Téma je velmi aktuální – novela zákona o krmivech, která vejde v platnost 1. ledna 2001. Co přinese v praxi a hlavně, jakým způsobem ovlivní existenci malých výroben krmiv, o tom diskutovali u kulatého stolu zástupci malých i velkých výrobců krmiv a státní správy: Ing. Tomáš Kratochvíl, Zemědělské zásobování a nákup Plzeň, a. s., Ing. Jiří Zedník, CSc., ředitel odboru krmiv ÚKZÚZ, Ing. František Slavič, ZEAS Lysice, a. s., a Ing. Karel Šlaich, Kralovická zemědělská a. s.
Proč jste se rozhodli postavit vlastní míchárnu?
Slavič: Protože cena směsí a jejich úroveň na trhu nebyly v relaci. Rozhodli jsme se pro rekonstrukci výrobny tvarovaných krmiv, kterou jsme vlastnili, na míchárnu a začali jsme zásobovat i blízký zemědělský podnik. V roce 1994 jsme míchárnu rekonstruovali, abychom splňovali podmínky legislativy, nyní prodáváme 8000 tun směsí za rok. Přineslo nám to solidní ekonomický efekt. Vyrábíme téměř pro všechny kategorie: prasata, skot, drůbež i pro králíky. Jezdí k nám nakupovat ze širokého okolí soukromníci i drobní odběratelé. Pokud bychom produkovali pro vlastní potřebu, pak budeme vyrábět jenom pro prasata a skot.
Šlaich: Výrobnu jsme postavili a je využívaná od roku 1974 v rámci střediska, kde byl velkokapacitní teletník. Zpočátku jsme míchali směsi pro skot a potom jsme přešli i na ostatní kategorie zvířat. Bylo škoda této investice nevyužít, i když jsme neměli vyloženě negativní zkušenosti s prací ZZN. V míchárně nemáme granulaci, takže granulovaná krmiva bereme stále od ZZN. Příznivě nám vycházejí i náklady, vyrábíme pouze pro vlastní potřebu, 350 až 400 tun měsíčně.
Podniky ZZN, podle mého názoru, měly velkou část nákladů zakalkulovanou v surovinách. Když se podíváte na ceny směsí, které produkovaly míchárny se stejnou nutriční hodnotou, tak byly diametrálně odlišné. Je pochopitelné, že zemědělské podniky, které měly finance, si začaly míchat. Kdybychom se rozhodovali nyní, zda postavit míchárnu, tak bychom to nedělali. Spíš bychom se snažili nakupovat za přijatelnou cenu od renomovaných výrobců, kteří mají určitě lepší podmínky jak pro skladování surovin, tak technologickou zamíchanost.
Kratochvíl: Z pohledu klasického výrobce směsí souhlasím, že jedním z hlavních důvodů vzniku malých mícháren byla ekonomika. Hovoří se o nákladech podniku našeho typu, které se pohybovaly od 600, nyní po 800 až 900 Kč za tunu směsi. Problémem je, že po 90. roce podniky ZZN našeho typu prošly celkovou rekonstrukcí, to nás nákladově zatížilo a náklady musely být promítnuty do ceny krmných směsí. Investice vyžadovaly návratnost v určitém časovém horizontu. V tom nám stávající legislativa nepomohla, protože vedle nás mohly podle ní fungovat „de facto“ bez kontroly mobilní míchárny. Existuje řada výrobců, kteří nemají technologii na takové úrovni, aby mohla zabezpečit homogenitu výrobků nebo obsah jednotlivých látek, natož aby kontrolovali vstupy a mohli zabránit kontaminaci. Otázka nákladů je dvousečná záležitost, legislativa nás tlačila do toho, že naše náklady rostly nahoru. Většina zemědělských mícháren vznikla u subjektů, kteří jsou zároveň producenty obilí. Je otázka, zda producent obilí kalkuluje do ceny směsi skutečně tržní cenu obilovin, nebo zda kalkuluje své vnitřní náklady a započítává i ostatní náklady. Většina podniků ZZN má tuto ekonomiku zpracovanou precizně a dnes se tyto reálné náklady opravdu pohybují kolem 800 Kč, bez přihazování nějakých korun navíc.
