečným důsledkem pokusů vlád povzbuzovat spotřebu biopaliv. „Podle hodnocení expertů MMF lze značný díl posledního skoku v cenách potravin vysledovat přímo k politice biopaliv,“ uvedl Johnson, který stejně jako The Economist soudí, že hlavním problémem jsou vládní podpory biopaliv v rozvinutých zemích a jejich snaha chránit domácí výrobce před levnými biopalivy z rozvojového světa. Brazílie ze své cukrové třtiny například dokáže vyrábět etanol mnohem efektivněji než země mírného klimatického pásu, její produkce ale v USA a Evropě naráží na vysoké celní a jiné ochranné bariéry, uvádí Johnson.
Hlavní obětí agflace vyvolané biopalivy budou ti nejchudší a nepoměrně více v chudém než bohatém světě. Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker odhaduje, že zatímco životní úroveň v bohatých zemích se při růstu cen potravin o třetinu sníží o tři procenta, v chudých zemích to bude o plných 20 procent. Nejvíce agflace dopadne na chudé obyvatele měst a venkovské bezzemky rozvojového světa, na druhé straně rolnickým rodinám by měl nárůst cen pomoci; v rozvojovém světě by se díky tomu mohla snížit prudce rostoucí nerovnost mezi městem a venkovem. Celkově se ale účet rozvojových zemí za dovoz potravin letos zvýší o deset procent na 50 miliard dolarů, odhaduje The Economist.
Kladnou stránkou růstu cen potravin bude podle Johnsona vedle zvýšených příjmů farmářů i možnost učinit průlom v otázce farmářských subvencí, jimiž bohatý svět „již dlouho zamořuje mezinárodní obchodní systém a ztěžuje současné úsilí o liberalizaci obchodu“. Díky vysokým cenám potravin již subvence nejsou tak lákavé, a někdy se dokonce přestávají vyplácet. „Průmyslové země toho musí využít a eliminovat subvence tak, aby bylo těžké zavést je později znovu,“ dodal Johsnon.
Kam svět nakonec vysoké ceny zavedou, bude záležet z části na vládách. Pokud budou reagovat špatnou politikou a snažit se kontrolovat ceny, dovoz i vývoz, jak je to nyní vidět od Ruska a Ukrajiny po Venezuelu a Argentinu, zvýší to jedině chudobu, zejména mezi těmi nejchudšími. Pokud ale nastartují politiku snižování cel, uvolňování obchodu a cílené pomoci chudým, pomohou zvýšit životní úroveň nejchudších zemí a jejich nejohroženějších vrstev. „Dražší potraviny jsou příležitostí, která se vyskytne jednou za generaci a která umožní omezit nerovnosti v příjmech, oddělit bohaté farmáře od subvencí a pomoci chudým. Svět bude díky tomu bohatší a spravedlivější,“ uvádí The Economist.
Pevnost Evropa
Podobně se k současné situaci staví i zpráva IFPRI, která navrhuje zrušení omezení v obchodování s potravinami zejména v rozvinutých zemích, což by umožnilo rozvoj malých zemědělských hospodářství. „Svět, který čelí nedostatku potravin, musí obchodovat víc a nikoli míň,“ říká se ve zprávě.
Evropská unie se stejně jako USA nicméně zatím váhá vzdát politiky podpory svých zemědělců i rušení obchodních překážek v mezinárodním měřítku. Svědčí o tom i skutečnost, že minulý týden odmítlo dvacet zemí EU nejnovější návrh dohody Světové obchodní organizace (WTO) o liberalizaci globálního obchodu. Jak uvedl francouzský ministr zemědělství Michel Barnier, by dohoda příliš poškodila evropské zemědělce, a je tak lepší, aby nebyla uzavřená žádná dohoda, než špatná. Francie, která nejvíce těží ze zemědělských subvencí v EU, jejichž celková roční výše činí 40 miliard eur (1,01 bilionu Kč), již několikrát naznačila, že je proti ústupkům v zemědělství.
Zástupci WTO představili nový návrh dohody o volném obchodu se zemědělskými a průmyslovými produkty a službami tento měsíc. Plán v oblasti zemědělství požaduje po unii, aby mnohem více snížila dovozní cla na zemědělské produkty. Evropská komise o týden dříve uvedla, že návrh zemědělské dohody je sice přesvědčivý, avšak ve srovnání s dalšími dohodami, jako o obchodu s průmyslovým zbožím a se službami, je nevyrovnaný. Komise se domnívá, že v dalších oborech je pokrok v otevírání trhů mnohem pomalejší než v oblasti zemědělství.
Ministři obchodu členských zemí WTO se dohodli, že uskuteční další setkání, na kterém budou usilovat o konečnou podobu dohody o liberalizaci světového obchodu, v březnu nebo dubnu. Nynějšímu kolu jednání se říká katarské, protože začalo v roce 2001 v katarském Dauhá. Jeho hlavním cílem bylo dostat z chudoby miliony lidí v rozvojových zemích a podpořit globální hospodářský růst. Posledních šest let ale diskuse vázla kvůli sporům mezi vyspělými a rozvíjejícími se ekonomikami o zemědělské dotace a dovozní cla na průmyslové zboží.
