Není pochyb o tom, že čtyřicetileté období totality zásadně poznamenalo český a moravský venkov, přerušilo vazby k půdě a zastavilo rozvoj soukromých statků. Po roce 1989 se k hospodaření na rodinných usedlostech vrátila jen malá část bývalých sedláků či jejich dětí. Že takový návrat nebyl právě snadný, poznala také Eliška Malíková, kterou nevhodný kádrový profil zavál nejprve jako učitelku matematiky a fyziky do pohraničí a teprve počátkem devadesátých let zpět na rodný statek do Oseka na Bečvou, kde začala znovu hospodařit.
Původní statek, na svou dobu velmi moderně technologicky vybavený, obdělával něco přes osm hektarů zemědělské půdy, z toho téměř 5,5 hektaru vlastních pozemků. V roce 1958 však jeho činnost násilím skončila. „Pole i dobytek si vzali družstevníci doslova se zbraní v ruce,“ říká farmářka a konstatuje, že následoval klasický scénář, který poznalo v té době mnoho selských rodin. Otec nenašel práci, rodina byla vystavena perzekuci a sny dětí o vysokoškolském vzdělání se i přes výborný prospěch a úspěšně složené přijímací zkoušky rozplynuly v nenávratnu. Dům naštěstí udrželi, a tak bylo možné po pádu komunismu znovu začít. Zažádala tedy o vydání zkonfiskovaných pozemků místní družstvo, které ministerstvo zemědělství určilo jako povinnou osobu, ale narazila. Družstvo pozemky vydat odmítlo a odpovědní pracovníci tvrdili, že o likvidaci neexistuje žádný dokument. Obrátila se tedy na soud. Ten trval šest let a pozemky nakonec družstvo na třikrát vrátilo a ještě doplatilo určitou finanční částku jako odškodnění. „Teprve později, když se dokumenty o konfiskaci našeho statku bez potíží našly v archívu, jsem zjistila, že družstvo v tomto soudním sporu právně zastupoval tentýž člověk, který v padesátých letech ještě jako lidový soudce naše hospodářství zlikvidoval,“ konstatuje farmářka.
Místo kravína vepřín
Těch šest let však nezahálela a začala už v roce 1991 se svým mužem a dcerou hospodařit, zatím na pronajatých šesti hektarech zemědělské půdy. „Původně jsme chtěli postavit moderní kravín, protože manžel, zootechnik měl ke skotu blíž. Jenže tato snaha narazila na odpor okresního úřadu, který stavbu kravína nepovolil, a povolení jsme získali pouze na vepřín,“ vysvětluje. Ten byl postaven v roce 1993 za zhruba dva miliony korun s technologií pro suché krmení. V té době farma obhospodařovala již více než 20 hektarů a na stavbu získala dotaci 950 tisíc korun formou finanční výpomoci, kterou stát tehdy poskytoval soukromým rolníkům. K tomu si farmářka vzala ještě milionový komerční úvěr, který s pomocí dotace úroků od Podpůrného rolnického garančního a lesnického fondu během několika let splatila. Původní podnikatelský záměr byl chovat prasata na žír a od dalšího místního sedláka kupovat selata. „Ani po dvou letech jsme ale nebyli schopni se při takové kooperaci uživit. Rozdíl mezi cenou odchovaných prasat a cenou selat byla malý a na výkrmu nebylo možné vydělat. Proto u vepřína vznikla z původně plánované ale nedokončené přípravny krmiv porodna,“ říká Malíková. Toto rozhodnutí si ale vyžádalo další investici kolem dvou milionů korun na odchovnu selat. Na farmě tak vyrostl areál pro12 prasnic a odchovna selat s kapacitou 40 až 50 selat. V současné době ještě není zcela hotov, chybí několik kotců pro prasnice, ale jejich pořízení zatím brzdí nedostatek peněz. Odchov selat však v nových prostorách již běží.
Kromě prasat vlastní farma také pět krav červenostrakatého plemene. Jde spíše o hobby chov manžela farmářky, nicméně tržby za mléko, které dodávají olomoucké Olmě, se ročně blíží ke sto tisícům korun.
