Farmaření, tak jak ho pojal inženýr Jan Švéda se svým společníkem inženýrem Pavlem Šeligou, je svým způsobem odlišné nejen ve Zlínském kraji, ale v celém Česku. „Nestal jsem se sedlákem tady, ale v zahraničí,“ říká o sobě Jan Švéda, čímž mnohé vysvětluje. Zemědělské vzdělání získal v Anglii, pracoval na farmách v Austrálii. Všude na světě jsou zemědělci podle něho konzervativní, ale tady ještě víc než kde jinde.
„U nás se pořád mluví o tom, jak se otevírají nůžky mezi cenami vstupů a výstupů. V zámoří jsou ale rozevřené daleko víc, protože dotace jsou tam podstatně nižší. Nikdo tam neoře žádné kopce, aby na nich sel obilí, když přirozená úrodnost půdy bývá v takových místech nižší. Tady se ale obilí stále pěstuje leckde,“ porovnává soukromý zemědělec. Jistou kritiku si může dovolit – všechny pozemky, které se svým společníkem přebírali, zatravnili. Původně přitom šlo většinou o ornou půdu.
Zatravnění jako ekonomická nutnost
„Když cena za tunu obilí ve výkupu nepřesáhne 3000 korun a navíc hektarové výnosy v naší oblasti jsou nízké, je zatravnění ekonomická nutnost,“ poznamenává farmář. Pozemky, které obdělává, jsou mnohdy dost členité v nadmořské výšce od 400 do 700 metrů. Většina z nich je soustředěna kolem pěti obcí na Slušovicku, další hektary jsou na Valašsku.
Hospodařit začal Jan Švéda před deseti lety po návratu z ciziny na 14 hektarech. Dnes mají s Pavlem Šeligou dohromady 1250 hektarů. Společně vlastní čtyři zemědělské společnosti. Půdu mají – kromě několika málo zrestituovaných hektarů – v nájmu na dobu neurčitou s pětiletou výpovědní lhůtou. Užívané pozemky mají nízkou bonitu. „Asi to neděláme tak špatně, když nám vlastníci nabízejí, abychom se o jejich půdu starali. Prodat ji ale většinou nikdo nechce, lidé tu k půdě mají vztah.“
Celý rok pod širým nebem
Zatravněné pozemky slouží k pastevnímu chovu masného skotu a ovcí a k přípravě krmení na zimu. Vše probíhá v režimu ekologického zemědělství. V čistokrevném chovu plemene aberdeen angus je 250 krav, stádo ovcí plemene romney marsh čítá kolem 700 kusů. Zvířata žijí 365 dní v roce pod širým nebem. „Nemáme žádné budovy kromě seníků a skladů krmiv,“ představuje své hospodaření chovatel. Dobytek a ovce tu bývá zvykem přehánět z pastviny na pastvinu nejen v době vegetace, ale i v zimě, aby zvířata při dlouhodobém pobytu na jednom místě příliš nedevastovala terén.
I když ceny za zástavový skot na vývoz jsou víc než lákavé, chovatelé ze Zlínska mladé angusy ven neprodávají. Jsou zapojeni v systému český angus, kdy se skot dokrmuje a zpracovává na specializovaných jatkách v jihočeské Kaplici. Maso pak většinou směřuje do pražských restaurantů a hotelů, nebo také na velvyslanectví.
Chválí podpory na rozšíření stáda ovcí
Původem anglické plemeno ovcí romney marsh se podle Jana Švédy, který vede klub jeho chovatelů v České republice, velmi dobře adaptovalo na zdejší podmínky. „Když dvanáct měsíců v roce mohou ovce žít venku, ušetří se spousta peněz,“ říká majitel stáda, zaměřeného na plemenitbu.
Považuje proto za přínosné dotace, které Zlínský kraj poskytuje na rozšiřování počtu ovcí, konkrétně na nákup plemenných zvířat. „Je určitě lepší jednorázový příspěvek na založení kvalitního stáda, než když dostáváte od státu dotaci 70 korun na jednu ovci. Když nám nyní kraj přispěje na nákup plemenného berana, budeme samozřejmě rádi,“ poznamenává chovatel, který plánuje dovézt berana z Nového Zélandu, aby předešel příbuzenské plemenitbě. Je to podle něho výhodnější než dovoz inseminačních dávek a jejich aplikace. „Nákup berana přijde asi na deset tisíc korun, k tomu doprava zhruba za sto tisíc. Nejjednodušší by bylo, kdyby Anglie nebyla kvůli slintavce a kulhavce uzavřená a mohlo se vozit odtamtud.“
Do této ostrovní země alespoň směřuje vlna, kterou tam majitelé stáda ze Zlínska prodávají přes malé vlnařské družstvo Romney. Jeho členem je asi 25 chovatelů, vlastní lis na vlnu, na němž jsou schopni připravit žoky na přání zákazníka. „Kilogram vlny prodáváme za 1,3 eura, zatímco odbytové družstvo Oveko nabízí deset korun. Lépe umíme prodat také jehněčí – zatímco Oveko platí do 45 korun za kilogram a ještě má výhrady k plemeni romney, my dostáváme 55 korun a tvrdíme, že jde o dobré plemeno s kvalitním masem,“ říká Jan Švéda.
