V Národním parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava existuje v současné době asi 12 tisíc hektarů nelesní půdy včetně rašelinišť a ostatních nepřístupných ploch, z toho je zhruba čtyři a půl tisíce hektarů využíváno zemědělsky. Hospodařit na těchto pozemcích ale s sebou nese řadu omezení. Podle pracovníka Správy národního parku Vladimíra Krtouše se však přesto na Šumavě skloubit zájmy ochranářů a zemědělců většinou daří.
Na naprosté většině zemědělských ploch se v národním parku chová skot bez tržní produkce mléka, něco málo ovcí a koní. Orné půdy je minimum a i ta bude zřejmě časem zatravněna. Většinu ploch obhospodařuje zhruba deset subjektů, které vznikly privatizací bývalých státní případně vojenských statků. Jejich výměry se pohybují od 500 až do více než tisíce hektarů. Kromě toho je zde asi stovka dalších farmářů s podstatně menší rozlohou zemědělské půdy, která se pohybuje zhruba do deseti hektarů.
Když zemědělství,tak ekologické
Představa zemědělství na území Správy národního parku Šumava je v podstatě shodná s ekologickým systémem hospodaření, proto se správa snaží přesvědčit zdejší zemědělce, aby do tohoto systému vstoupili. Důvod je jasný – když už jsou nuceni dodržovat určitá omezení a pravidla v rámci chráněné krajinné oblasti, měli by za to být nějakým způsobem odškodněni, a tento systém ji může přinést dotace na ekologické zemědělství
„Většinou, zejména ti větší již na ekologický systém hospodaření přistoupili. U drobnějších zemědělců tomu jednak brání nutnost zpracovávat rozsáhlou administrativu spojenou s ekologickým zemědělstvím, a také vyšší náklady, které tento druh hospodaření vyžaduje. Není-li malý farmář ekologickým nadšencem a podívá se na hospodaření ekonomicky, je zřejmé, že hranice, kdy mu stojí za to celou „ekologickou“ administrativu podstoupit je někde kolem dvaceti hektarů, při nižších výměrách mu to za ty obtíže většinou nestojí. Navíc v naprosté většině případů nejsou tito farmáři schopni, kvůli přísným předpisům finalizovat svoji produkci a dodávat na trh přímo ekologické potraviny. Přesto se ale už podařilo do systému ekologického zemědělství zapojit kolem osmdesáti procent zemědělsky obhospodařovaných ploch v parku,“ říká Krtouš.
Případné střety mezi správou parku a zemědělci se nejčastěji točí kolem peněz. „Naše představa je opravdu šetrné zemědělství, ale to mnohde naráží zase na ekonomické zájmy farmářů. Kontrolujeme, aby nedocházelo k rozšlapání pozemků zvířaty, například při napájení, k úniku močůvky z polních hnojišť, a k dalším prohřeškům, jenže splnit všechny tyto požadavky vyžaduje velké investice, a každý se pochopitelně snaží minimalizovat náklady a maximalizovat zisk,“ vysvětluje. Základním a nejčastějším problémem jsou velká stáda skotu, která se pohybují po pastvinách pohromadě. Z hlediska ochrany krajiny by přitom bylo optimální, kdyby se na Šumavě pásla stáda nejvýše o čtyřiceti kusech. To koneckonců odpovídá i nitrátové směrnici, která stáda s vyšším počtem zvířat posuzuje jako zdroj možných problémů „Máme skutečně ověřeno, že pokud se stáda rozdělí na menší celky, problémy nejsou, ale pro chovatele samozřejmě znamená větší investice a více zaměstnanců,“ dodává Krtouš.
Pomůže nový fond?
V poslední době však svitla pracovníkům parku i zdejším zemědělcům určitá naděje v souvislosti s připravovaným Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EAFRD), který by měl i do našich venkovských oblasti začít přinášet evropské peníze už od roku 2007. „Právě v rámci tohoto programu bychom rádi prosadili zvláštní opatření pro plošně chráněná území, kde by každá farma měla zpracován svůj optimální management plán a dostávala dotace za jeho plnění To by bylo myslím ideální, protože současná všeobecná unijní pravidla sice do určité míry situaci zdejších zemědělců zlepšila, ale nejsou šitá na míru všem farmách,“ upřesňuje Krtouš. Jestli návrh skutečně projde, ukáže až budoucnost. Evropa je ale zatím nakloněna ochraně životního prostředí, a tak správa národního parku věří, že ano.
Udržet šetrné hospodaření na Šumavě zatím ochranářům pomáhá zákon, který stanovuje sankce za poručení režimu. Druhým činitelem je skutečnost, že pozemky v první a druhé ochranné zóně jsou běžným zájemcům neprodejné a přecházejí na správu parku. Ta je pak za velmi striktně stanovených podmínek pronajímá uživatelům. Případné nedodržení podmínek je důvodem k okamžitému vypovězení smlouvy. „Jsme si ale vědomi že ekonomická situace zemědělců není růžová a že veškerá omezení by měla být kompenzována. Snažíme se jim vyjít vstříc. Správa parku rozhodně nechce vystupovat pouze jako orgán, který nařizuje a sankcionuje,“ dodává s tím, že jeden ze zemědělců je dokonce členem rady parku.
Celkové osvětě zdejších farmářů napomáhá také jihočeské regionální centrum PRO-BIO, které do jisté míry snahy správy se zemědělskou výrobou propojuje, a pomáhá zejména poradenstvím. V rámci poradenské činnosti pořádá PRO-BIO dvakrát třikrát do roka semináře zaměřené na legislativu a její změny a organizuje exkurze do úspěšných farem. „Na poradenství jsme zatím získávali peníze zejména přes program Phare. Do budoucna bychom se ale chtěli dostat systému povinného poradenství Evropské unie, abychom mohli pro jednotlivé farmy nabízet konkrétní management plány a soustředit se skutečně na terénní poradenství, včetně administrativy prováděné přímo na farmě. Zájem o takové poradenství mezi šumavskými zemědělci rozhodně je,“ říká Krtouš.
Poněkud obtížnější situaci mají zdejší farmáři také z pohledu nezemědělské činnosti. Pro menší subjekty přichází v úvahu vlastně jen agroturistika a služby s ní spojené, které dnes na území parku poskytuje zhruba padesát farem. Větší podniky by mohly najít časem uplatnění při energetickém využití biomasy. Podle Krtouše bude však brzy pro všechny tou hlavní činností ochrana zdrojů pitné vody. Tu totiž neudržované a nesklizené pozemky nezaručí, ale šetrné zemědělství ano.
