Klesající rozměr výroby, rostoucí závislost na dotacích, váhání u biopaliv, obchodní řetězce a kvalita potravin. Tato témata nenechávají v klidu ani zemědělce z Pardubického kraje. Hovoří o nich představitelé okresních agrárních komor ze Svitav, Pardubic a Chrudimi.
Hlavní problém současného zemědělství, který se týká celé republiky, pojmenovává Jiří Navrátil, předseda Regionální agrární komory Pardubického kraje a předseda Okresní agrární komory Svitavy: „Tržby za naši produkci se neustále snižují, přitom dotace, které dostáváme, tento pokles nenahradí. A tak se zmenšuje objem tuzemské produkce a my nejsme schopni tento trend zastavit. Na druhé straně je u některých komodit, hlavně obilí stále nadvýroba.“
I když prvovýrobci omezí produkci, a tím sníží nabídku, stejně to nepomáhá, poukazuje předseda pardubické komory Josef Štěpanovský. „Pořád vymýšlíme, jak méně vyrábět, aby se zlepšila cena, ale ono to nefunguje. Tuzemská produkce masa je už pomalu poloviční, ale na volném trhu se zboží jednoduše doveze a obchody jsou stále plné. Obávám se, aby na tuto hru, na niž jsme my už přistoupili, nerozehrála pod tlakem světového obchodu také celá Evropská unie. Potraviny se dají dovézt z celého světa, ale jak se máme srovnat s tím, že zatímco my musíme dodržovat přísné předpisy, které produkci zdražují, tak jinde se nehledí na životní prostředí, využívá se dětská práce, a takové výrobky jsou pak levnější,“ porovnává Štěpanovský.
Vládnoucí garnitura by se měla podle předsedy chrudimské komory Jaroslava Kopisty zamyslet, kam chce tuto republiku dovést. „Od roku 1992 nebyl zahraniční agrární obchod v plusu. Záporné saldo agrárního zahraničního obchodu od uvedeného roku do loňska představuje 257 miliard korun, protože za každou cenu se sem dováží cokoliv – na úkor naší produkce. Pak tu také uměle vzniká nadprodukce a lidem se podsouvá, že je tu všeho moc. To ale není pravda, jde o politickou objednávku, která má za úkol zlikvidovat hospodářský prostor ovládaný českými zemědělci,“ míní Kopista. Je přesvědčen o tom, že EU si nás vytipovala jako expanzní prostor svých problémů hospodářských, ekonomických i sociálních. „S tím se my nyní potýkáme. Vidíme, jak nehorázně s námi jednají obchodní řetězce, jaké devastující vlivy to má na hospodaření našich podniků – ať prvovýrobců, či zpracovatelů,“ poznamenal.
Hlavní kámen úrazu je v tom, že tu chybí hrdost na české výrobky, uvedla ředitelka pardubické komory Jarmila Vlasáková. „Nemůžeme se rovnat sousednímu Německu, kde hospodyňka neomylně zamíří k domácímu výrobku,“ dodala.
Podle Jaroslava Kopisty by bylo dobré našim spotřebitelům vysvětlovat, co vlastně jedí, nakupují-li to nejlacinější. „Když preferují co nejnižší cenu, dostanou za ni náhražkové potraviny a měli by si uvědomit i zdravotní důsledky. Možná s tím souvisí stále četnější onemocnění rakovinou a nárůst civilizačních chorob,“ myslí si zemědělec.