Otázka pro malé výrobce krmných směsí: Jak počítáte ekonomiku výroby krmných směsí, jakým způsobem si zjistíte zpracovatelské náklady?
Slavič: V současné době se i naše cenová relace velice blíží tomu, co nám nabízejí ostatní velké podniky. Kalkulaci děláme běžným způsobem, máme střediskové hospodaření, tzn. středisko míchárny dostává podklady od hlavní účtárny, jsou tam zahrnuty: výrobní, správní režie, elektrika, odpisy a další. Prvotní kalkulace výrobních nákladů je stejná jako u velkých výrobců. Veškeré ceny jsou kalkulovány, vnitřní fakturace je vedená stejně jako pro cizí firmy.
Šlaich: Provoz míchárny vedeme na samostatném účtu, který zahrnuje veškeré náklady, které s míchárnou souvisejí a jsou nižší, než vykazuje ZZN jako zpracovatelské náklady. Považuji to za pochopitelné, máme nižší přepravní náklady, negranulujeme, zařízení pochází z roku 1974, proto jsou nižší i odpisy.
Splnění podmínek zákona bude znamenat finanční náklady. V čem si myslíte, že je problém, abyste naplnily všechny náležitosti pro nový zákon?
Slavič: Největším problémem bude technologie. My jsme investovali do výrobny v roce 1995, kdy ještě vlastně nový zákon nebyl, proto máme stojaté míchačky. Abychom mohli zabezpečit to, co po nás nový zákon bude požadovat, a zachovat typ výroby s premixy, musíme míchačky vyměnit včetně navažovacího zařízení a části dopravních cest. To bude řádově investice okolo 1 až 2 milionů Kč. Ale právě nyní se náš podnik pustil do stavby kravína, což je investice kolem 30 milionů Kč. Proto nejsme schopni z provozu zaplatit rekonstrukci výrobny a na další úvěr ze zemědělské výroby budeme těžko finance získávat.
Výroba s doplňkovými krmivy by nám dlouhodobě ekonomicky nevycházela. Musíme zabezpečit výrobu v téměř nejvyšší úrovni, abychom se mohli v naší oblasti konkurenčně udržet.
Šlaich: My jsme výrobu již dříve modernizovali, nyní jsme už konzultovali s pracovníky ÚKZÚZ, co by bylo vhodné doplnit. Máme nedostatek v dávkování minerálně-vitamínových přísad. Musíme změnit plnění přísad do míchačky, aby nedocházelo ke ztrátám. To si myslím, není tak velký náklad. Na druhou stranu počítáme s tím, že si budeme dál dělat směsi pro sebe. Na prodej nemáme kapacitu. Myslím si, že zákon nastolí pořádek v tom, že kvalita bude sledovaná všeobecně a nebudou ani zemědělci podezříváni z toho, že krmí něco, co nepřináší zrovna efekt pro potravní řetězec. To myslím, že zákon řeší dobře a že nebude nějakým lobbistickým způsobem zneužíván k potírání drobných výrobců, kteří v rámci možností budou dodržovat technologickou kázeň.
Zedník: Existují různé typy výrob: špičkové provozy technologicky vybavené, např. mikrolinkami. Ty mají šanci, že budou splňovat podmínky dávkování premixů až na 0,05 %. I když je to investičně náročné, ušetří na dodávaných premixech. Samozřejmě, že takovou technologii může mít jen ten, kdo vyrábí velké objemy. Takový výrobce musí výrobu předvést a dokázat, že všechna opatření jsou splněna. Dalším typem je výroba s použitím premixů do 0,2 %. I tito výrobci musí mít schválený provoz, zajistit homogenitu a zabránit kontaminaci. Následují ti, kteří budou míchat krmné směsi s použitím doplňkových krmiv a dalších surovin. U nich záleží, jaké typy doplňkových látek budou tato doplňková krmiva obsahovat, je třeba se rozhodovat pro typ výroby ve vazbě na technologii. Dosud jsme neměli zplnomocnění kontrolovat u výrobců, kteří neuváděli směsi do oběhu, to nám od 1. ledna 2001 nově ukládá zákon. Je třeba si uvědomit, že všechny provozy pracující s premixy, které podle nové právní úpravy podléhají schválení, obdrží registrační čísla provozu a my jsme povinni relativně v krátké době je nahlásit do Bruselu. Inspektoři z Bruselu se pak přijedou přesvědčit, zda jsme dali oprávnění správnému typu výroby. Pozitivní ale je, že podle směrnic EU by měly mít takovéto provozy volný přístup na evropský trh.
