Počátkem listopadu má být zveřejněna další pravidelná hodnotící zpráva o plnění kodaňských kritérií v kandidátských zemích EU. Lze předpokládat, že pro potřeby srovnání dosažených výsledků bude zvolena stejná struktura i metodika analýzy jako ve zprávách minulých.
Někteří představitelé EU vyslovili v posledním období názor, že proces plnění kodaňských kritérií (tato kritéria jsou popsána na konci článku) je úspěšnější v zemích, které postoupily dále v transformaci na standardní tržní ekonomiky. Cílem tohoto článku je poskytnout pohled na plnění kodaňských kritérií právě z tohoto úhlu. Předložené informace o dosaženém stupni transformace, resp. přiblížení se standardní tržní ekonomice ve vybraných uchazečských zemích střední a východní Evropy (SVE) vycházejí z pravidelného hodnocení, které od roku 1994 dělá Kancelář hlavního ekonoma EBRD (European Bank for Reconstruction and Development – Evropská banka pro obnovu a rozvoj v Londýně) a publikuje je v pravidelné Transition Report.
Za základní indikátory jsou zvoleny nejdůležitější prvky standardní tržní ekonomiky: trhy a obchod, podniky a finanční instituce. Pomocí těchto indikátorů se vyjadřuje pokrok, kterého jednotlivé země v procesu přibližování se standardním tržním ekonomikám dosáhly. Základem porovnání jsou standardy vyspělých průmyslových tržních ekonomik, přičemž se vychází z toho, že neexistuje žádná perfektně fungující tržní ekonomika a proces transformace není ohraničen jednotným časovým horizontem. Při hodnocení se používá stupnice indikátorů od 1 (nejnižší dosažený pokrok oproti předchozímu systému) do 4. Ve snaze vyjádřit změny a trendy co nejcitlivěji, používá EBRD ještě znaménka /+/ a /-/, přičemž /+/ znamená očekávaní, že nastoupené pozitivní trendy budou pokračovat a /-/ vyjadřuje určité obavy z toho, že dosažené pozitivní trendy by mohly být zpomaleny (z tohoto důvodu např. stupeň 4+ znamená vyšší úroveň než stupeň 4 a obdobně, stupeň 4 znamená více než stupeň 4-). Mezi hodnocené základní elementy standardní tržní ekonomiky EBRD zařadila indikátory uvedené v tab. 1.
Výsledky šetření EBRD v oblasti transformace podnikové sféry (privatizace a restrukturalizace včetně uplatňování vlastnických práv) uvedené v tab. 5 potvrzují, že námi sledované země (Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Polsko a Slovinsko) patřily k těm, které si vedly relativně nejlépe. S výjimkou Slovenska jde o země, které EK před několika lety hodnotila jako nejlépe připravené a zařadila je do první skupiny zemí, s nimiž zahájila jednání o přijetí (mimo uvedených zemí sem patřilo Estonsko a Kypr).
Obdobné výsledky byly zaznamenány v průběhu hodnocení liberalizace trhů a transformace finančních institucí (viz. tab. 3). Podle závěrů EBRD si z námi sledovaných zemí nejlépe vedly Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovinsko, tedy země již zmíněné první skupiny, přizvané k jednání s EU.
K získání celkového pohledu na dosažený stupeň transformace sledovaných zemí směrem k standardní tržní ekonomice byl vypočten kumulovaný počet bodů s tím, že dvě znaménka /-/ snížila celkový počet bodů o jeden, dvě znaménka /+/ naopak celkový počet bodů o jeden zvýšila a znaménka /+/ a /-/ se navzájem kompenzovala. Na základě získaného počtu bodů se stanovilo konečné pořadí zemí (tab. 4). Nejlepší výsledky v procesu transformace směrem k tržní ekonomice dosáhlo na základě informací EBRD Maďarsko, Polsko, ČR, Slovensko a Slovinsko. Jde o země, které – podle názoru Komise – zaznamenaly výrazný posun při plnění kodaňských kritérií.