Stále závislejší na dotacích
Tržby za skot i ovce ale považuje za velmi nízké a zemědělci tak podle něho upadají do stále větší závislosti na dotacích. „Kdyby se za produkci platilo, jak se patří, tak dotace nepotřebujeme. Sedláci bez nich žili po staletí. Jenže dnes jsou ceny masa tak stlačené, že se bez podpor neobejdeme,“ konstatuje farmář. Jak dodává, dotace vedou i k tomu, že kvalita zemědělské produkce upadá: „Je jedno, jestli máte čistokrevnou masnou krávu nebo nějakou chudinku. Kráva vytváří dobytčí jednotku naprosto stejné hodnoty.“
Ceny hovězího v Evropě už dnes podle farmáře udává zámoří. „Maso můžeme prodávat za tolik, kolik nabízí zahraničí. Nebojím se, že by zdejší masokombináty od nás zvířata nechtěly, ale dají nám cenu nastavenou podle levných dovozů ze zámoří. Jenže tam jsou náklady úplně o něčem jiném.“
Jan Švéda poznal styl práce na australské farmě velké pomalu jako Česká republika. „Farmář měl 120 tisíc krav a šest zaměstnanců. Jedna pastvina byla velká skoro jako okres tady a naše práce spočívala v tom, že jsme dobytek našli a nahnali ho do kamionu. Nesušilo se žádné seno, nebyla potřebná žádná technika, jen tři džípy, dobytčák a jeden traktor se zatloukačem na stavbu ohrad. Farmář si pak může dovolit prodávat za nízké ceny. Jenže pak přijede loď s masem do Hamburku a to je rána pro všechny evropské chovatele, nejen v České republice.“
Sami na sebe jsme přísnější, než musíme
Inženýr Švéda pracuje ve dvou komoditních výborech při nevládních organizacích evropských farmářů COPA/COGECA v Bruselu. Jeden z výborů je pro ovce a druhým je EWG – evropská vlnařská skupina. Má tedy jedinečnou příležitost i z diskusí s kolegy porovnávat, jak unijní předpisy aplikují jiné členské země.
„Často jsou u nás požadavky přísnější, než to Evropská unie vůbec chce. Byl jsem na praxi v hodně zemích EU a nikde jsem nezažil, aby bylo zakázané pást na loukách dobytek. Nelogický je také termín 15. červenec, dokdy musí být posekané louky, jinak hrozí ztráta dotací. Jsou přece místa ve vyšších polohách, kde se to do předepsaného data nedá stihnout, zvlášť když dlouho prší. Ve vyšších nadmořských výškách dosahují travní porosty sklizňové zralosti později. Nebo na různých loukách je vhodné pozdější sečení, takže ekologové nám přikazují sklízet píci déle a druzí po nás zase chtějí opak. Je velmi těžké se v tom orientovat.“ Stanovení termínu pro první seč považuje Jan Švéda za zbytečné a nepodařilo se mu zjistit, že by takovou podmínku v agroenvironmentálním programu měli i jinde pro všechny oblasti stejnou. „Každý zemědělec, když je krásný slunný červnový den, tak přece nesedí doma a nedívá se, jak tráva stárne, ale seká a suší. Když prší, tak je jasné, že se seno nedá dělat.“
Agroenvironmentální program jako celek přitom farmář vůbec nezavrhuje. Nelíbí se mu však, že zemědělci byli postaveni před hotovou věc a nikdo s nimi znění podmínek nekonzultoval.
Farma s minimem lidí
Během deseti let podnikání v Česku poznal, jaké to je být malým i velkým farmářem. „Kdybych se uživil, klidně by mi stačilo třeba padesát hektarů, ale to je utopie. Je lepší být velkým farmářem,“ může posoudit. „Proto abychom byli konkurenceschopní, musíme obdělávat větší výměru půdy. Na dobrých výsledcích našich farem se neodráží jenom naše práce, ale také práce našich šesti zaměstnanců, kteří se činí venku nebo u počítače v kanceláři. Bez jejich poctivé práce bychom kvalitních výsledků nedosahovali. Za to jim mohu jedině poděkovat,"“dodává Jan Švéda.