Jarmila Vlasáková se zamýšlí nad tím, jestli naše úřady nedělají z domácích producentů trochu šašky. „Jen kolik opatření musí plnit. V tom náš státní dozor funguje nadstandardně přísně a aktivně. Na druhou stranu je naprosto sterilní v nápadech, jak bránit dovozům. Ač tady vyrábíme pod důkladným dohledem, v supermarketu se spotřebitel popere o dovezený levný potravinový šunt, vyrobený za podmínek, které nikdo nehlídá. Tady se sleduje zvíře od narození, chovatel si ani nesmí koupit léky a vše musí procházet veterinární kontrolou, ale zároveň se tu prodává maso ze zvířat, které veterinář v živém stavu možná ani neviděl,“ upozorňuje na velký rozpor ředitelka pardubické komory. „Kdyby představitelé našich veterinárních orgánů pracovali tak jako v Německu, Dánsku, Nizozemsku a jiných zemích, možná se řady věcí vyvarujeme. Jak je možné, že Ukrajina a Německo si najdou důvod, jak zamezit dovozu polského vepřového masa, a u nás to nejde? My jsme za hodně milionů korun ozdravovali chovy, jsou prosté všech možných nákaz, ale k čemu nám to je, když se sem pak dovezou živá prasata ze zemí, kde situace v nákazách stoprocentní není,“ zdůrazňuje ředitelka Vlasáková. Vadí jí, že státní kontroly se více nezajímají o to, co se k nám dováží. „Je pro ně jednodušší honit drobné domácí výrobce. Měli by se více zaměřit na dovozy – dokážou to veterináři v jiných zemích, ale u nás se jim do toho nechce.“
Pro českého úředníka je jednodušší zrušit výrobu, než vymyslet opatření, která producentům skutečně pomohou.
Jiří Navrátil připojuje konkrétní příklad z poslední doby: „Ministerstvo zemědělství slibovalo, že na silný dovoz drůbeže v souvislosti s ptačí chřipkou bude reagovat uzavřením hranic. Nakonec prosazuje omezení tuzemské výroby, když trh je přesycený. Domácí výrobci, kteří plní přísné veterinární požadavky, kvůli levným dovozům nemají odbyt. Přitom spotřeba drůbežího masa u nás klesla jen minimálně.“
O tom, co by pomohlo našim prvovýrobcům a zpracovatelům v sektoru drůbeže, jednala také Regionální agrární komora Pardubického kraje. Podle jejího ředitele Václava Kroutila (je rovněž ředitelem OAK Chrudim) bylo příznivou zprávou, že Brusel schválil určitou podporu pro drůbežáře. „Návrh ministerstva zemědělství na omezení výroby jsme rezolutně odmítli. Pro českého úředníka je jednodušší zrušit výrobu, než vymyslet opatření, která producentům skutečně pomohou,“ kritizuje Kroutil. Je proto rád, že celostátní agrární komora se v pomoci drůbežářům hodně angažuje.
Přístup k drůbeží odbytové krizi u nás a jinde porovnává ředitelka Vlasáková: „Francie a Itálie nečekaly a finančně podpořily výrobce, kteří prodělali. Místo, aby se naši úředníci zajímali o to, jak tyto země podporu chytře provedly, tak se divili, že si oba státy dovolily pomoc poskytnout, když unie na ni peníze ještě neuvolnila. Takže snaha rychle se s problémem poprat tady není a ani se nesnažíme vzít si příklad odjinud.“
Rizika, která sebou nese stále rostoucí závislost na dotacích, si uvědomují také zemědělci z Pardubického kraje. „Je to v přímém rozporu s tím, co po nás Evropa bude chtít po roce 2013. Dotace se budou snižovat a hlavní bude konkurenceschopnost. Přitom současné podmínky podpor spíš vedou k útlumu výroby, když třeba vstup do agroenvironmentálních opatření je podmíněn výrazným omezením dusíkatého hnojení,“ uvedl Václav Kroutil.
Zemědělcům, kteří s dotacemi počítají ve finančním toku, pak působí značné problémy váznoucí výplata těchto peněz. „Pořád platí, kdo rychle dává, dvakrát dává. Na Svitavsku řada zemědělců na dotace, hlavně z agroenvi titulů, stále čeká,“ připomněl ředitel tamní agrární komory Josef Gracias. Přitom po nepříznivé zimě, jak poznamenal, museli mnohé plochy přesít, takže měli dvojnásobné náklady. „A když ještě nepřišly dotace za loňský rok, musí se zadlužovat na úkor úrody, kterou teprve zakládají,“ dodal.