Získané výsledky je možné doplnit i informacemi o makroekonomickém vývoji sledovaných zemí. Na základě pramenů vídeňského ústavu pro mezinárodní ekonomická studia (WIIW) průměrný reálný růst HDP v roce 1999 v pěti kandidátských zemích SVE dosáhl 2,9 %. Z tab. 5 vyplývá, že nejúspěšnější bylo Maďarsko a Polsko – 4,3 resp. 4,1 %, Slovinsko dosáhlo 3,7 %, SR 1,9 %; v ČR se podařilo snížit hloubku recese na -0,2 % (v roce 1998 –2,2 %). Pro ilustraci uvádíme, že např. Rumunsko ani v roce 1999 nepřekonalo hlubokou recesi (-3,2 %, v roce 1998 dokonce –5,4 %).
Ve třech sledovaných zemích se zvýšila míra registrované nezaměstnanosti (v ČR na 9,4 % z 7,5 v roce 1998, v Polsku na 13 % z 10,4 % v roce 1998 a na Slovensku, kde dosáhla 19,2 % oproti 15,6 % v roce 1998. Naproti tomu míra inflace byla mnohem nižší, než se očekávalo (ceny některých surovin v důsledku poklesu celosvětové poptávky a zúžení ruských trhů v loňském roce poklesly). Téměř ve všech sledovaných zemích došlo oproti roku 1998 k jejímu poklesu, jedinou výjimkou bylo Slovensko (nárůst na 10,6 % z 6,7 % v roce 1998). Až na Polsko a Slovinsko zbývající tři sledované kandidátské země SVE zaznamenaly v roce 1999 pokles deficitu běžného účtu (důsledek mj. i rostoucí zahraniční poptávky). V některých zemích došlo k dalšímu zhoršení vládních bilancí.
Přes postupně se prosazující pozitivní trendy v ekonomikách jednotlivých kandidátských zemí, jejich srovnání s průměrnou ekonomickou úrovní EU vyznívá jednoznačně v neprospěch většiny z nich (tuto skutečnost potvrzuje i tabulka č. 6). Není však možné přehlédnout, že výsledky Slovinska a ČR jsou více méně srovnatelné se zeměmi tzv. jižního křídla EU (Řecko, Španělsko a Portugalsko). Maďarsko se k této úrovni blíží, Polsko a Slovensko výrazně překračují úroveň Turecka.
Nepříznivě vyznívají pro většinu kandidátských zemí výsledky vývoje v zemědělství. Nízkou produktivitu práce v tomto odvětví dokumentuje podíl zemědělství na tvorbě HDP, který je – s výjimkou Malty – u všech kandidátských zemí výrazně nižší než podíl toho odvětví na celkové zaměstnanosti (tab. 7). Za pozornost stojí výsledky zemědělsktví ČR, jehož podíl na tvorbě HDP se blíží podílu na zaměstnanosti (4,5 % resp. 5,5 %).
Komise ocenila pozitivní výsledky procesu privatizace ve všech kandidátských zemích. V posledním období se v tomto procesu prosazuje trend směrem k privatizaci služeb. Za pozornost stojí i úspěšné prodeje státních podílů ve velkých telekomunikačních společnostech. Naproti tomu byla podrobena kritice privatizace bank. Podle názoru Komise byla úspěšná v Polsku, které v průběhu sledovaného období prodalo majoritní podíly ve třech bankách. ČR prodala ve stejném období jednu banku (ČSOB). Obavy vyvolává používání příjmů z privatizace k financování běžných výdajů v oblasti vládních financí.
Komise vyjádřila spokojenost s přílivem přímých zahraničních investic. Přes původní obavy zahraničních investorů čisté toky přímých zahraničních investic do regionu SVE byly v roce 1999 ve většině zemí vyšší než 3 % HDP. Celkový příliv přímých zahraničních investic vykazovaný v platebních bilancích dosáhl v roce 1999 15475 mil. USD (z toho ČR 33 %, Maďarsko 13 %, Polsko 41 %, Bulharsko 5 %), zásoby k 31.12.1999 činily 78 700 mil. USD (podíl ČR byl 23 %, Maďarska 25 %, Polska 35 %, Rumunska 7 %, Slovenska 4 %). Komise současně podrobila kritice skutečnost, že v mnoha kandidátských zemích se prosazuje snaha vytvářet příznivější klima pro zahraniční investory. Komise tento stav považuje za porušování rovných podmínek. Pobídky by měly být určeny pro všechny investory, kteří splňují podmínky.