Na našem trhu je mnoho dodavatelů technologií různé úrovně, různou úroveň mají i projektanti. Na výstavách a veletrzích je možné vidět zařízení, která již na první pohled nejsou dobře vyprazdnitelná, část produktu ve výrobní lince zůstává a způsobuje kontaminaci.
Nejvíce problémů je nyní v dopravních cestách, proto se ustupuje od redlerů k fluidním systémům. Dalším problematickým místem jsou betonové expediční zásobníky, v nichž dochází k nálepům.
Na závěr několik otázek, týkajících se postupu státní kontroly: Jaké nové povinnosti budou mít výrobci pro vlastní potřebu po lednu 2001?
Zedník: Pokud bude výrobce vyrábět pro vlastní potřebu, pak se určitá část povinností zúží. Především musí zabezpečit, že používá k výrobě povolené suroviny a látky a vyrobená krmiva jsou zdravotně nezávadná. Problém z hlediska výskytu mykotoxinů spatřuji třeba ve skladovacích možnostech nejdůležitějších surovin – obilovin. Zemědělec by měl zajistit, že nebude používat suroviny s nadlimitním obsahem nežádoucích látek a bere na sebe zodpovědnost za zdravotní nezávadnost. Musí zabezpečit, aby technologie v procesu výroby nevyvolávala nežádoucí změny, tzn. že jednotlivé fáze technologie musí fungovat, dále musí zabránit kontaminaci.. Pokud nebude vyrábět s premixy, provoz nepodléhá registraci ani předvedení.
Existuje nějaká certifikace krmivářských technologií?
Zedník: Evropské předpisy ve vztahu k technologiím nejsou specifikované, to je ponecháno na národních úrovních. V těchto předpisech není ani uveden jednoznačný požadavek na homogenizaci, proto je také způsob ověřování zamíchanosti jiný v Německu a jiný u nás.
Musí mít schválený technologický postup výroby veškeré typy výrobců?
Zedník: Technologický postup výroby i systém kontroly jakosti se vztahuje na výrobce doplňkových látek a krmných směsí, které obsahují premixy se stimulátory růstu, antikokcidiky, chemoterapeutiky, vitamínem A, D, mědí a selénem.
Co doporučujete výrobcům krmných směsí?
Zedník: Už teď by měli výrobci velice pečlivě posoudit, jaké používají technologie, zjistit, kde mají slabá místa a nedostatky a na základě toho se rozhodnout, jaký typ výroby si nechají schválit. Musí se rozhodnout, zdali chtějí používat premixy obsahující doplňkové látky již zmíněných skupin a v jaké koncentraci (do 0,2 %, do 0,05 %), nebo chtějí-li vyrábět jen s použitím doplňkových krmiv. Na tom následně závisí, zdali budou muset investovat do úpravy technologie a co je to bude stát.
Slíbili jsme výrobcům, že jim dáme určité návody, jak by asi měla vypadat připravenost ke schválení provozu, čili jak by měl vypadat skladovací řád, systém kontroly jakosti, stažení výrobku z oběhu, předkládané schéma technologie. Dále, co by měli chtít po laboratoři (pozn. redakce: příspěvky k těmto okruhům vycházejí v časopise Krmivářství). Už jsme celou řadu výroben na základě požadavků výrobců odborně posoudili a upozornili na možné problémy v technologii.