Odbyt je základ
Produkce osecké farmy se pohybuje od 180 až 250 kusů jatečných prasat za rok. Hlavní investice do chovu však přišly těsně před tím, než začaly na trhu s vepřovým masem problémy. To se projevilo na vztazích se zpracovateli „Jatky měly potíže a nastaly problémy se platbami za dodaná prasata. Já jsem ovšem splácela úvěr a peníze jsem musela dostat stůj co stůj, takže se stávalo, že jsem nesla měsíční splátku do banky v desetikorunách a dvacetikorunách,“ vzpomíná farmářka. Po krachu několika odběratelů navázal statek spolupráci se soukromými jatkami ve zhruba dvacet kilometrů vzdálených Soběchlebech. „Prasata na jatka dopravujeme vlastním vozem, jen výjimečně si pro ně zpracovatel pošle. Vlastní dopravě dáváme přednost, především proto, že zvířata nejsou tak stresována, jako když se svážejí hromadně,“ vysvětluje a dodává, že současná již pětiletá spolupráce zatím funguje k oboustranné spokojenosti.
Samozřejmě, že všeobecný propad cen jatečných prasat, který tímto odvětvím u nás otřásal v posledních letech, se nevyhnul ani Oseku na Bečvou. Propad tady ale nahradili lepší realizací rostlinných produktů. „Když byla u prasat cena 25 korun za kilogram v živém, vyšel naštěstí sladovnický ječmen a slušně jsem za něj utržila, takže bylo možné do jisté míry ztráty v živočišné produkci kompenzovat,“
V rostlinné produkci se farma specializuje na krmnou pšenici, sladovnický ječmen a řepku. „Přes dobré pěstební podmínky už neděláme cukrovku, protože jsme se nedohodli s cukrovarem na smlouvě, nesouhlasila jsem totiž se smlouvou, v níž byl dodatek, že pokud nám nezaplatí cukrovar za kampaň nebudu je žádat až do roku 2010. Copak bych mohla něco takového podepsat?“ ptá se farmářka a připomíná, že ji cukrovar stále ještě dluží doplatky za dodávky řepy z minulých let ve výši kolem 140 tisíc korun, které v současné době řeší soud.
Problém není v unii
Dnes statek vlastní 32 hektarů pozemků a celkem jich obdělává 45,2. Dlouhodobým cílem je rozloha 45 až 50 hektarů vlastních pozemků. To znamená přibližně 15 hektarů zemědělské půdy ještě dokoupit. Je to však otázka času, protože cena půdy se zde pohybuje kolem 50 tisíc korun za hektar. „Taková malá farma by pak měla uživit rodinu a mohla by zřejmě fungovat i bez dotací.,“ uvažuje majitelka.
Co se týká dopadu vstupu České republiky do Evropské unie nevidí farmářka pro chod statku žádné převratné změny. „Unie nám v podstatě nepřinesla žádné problémy, ale také ani žádné výrazné výhody, protože veškerá pozitiva, které by mohla vyplývat ze společné evropské zemědělské politiky padnou za oběť našim úředníkům, kteří její využívání prostě zabrzdí. Problémy s úřední mocí se už dnes netýkají jen malých zemědělců, ale i velkých podniků. Nerozumná rozhodnutí ministerstva zemědělství, které chce být ve vztahu k unii papežštější než papež, totiž způsobují, že to, co je běžné v původní evropské patnáctce v našich podmínkách prostě nefunguje. Když mluvíte s farmářem ze starých členských zemí, tak každý přesně ví, co za co dostane na dotacích, jaké příplatky, jaké prémie, zkrátka má jistotu a může s těmito penězi dopředu počítat, u nás ani náhodou. Z očekávané jistoty v unii udělali naši úředníci chaos,“ stěžuje si hospodářka.
Z Oseka na Bečvou je navíc daleko ke státní hranici, takže jedna z dalších výhod jednotného evropského trhu - případný prodej zemědělských produktů za lepší cenu do zahraničí, nepřichází podle jejích slov v úvahu. Farma zatím nevyužívá ani podpory z evropských strukturálních fondů. Protože složitá administrativa s tímto čerpáním spojená není adekvátní relativně nízkým požadavkům podniku. Ostatní administrativa , která se týká vyplácení podpor, je však podle farmářky zvládnutelná. „Dá se to zvládnout především díky Asociaci soukromého zemědělství, která má na každém okrese kancelář, kde pomohou , informují o termínech, o potřebných dokladech a podobně. Administrativa tedy problém není. Problém je, že u nás v polovině roku neplatí to, co se vyhlásí na jeho začátku. Že se během hry se mění pravidla. A to je jednoznačně chyba našich úředníků,“ uzavírá Malíková. Zároveň ale věří, že ti, kteří po ní farmu převezmou, už podobné problémy řešit nebudou.