Ve sledovaném období všechny kandidátské země prohloubily obchodní integraci s EU. EU byla největším obchodním partnerem všech kandidátských zemí. Objem obchodního obratu v hodnotovém vyjádření se v období 1993 až 1998 zvýšil více než dvakrát a dosáhl 180 mld. euro. Podíl kandidátských zemí na celkovém obchodu EU dosáhl v roce 1998 celkem 10 % a tyto země se staly druhým největším obchodním partnerem (po USA, které se podílely na obchodním obratu EU 20 %). Komise zdůraznila, že výhodnost obchodu s kandidátskými zeměmi se projevuje i ve výši dosahovaného přebytku. Obchodní přebytek EU s kandidátskými zeměmi dosáhl v roce 1998 zhruba 33 mld. euro (35 % z této částky obchodem s Polskem, 25 % obchodem s Tureckem). Dosažený přebytek kompenzoval obchodní deficit, který EU v roce 1998 vykazovala se zbytkem světa.
Vysokou obchodní integraci jednotlivých kandidátských zemí do EU můžeme dokumentovat těmito údaji: EU se podílela v roce 1998 na importu Maďarska 64,1 %, na exportu 73,3 %; na importu Polska 65,9 %, na exportu 68,3 %; na importu ČR 63,3 %, na exportu 64,2 %. Stejné údaje za Litvu činily 37,4 resp. 47,3 %. V této souvislosti byl v druhé hodnotící Zprávě Komise (1999) vysloven názor, že ekonomiky, které byly více reformovány a integrovány do EU, byly mnohem méně postiženy nepříznivými vnějšími faktory.
Obchodní integrace mezi EU a kandidátskými zeměmi rapidně roste, naproti tomu pokrok ve spolupráci mezi některými kandidátskými zeměmi je malý. Jedinou výjimkou bylo v roce 1998 Rumunsko, které vykázalo 50% nárůst obchodu se zeměmi CEFTA Komise doporučila kandidátským zemím posilovat vzájemný obchod v rámci CEFTA. Liberalizace obchodu uvnitř CEFTA by – podle názoru Komise – se měla dále prohlubovat. Výraznější spolupráce v rámci CEFTA by mohla přilákat do regionu další investice a připravit region na rozšířený evropský trh.
Závěr
I když sledované země SVE zdaleka nenaplňují všechny standardy vyspělých tržních ekonomik, uvedené skutečnosti a dostupné údaje umožňují potvrdit oprávněnost vyslovovaných názorů představiteli EU, že země, které dosáhly největší úspěchy v transformaci, zaznamenávají současně výrazný posun při plnění kodaňských kritérií. Problematika vzájemného vztahu mezi procesem transformace a plněním kodaňských kritérií je natolik náročná a složitá, že by si vyžadovala samostatnou analýzu a přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Přesto je nutné zdůraznit, že plnění kodaňských kritérií (zejména zavádění acquis) může výrazně podpořit a urychlit jak systémové, tak i institucionální a strukturální změny ve sledovaných zemích. Naopak, země které se vyrovnaly s těmito změnami úspěšněji, mnohem více se přibližují standardům tržní ekonomiky a naplňují principy demokracie. Na tomto místě je nutno zdůraznit poměrně dobré ocenění průběhu transformace a pokroku při plnění kodaňských kritérií, které obdržela ČR od Komise. Vedle pozitivního hodnocení za plnění většiny kodaňských kritérií je možné zmínit i nastoupené stabilizující makroekonomické trendy. Problémem sice zůstává vysoký schodek veřejných rozpočtů, dochází však k akceleraci výstupů (přírůstek HDP za 1. pololetí 2000 meziročně narostl o 3,1 %), snižuje se vnější nerovnováha, inflace se vyvíjí více méně očekávaným směrem. Nutno však přiznat, že proces rozšíření má více dimenzí – bez ohledu na to, jak výrazné bude úsilí kandidátských zemí, jeho úspěšné završení závisí i na procesu vnitřní přípravy samotné EU.