„Potíže s vyplácením dotací byli i vloni. Čekali jsme, že ve druhém roce to bude lepší. Ale silně jsme se mýlili,“ navázala Jarmila Vlasáková. „V České republice máme jednoho mocného nedotknutelného pána a ten se jmenuje software. Když je největší tlak, tak nefunguje.“
Předseda regionální agrární komory Jiří Navrátil se obává, aby zemědělci v blízké budoucnosti na dotace vůbec dosáhli. „Nyní musí dodržovat zásady správné zemědělské praxe, pak se přejde na cross compliance s 19 směrnicemi. Jejich naplnění bude vyžadovat ještě investování hodně peněz,“ konstatoval. S přechodem přímých plateb na farmu od roku 2009 si spojuje velkou volnost v rozhodování, co vyrábět, nebo zda vůbec nic nevyrábět. „Pak se asi změní struktura výroby. Co ale nastane po roce 2013, kdy se mají dotace postupně snižovat? Pokud se to nevyrovná nárůstem cen potravin, tak mnoho zemědělských podniků skončí,“ uvažuje Navrátil. Je přitom přesvědčený o tom, že kdyby dotace nebyly v celé Evropě, bylo by to pro české zemědělce výhodnější.
K tomu ale podle názoru ředitelky Vlasákové nikdy nedojde. „Francie a Německo nikdy nepřestanou podporovat své zemědělce, a tím, že jsme v EU, máme alespoň nějakou záruku toho, že určité dotace do našeho zemědělství jdou. České vlády by asi nikdy nepodporovaly své zemědělce tak, jako uvedené země, a mohli bychom se dostat do ještě horší situace,“ upozorňuje. Tvrdí také, že čeští zemědělci jako jedni z mála už mají reformu za sebou. „Pokud bude další reforma, ať je, ale my už jsme výrobu snížili, zatímco zemědělci v původních členských zemích ji zvyšovali,“ dodala.
Ani jedna ze tří variant u biopaliv neobsahuje podmínku, že biolíh a bionafta budou z české suroviny.
Nejen prvovýrobce v tomto regionu zajímá, jakou cestou se náš stát vydá u biopaliv. Nelíbí se jim však, že se nepočítá se zapojením zemědělců do celé vertikály. „Chceme se podílet i na efektu z využití biopaliv, protože zase jako dosud jen budeme dělat surovinu pro někoho, kdo na tom ve výsledku vydělá,“ předem varuje Josef Štěpanovský.
Jaroslav Kopista trpce konstatuje, že stát a zdejší politici nestojí o to, aby zemědělci byli plnohodnotnými účastníky ve zpracovatelských kapacitách. „Proč u biopaliv nezvolíme řešení jako v USA, kde dotace na lihovar pro výrobu bioetanolu dostane subjekt, v němž jsou zapojeni pěstitelé,“ ptá se.
Podíl zemědělců na zpracování obilí na bioetanol je podle Jiřího Navrátila důležitý i proto, aby se vyráběl z domácí suroviny. „Všechny lihovary se staví u nádraží a kolejišť a nebude složité obilí odjinud dovézt. Může se stát, že v zahraničí bude obilí víc dotováno, což je i dnes, a tamní pěstitelé ho budou schopni vyrábět za nižší cenu. Problém s nadprodukcí se tak u nás zase nevyřeší,“ zdůraznil.
Z toho má strach i Jarmila Vlasáková: „Ani jedna ze tří variant předložených vládě neobsahuje podmínku, že biolíh a bionafta budou z české suroviny. Jakmile do EU přistoupí Bulharsko a Rumunsko a přebytek obilí bude na Ukrajině, tak zase vyklidíme prostor dalším – zatím to tak celé roky funguje.“
V ministerském materiálu se třemi verzemi fungování biopaliv postrádá Václav Kroutil kontrolní mechanismy. „Přímá vazba na zemědělství by přitom dávala určitou příležitost pro samokontrolu, tak jako to měli hospodáři ve třicátých letech. Měli kontrolu nad dodávkami suroviny a na tokem peněz. To dnes chybí,“ lituje.
Ale vina je podle Jarmily Vlasákové i na samotných zemědělcích. „Nedokáží se domluvit a vytvořit silné odbytové organizace, aby byli dostatečně silným partnerem vůči těm, co na ně navazují. Nedokázali vstoupit do zpracovatelských podniků nejen kvůli tomu, že jim chyběly finance, ale někdy měli také zbytečné zábrany a bezdůvodně trpěli pocitem malosti,“ domnívá se. Přitom právě na Pardubicku funguje Odbytové a hospodářské družstvo, které spolu s východočeskou divizí Mlecoopu v areálu opatovické elektrárny připravují výstavbu závodu na bioetanol.
