Čeští zemědělci úspěšně zvládli vstup do Evropské unie, i když někteří z nových podmínek vytěžili více a jiní méně. Dělat po roce a půl členství v EU zásadní závěry a vývody pro budoucnost, tomu se ekonomové brání. Nicméně naznačují jisté trendy a upozorňují na rizika, která z minulosti přetrvávají. V naší struktuře se složitěji prosazuje multifunkční zemědělství, na němž staví společná agrární politika unie, o evropském modelu založeném na rodinných farmách nemluvě.
„I když nespokojenost mezi zemědělci stoupá a stěžují si, že jim vázne tok hotových peněz, je nesporné, že přistoupení k EU bylo úspěšné,“ hodnotí ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Dušan Vaněk. Připomíná, že za loňský rok se Česko mezi pětadvaceti členskými zeměmi umístilo za Polskem jako druhé z pohledu meziroční změny důchodů ze zemědělství, když u nás stouply o 65 procent. „Vstup do unie byl sňatek z rozumu, z něhož jsme dokázali vytěžit mnohé. Další vývoj bude záležet na situaci v celé EU, která stojí na hraně historického přístupu k zemědělství. Fakt, že na zemědělství, v němž pracuje pět procent lidí, jde 43 procent prostředků z unijního rozpočtu, totiž mnohým vrtá hlavou,“ poznamenává Vaněk.
Daňoví poplatníci v členských zemích unie zbystřují, když slyší, že veřejné peníze vydávané na multifunkční zemědělství mnohdy neslouží svému účelu. Zprávu s tímto závěrem nedávno zveřejnil evropský dvůr auditorů. „Výhrady se týkají původních členských zemí. Ale příští rok také my už budeme skládat účty,“ předesílá náměstek ředitele VÚZE Tomáš Doucha. Poukazuje přitom na souvislost v pojetí multifunkčnosti s podnikatelskou strukturou: „Podniky zaměřené na zisk u nás hospodaří na dvou třetinách půdy, zatímco rodinné farmy, nejvíce rozšířené v EU, pouze asi na třetině výměry. Obě kategorie ovšem rozdílně reagují na podněty k rozvoji multifunkčního zemědělství. Daleko lépe jsou na něj připraveny rodinné, důchodově orientované farmy, zatímco podniky sledující profit musí společnost finančně motivovat, aby se pohnuly správným směrem.“
I v této souvislosti Doucha upozorňuje na velké riziko, kterým je prosakování podpor mimo zemědělství. „Běžně 50 až 70 procent přímých podpor se přelévá k vlastníkům půdy. U nás to neplatí, ale s tímto rizikem je nutné počítat, zvlášť když stále téměř 90 procent zemědělské půdy se pronajímá,“ zdůrazňuje.
A jak hodnotí ekonomové posun k multifunkčnímu zemědělství v tuzemských podmínkách? Téměř se nesnížil vysoký podíl zornění, který stále přesahuje 70 procent. Třetina půdy je stále ohrožena erozí, neuspěli jsme u zadržování vody v krajině. K lepšímu se ale změnila kvalita vody díky nižší spotřebě hnojiv a pesticidů. Rozvíjí se ekologické zemědělství, ovšem naprosto v něm převládají trvalé travní porosty. Velký odchod lidí z odvětví nedoprovází vznik nových pracovních míst, když současně se snižuje podíl nezemědělských příjmů na celkových příjmech. „Podniky zpětně neinvestují do vytváření nových pracovních příležitostí, protože v tom nenalézají profit a na něj se orientují,“ poznamenává Tomáš Doucha. Z propočtů vychází, že kolektivní farmy zaměstnávají na sto hektarů čtyři lidi, zatímco velké individuální farmy 1,6 pracovníka.
Velké individuální farmy s velmi extenzivní produkcí, nízkou zaměstnaností a malým podílem nezemědělských příjmů, které hospodaří v méně příznivých oblastech, jsou podle Douchy v současnosti také nejúspěšnější. „Tato farma produkuje o více než 50 procent čisté přidané hodnoty na pracovníka v porovnání s jinými typy farem,“ porovnává. Poukazuje také na to, že platby do LFA tečou také do extrémně velkých podniků s extenzivním zemědělstvím, které se stále více ocitají ve vlastnictví nezemědělského či zahraničního kapitálu. Vybízí proto k úvaze, zda tyto podpory nejsou překompenzované.
Opačný pocit mají podnikatelé z přechodných oblastí, poukazuje Josef Lukášek, ředitel společnosti Zepo Bohuslavice, která v takových podmínkách na úpatí Orlických hor hospodaří. „Nejde o typickou produkční oblast, kde řada zemědělců není existenčně závislá na evropských dotacích. Rostlinná výroba je u nás vzhledem k nižším hektarovým výnosům a zvýšeným nákladům při nízkých výkupních cenách obilí převážně ztrátová. Nemáme ale dotace jako v LFA,“ upozorňuje Lukášek na složitější pozici podobně umístěných podniků. Zatravňování bez chovu skotu nebo zalesňování nepovažuje za řešení. „Než masově zatravňovat, je v našich podmínkách vhodnější pěstovat krmné plodiny,“ míní ředitel podniku, který krmné plodiny pro skot dělá na 46 procentech obdělávané půdy.
Diskuse o tom, zda cestou je produkční nebo multifunkční zemědělství, jsou podle ředitele Vaňka zbytečně vysilující. Šanci vidí jedině v multifunkčním, trvale udržitelném zemědělství, šetrném k životnímu prostředí.
