Václavem Hlaváčkem viceprezidentem Agrární komory ČR
Na jižní Moravě začaly před dvěma týdny žně, jak zatím hodnotíte jejich výsledky?
Letošní rok je na jižní Moravě v mnohém podobný roku 2012. Vegetace ozimých plodin byla poznamenaná už od samého založení letošní sklizně. Zima byla abnormálně teplá, bez sněhové pokrývky a bez významných srážek, takže počátek jara už byl obdobím nastupujícího sucha, a to se protáhlo až do sklizně. Takže výnosy v letošním roce v řadě katastrů na jižní Moravě budou podobné jako v roce 2012, kdy byl průměrný výnos obilí jako celku v rámci celého Jihomoravského kraje 2,8 tuny z hektaru, a to jen díky tomu, že byla tehdy dobrá úroda v okresech Blansko a Vyškov. Pokud bychom totiž brali průměr pouze v okresech Znojmo, Břeclav a v jižní části Brna-venkov, tak by se průměrný výnos pohyboval kolem 1,5 tuny z hektaru.
Letošní žně jsou již v plném proudu, začínají se sklízet pšenice, jsou sklizeny ozimé ječmeny, rozptyl výnosů je od 2,5 tuny z hektaru po šest a jsou zde obrovské regionální rozdíly, a to dokonce i v rámci jednoho katastru. Pokud mluvíme o obilí jako celku, například na Znojemsku, ti, kdo už sklidili, mají výmlatovou bilanci někde na úrovni 2,4 až 2,6 tuny z hektaru. Výnosy se tedy zatím pohybují o nějakých deset patnáct procent nad průměrem zmíněného roku 2012, ale ve srovnání s dlouhodobým průměrem jsou o více než 50 procent nižší.
Jsou pěstitelé spokojeni s kvalitou obilí?
Zatím panuje mezi pěstiteli po dosavadních rozborech rozladěnost. Uvidíme, jak to bude pokračovat, ale z kvality jsou velké obavy, protože padá hektolitrová váha a jsou problémy s dusíkatými látkami. Bohužel se to dalo očekávat, protože pokud není normální průběh vegetace, bude tomu odpovídat i roztříštěná kvalita. Dostatečná produkce potravinářské pšenice pro potřeby tuzemského trhu však určitě ohrožena není.
Sucho sužuje některé oblasti na jižní Moravě řadu let, jak se s tím mohou tamější zemědělci vypořádat?
Epizody sucha se hodně často opakují, a to je velmi závažný problém, který je třeba brát vážně a začít přijímat opatření, která budou následky sucha eliminovat. Sucho neodstraníme, ale dá se na ně připravit. Bohužel se to netýká jen Jihomoravského kraje. Území významně postihované suchem se rozšiřuje a dnes sem patří i části Hané, Středočeského i Ústeckého kraje a další oblasti. Předpovědi, které vyplývají z modelů, ať už amerických, asijských nebo našich, se přitom shodují v tom, že nejpostiženější území v rámci České republiky budou právě ta, kde bylo v minulosti nejintenzivnější zemědělství.
Jednou z cest je zrychlit šlechtění nových genotypů pěstovaných plodin na toleranci nedostatku vláhy. Česká republika měla vždycky vynikající genofond, ať už v rostlinného či živočišného původu. Vždy jsme měli špičkové odrůdy u polních plodin, zeleniny či u ovoce a myslím si, že není problém, abychom se k tomu vrátili a znovu se těmto věcem věnovali.
Nezbytné je také změnit strukturu pěstovaných plodin a technologie zpracování půdy. Nelze zůstat jen u obilovin a olejnin. Je třeba se vrátit ke střídání plodin. To je jedna z věcí, které dnes ovlivňují negativa spojená se suchem. Bez toho dochází k degradaci půdy a výrazné erozi i tam, kde je minimální svažitost. Změnila se schopnost půdy zadržovat vodu a v důsledku rostoucích denních i nočních teplot se mění jak biochemické procesy v půdě, tak i život půdních mikroorganismů. To všechno má negativní dopad na hospodaření s vodou.
Je také nutné obnovit hnojení organickou hmotou, protože půda dnes strádá jejím nedostatkem. To ale znamená vrátit na venkov živočišnou výrobu a ne jen hovořit o tom, že ji budeme podporovat. Debaty o VDJ jsou zbytečné, stejně jako diskuse o tom, že Evropská komise nám něco nepovolí. Evropská komise tady nežije a žít nebude, ale my tady žijeme, a proto si musíme uhájit naše potřeby, jinak o zemědělskou půdu přijdeme.
Důležité je také provádět v krajině technická opatření k zadržení vody a budovat vodní plochy, aby ji bylo možné využít tam, kde je to efektivní. Tedy u trvalých kultur, či při pěstování ovoce a zeleniny.
Myslím, že je na čase si uvědomit, že se přibližuje nebezpečí nedostatku vody i pro obyvatele. Přitom voda a její dostupnost jsou zásadní strategickou záležitostí z hlediska bezpečnosti státu. To by měla být dnes pro odpovědné politiky nejvyšší priorita, před zajištěním dostatku potravin a energie. Když pominu kvalitu života, bez energie se žít dá, ale bez vody a potravin nikoli. Takže je třeba pohlížet na vodní hospodářství i na zemědělství, co by producenta surovin pro kvalitní a bezpečné potraviny, jako na strategická odvětví.*
