Do dalšího projednávání propustila Poslanecká sněmovna oba návrhy mysliveckého zákona. Poslanci Zemědělského výboru i speciální, zvlášť pro tento účel založená komise teď stojí před nelehkým úkolem: sloučit návrh zákona napsaného z pohledu myslivců s druhým, který preferuje zájmy vlastníků a uživatelů pozemků. Podpora návrhu „mysliveckého“ i „vlastnického“ jde navíc napříč politickým spektrem.
Mezitím se na ministerstvu zemědělství rodí v souladu s lhůtami danými legislativním plánem vlády věcný návrh téhož zákona. Prošel připomínkovým řízením a podle náměstka ministra zemědělství pro lesní hospodářství Pavla Rybníčka má největší šanci, aby byl kompromisem pro všechny zúčastněné strany. Navíc vzhledem k tomu, že pronájmy honiteb vyprší až v roce 2003, není zapotřebí na nový zákon pospíchat. Nutno podotknout, že vláda oba poslanecké návrhy zamítla.
V novém zákoně by se měly sladit zájmy mnoha různých skupin. Podle jednoho z předkladatelů „myslivecké“ verze Jaroslava Palase jsou to vlastníci lesů, zemědělských pozemků, jejich nájemci a správci. Podívejme se na některé ze sporných bodů z pohledu obou návrhů zákona - „mysliveckého“a „vlastnického“ - i z hlediska ministerského záměru.
Velikost honiteb
„Pokud jde o velikost honiteb, bude náš návrh zachovávat současný stav, tedy minimálně 500 ha. V Německu a Rakousku je minimální velikost honiteb kolem 100 ha (95, resp. 135 ha), ale ve skutečnosti jsou tam průměrné honitby stejně jako u nás na asi 1300 ha,“ poznamenal k ministerskému názoru na velikost honitby Rybníček. Poznamenejme, že „myslivecký“ návrh počítá s minimální velikostí honitby také 500 ha, ale pouze pro zvěř drobnou a srnčí. Pro ostatní zvěř spárkatou s výjimkou zvěře jelení by mělo být podle tohoto návrhu nejméně 1000 ha, pro jelení zvěř dokonce 2000 ha. Naopak konkurenční návrh, který bere na zřetel zájmy majitelů pozemků a porostů v honitbě a jejž podala skupina poslanců, v níž je Miloslav Kučera a Libor Amrozek, rozlišuje minimální velikosti podle toho, zda jde o honitbu vlastní - tam by mělo postačit 250 ha, nebo o honitbu společenstevní, která by měla mít alespoň 500 ha. Oba poslanecké návrhy se liší i v minimální výměře obor - se 100 ha počítají ve svém návrhu myslivci, 50 ha se objevuje v protinávrhu, který chce hájit spíše zájmy vlastníků a nájemců pozemků v honitbě.
Právo na nájem honitby
„Vlastníci pozemků musejí mít v zákoně zabezpečeno své základní právo - rozhodovat o tom, kdo si pronajme honitbu, a možnost pronajmout si honitbu sami,“ konstatoval Rybníček. Jeho názor koresponduje i s „vlastnickým“ návrhem. Ten říká, že „právo myslivosti je neoddělitelně spjato s vlastnictvím honebních pozemků a nemůže být zřízeno jako samostatné věcné právo“. Jejich oponenti zase tvrdí, že z žádného právního předpisu vyšší právní síly nelze odvodit existenci práva myslivosti jako práva spojeného s vlastnictvím nemovitosti. Nicméně připouštějí, že vlastník honitby ji „může užívat na vlastní účet nebo přenechat nájemci“. Zatímco myslivci navrhují nájem na 10 let a opční právo na další pronájem, druhá verze počítá s nájmem na pět, nejdéle na 10 let.
Čí je zvěř
„Zvěř není ničí a až do momentu, kdy ji vlastník pozemků, který provozuje honitbu, nebo myslivecké sdružení uloví. Pak patří jemu. Toto pojetí je v obou návrzích stejné,“ konstatoval Ambrozek a doplnil: „Princip je stejný, jaký se volí u vodního nebo horního zákona. Jde o přírodní bohatství, které nepatří nikomu, ale stát dává jakési licence k jeho odběru či odlovu.“ K tomu druhá skupina poslanců ve zdůvodnění svého „mysliveckého“ návrhu dodává: „Zvěř nelze považovat ani za věc společnou všem, ani za věc veřejnou.“ S tvrzením Ambrozka polemizuje Vladimír Broukal z Českomoravské myslivecké jednoty, který tvrdí, že ve „vlastnickém“ návrhu „je napsáno, že právo myslivosti je neoddělitelně spjato s s vlastnictvím pozemku a právo myslivosti je zvěř.“ Z toho podle něj vyplývá, že „vlastnický“ návrh spojuje zvěř s pozemky.
