S Oldřichem Matouchem, bývalým ředitelem Národní referenční laboratoře pro vzteklinu, který o víkendu převzal v Paříži ocenění za zásluhy od Světové organizace pro zdraví zvířat, jsme hovořili o jeho práci. Laureáti jsou vybíráni na základě nominací členských zemí, kterých je 171. Čestné ocenění se uděluje tři desetiletí, každý rok jej dostanou tři lidé.
Co pro vás znamená toto ocenění?
Pochopitelně si udělené medaile osobně vážím a vnímám ji jako ocenění mé celoživotní profesní angažovanosti. To, že člověk uspěje mezi desítkami nominantů ze všech 170 členských zemí této mezinárodní organizace, je pochopitelně lichotivé, ale také objektivně potvrzuje, že vynaložené úsilí nebylo marné. Pro medaile se však nepracuje a moje snaha vždy směřovala k tomu, vypořádat se se smrtelnou nákazou přenosnou ze zvířat na člověka. Nebylo to snadné, ale nakonec se to podařilo a od roku 2002 je Česká republika vztekliny prostá. Jedinec by to sám nikdy nedokázal, a tak toto čestné ocenění vnímám spíše jako mezinárodní uznání vysoké úrovně naší veterinární služby v boji s nákazami zvířat. Historická fakta o utlumení brucelózy, tuberkulózy skotu, leukózy a dalších nákaz dokazují, že bylo a je na co navazovat a že současný veterinární dozor v tomto trendu úspěšně pokračuje.
Mohl byste se ohlédnout za tím, jak dlouho se věnujete oblasti vztekliny a jak jste se k této problematice dostal?
Problematice vztekliny jsem se věnoval prakticky celou svoji profesionální kariéru. Původní představa praktického obvodního veterináře začala brát za své během základní vojenské služby, absolvované ve Výzkumném vojenském ústavu v Praze-Motole. Tam jsem poznal, že i věda a výzkum mohou být zajímavé a laboratoř není jen místem, kde pomalu utíká pracovní doba. Definitivně bylo rozhodnuto, když jsem se dozvěděl, že v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze se formuje skupina pro mezinárodní výzkum vztekliny, koordinovaný Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, kde tehdy působil náš prof. Karel Raška. Do týmu jsem nastoupil v roce 1968 a následně pracoval se zoology při odchytech volně žijících zvířat v různých lokalitách ČR, ale osvojil si i náročné laboratorní virologické techniky. Byla to zajímavá práce, ale bylo mi nabídnuto místo vedoucího Národní referenční laboratoře pro vzteklinu při Státním veterinárním ústavu v Liberci a já jsem ho přijal. Spolupráce na výzkumu vztekliny s pražským týmem tak mohla pokračovat nadále externě. Zde jsem setrval až do roku 2006, posledních 15 let ve funkci ředitele ústavu. Prošel jsem tak dlouhým obdobím vývoje diagnostických metod vztekliny i způsobů jejího tlumení. Problém byl hlavně v tom, že přemnožená populace lišek byla v celé Evropě trvalým zdrojem nákazy pro domácí zvířata i pro člověka. U nás dosahovaly v osmdesátých létech počty pozitivních nálezů vztekliny přes dva tisíce a ročně bylo terapeuticky očkováno až patnáct set lidí poraněných vzteklými zvířaty. V té době začaly první pokusy ve Švýcarsku a později v Německu s očkováním lišek požerovými návnadami s obsahem očkovací látky. Přímý kontakt s německými kolegy se podařilo navázat až na jaře 1989, kdy bývalému režimu již docházel dech a bylo oficiálně povoleno použít darovanou německou orální vakcínu v okresech Klatovy, Domažlice a Tachov. Byla to vlastně prevence šíření vztekliny od nás do Bavorska. V devadesátých létech pokračoval vývoj naší vlastní vakcíny. Vakcinační virus i první výrobní stroj nám darovali kolegové z Univerzity v Bernu, a tím byl položen základ výroby naší očkovací látky Lysvulpen v Biovetě Ivanovice na Hané. Postupně bylo ošetřeno celé území ČR. Byla to cesta dlouhá a nákladná, ale úspěšná. Poslední případ vzteklé lišky byl zaznamenán v Krkonoších na jaře 2002. Odvážný cíl mých předchůdců i můj se tak naplnil. Ve statistice výskytu vztekliny v ČR se po sto letech objevila nula!*
(Celé znění rozhovoru najdete v týdeníku Zemědělec č. 21)