Evropská rada na zasedání v Kodani stanovila podmínky pro kandidátské země, současně ale prohlásila, že k rozšíření může dojít, pokud EU bude mít dostatečnou kapacitu absorbovat nové členy při zachování dynamiky integračního procesu. V této souvislosti zdůraznila nezbytnost institucionální reformy EU. Později se EU zavázala, že přípravou institucionální reformy se bude zabývat mezivládní konference (zahájení v únoru 2000, předpokládané ukončení v prosinci 2000). Její výsledky se mají vyhodnotit a zavést takovým tempem, aby – po nezbytné ratifikaci institucionálních změn – mohlo dojít k rozšíření v době od konce roku 2002. Dosavadní průběh konference nepřinesl však žádné výrazné úspěchy, nebylo dosaženo konsensu ani v jedné zásadní otázce (počet členů v Komisi, přerozdělení hlasů v Radě, přizpůsobení zásad kvalifikované většiny novým podmínkám aj.). Obavy z dalšího prodloužení termínu vstupu vzbuzují odpůrci tzv. souběžné ratifikace, jejichž hlasy se pravidelně ozývají. Pokud se souběžná ratifikace neprosadí, reálný termín přijetí je těžko odhadnutelný..
Proces přípravy východního rozšíření byl jistě ovlivněn i politickými změnami ve vnějším prostředí EU, zejména vývojem v Ruské federaci. Počátkem 90. let (v době zahájení přeměn v zemích SVE) tato země představovala ještě určité reálné nebezpečí a bylo tedy nutno s tímto faktorem při rozhodování o strategických otázkách počítat. Pravděpodobně i z tohoto důvodu byli někteří představitelé ES (EU) příznivě nakloněni myšlence urychleného rozšíření a při neoficiálních příležitostech ji často opakovali. Nutno připomenout, že politické nadšení, které v mnoha členských zemích ES (EU) počátkem 90. let vyvolávala myšlenka možného vstupu některých středoevropských zemí bývalého sovětského bloku do Společenství, bylo vystřídáno obdobím racionální ekonomické kalkulace pravděpodobných nákladů rozšíření. Připočteme-li k tomu skutečnost, že stupeň otevřenosti většiny kandidátských zemí směrem k EU je vysoký a v tomto směru i asymetrický (platí to především o ČR), lze pochopit, že EU s procesem rozšíření nemusí pospíchat (vnitřní ekonomické a politické podmínky, které by rozšíření více motivovaly, ještě nevyzrály).
S viditelným zpomalováním procesu vnitřní přípravy EU mohou souviset i vystoupení některých představitelů EU, ze kterých jasně vyplývá, že reálnějším termínem rozšíření EU bude období 2003 až 2005. Počátkem září letošního roku média zaznamenala v tomto duchu vyslovené názory např. komisaře Evropské komise pro východní rozšíření a německého kancléře. Z posledních informací vztahujících se k tomuto problému je zřejmé, že mnohem reálnější termín bude období kolem roku 2005. Nutno rovněž počítat s tím, že termín rozšíření EU bude záviset na mnoha dalších faktorech (zejména politických), než se dosud předpokládalo a zejména zveřejňovalo.
Kodaňská kritéria
Základním dokumentem, který se týká rozšiřování EU, je Agenda 2000. K jeho vypracování byla EK vyzvána na madridském zasedání Evropské rady (ER) v roce 1995. Obsahuje hlavní závěry a doporučení vyvozené ze zpracovaných posudků a názory Komise na zahájení procesu jednání o vstupu. Tyto závěry a doporučení vycházejí z kritérií přijatých Evropskou radou na jejím zasedání v Kodani v červnu 1993: „Přidružené země SVE, pokud si to přejí, se stanou členy EU. Ke vstupu dojde, jakmile bude příslušná země schopna převzít závazky vyplývající z členství splněním hospodářských a politických podmínek. Členství vyžaduje, aby každá ucházející se země:
dosáhla stability svých institucí, jež zajišťují demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a respektování a ochranu menšin;
vybudovala fungující tržní ekonomiku a dokázala zvládnout konkurenční tlaky a tržní síly uvnitř EU;
byla schopna převzít závazky vyplývající z členství, včetně plnění cílů politické, ekonomické a měnové unie“.
Podle místa přijetí jsou uvedená kritéria vstupu nazývána „kodaňskými kritérii“ v politické oblasti (první), v ekonomické oblasti (druhé) a se závazky vyplývajícími z členství v EU (třetí kritérium). Pro sebe si vytyčila Evropská unie také jednu podmínku – prohlásila, že k rozšíření může dojít, pokud ona sama bude mít dostatečnou kapacitu absorbovat nové členy při zachování dynamiky integračního procesu. Kodaňský summit vyslovil jednoznačné stanovisko k významu Evropských dohod (Eurodohody, neboli dohody o přidružení mezi EU a desítkou středoevropských kandidátů, uzavřené počátkem 90. let).