Kolik zvěře by mělo být v honitbě
O stavech zvěře by měl rozhodovat plán mysliveckého hospodaření. Zatímco podle návrhu „mysliveckého“ by měl být jediným účastníkem řízení o schválení mysliveckého plánu uživatel honitby, druhý návrh k názorům majitelů pozemků v honitbě přihlíží: „vyžaduje-li zájem vlastníka honebních pozemků nebo vlastníků přiléhajících honebních pozemků snížení stavu některého druhu zvěře, anebo je-li to v zájmu mysliveckého hospodaření, ochrany přírody, zemědělské výroby nebo stavu lesa, uloží okresní úřad uživateli honitby úpravu stavu zvěře až na stanovený minimální stav, popřípadě tento stav snížit, nebo rozhodne o vyloučení určitého druhu z honitby.“ K tomu Amrozek poznamenal: „Pokud jde o stanovení počtu, chceme, aby to byl dialog s vlastníkem a případně nájemcem pozemků a samozřejmě gesci musí mít stát. Nechceme, aby to bylo tak, že vlastník řekne: já nechci na svých pozemcích žádnou zvěř a naopak uživatel honitby bude chtít nereálně vysoký stav zvěře. Musí platit úměra, že v případě, kdy se dohodnou vyšší stavy zvěře, musí nájemce honitby zaplatit vyšší škodu, kterou tato zvěř způsobí. Nemám nic proti tomu, když se třeba majitel rozhodne, že ze svého lesa nemá žádný výnos, a proto dá přednost zvěři a bude mít na svých pozemcích třeba třikrát vyšší stavy, než je běžné. (Ovšem za předpokladu, že to státní orgán schválí.) Ale pak musí tento majitel počítat s tím, že mu zvěř způsobí škody, které buď ponese sám, nebo bude jejich úhradu požadovat na uživateli honitby.“ Podle Rybníčka je však otázkou, co to jsou přirozené stavy zvěře a kdo by měl o nich rozhodovat: „Zvířata by měla umožnit lesům i polním plodinám růst. Na druhé straně je nutné, aby počet jedinců zajistil zachování biodiverzity a genové základny jednotlivých druhů zvěře. Podle mého názoru by o tom měli rozhodnout biologové. Představujeme si, že stát by měl garantovat minimální stavy, které by zaručily zdravou populaci daného druhu zvěře. Škody působené tímto počtem zvěře by hradil stát. Věcí majitelů pozemků by pak již mělo být, kolik jsou ochotni zvěře strpět.“
Náhrada škod
„Škody jsou ze zákona dané a u lesních kultur se musí uplatnit náhrada do 30.června následujícího roku, škody na zemědělských plodinách se musí řešit do 14 dní,“ řekl Broukal. Polní plodiny se přitom musí podle obou návrhů stejně jako podle platného mysliveckého zákona sklidit „v řádných agrotechnických lhůtách.“ „Nechceme v žádném případě škodit vlastníkům pozemků, ale pokud je kukuřice na siláž na poli ještě koncem října, tak se nemůže očekávat, že v ní divočáci neudělají škodu,“ konstatoval Broukal. Návrh „myslivecký" počítá s tím, že nárok na náhradu škody by zanikl, pokud by jej poškozený neuplatnil u soudu do 14 dní ode dne, kdy škody vznikla, a u škod na lesních pozemcích do 30 dnů po uplynutí 30. června (jde o škody vzniklé od 1. července předcházejícího roku do 30. června). „Vlastnický“ návrh však počítá s tím, že o náhradu škody by musel zemědělec požádat do 15 dní od doby, kdy se o ní dozvěděl, nejpozději do 6 měsíců od doby, kdy vznikla. Stejně jako protinávrh připouští možnost vyčíslit výši škody až v době sklizně. Pokud by uživatel honitby škodu nenahradil do 60 dní ode dne uplatnění nároku a jeho vyčíslení, ani v této době nedošlo k dohodě, mohl by se poškozený do jednoho měsíce obrátit na soud. Lhůta pro uplatnění škod na lesních kulturách je u obou návrhů stejná.
„Nejspornější bude asi opční právo, výše nájemného z honiteb a otázka náhrady škod,“ odhadl úskalí v jednání o společném návrhu Libor Ambrozek a dodal: „Některé sporné body tam budou, ale jsem opatrný optimista. Chceme, aby myslivci pokračovali dál, ale myslím si, že musí přiznat ve změněné situaci větší práva majitelům pozemků, než mají doposud, a vyřešit náhradu škod.“
