Problémy těch, kteří se u nás živí zemědělskou prvovýrobou, jsou v každém regionu poněkud jiné. Když pomineme rozdíly v přírodních podmínkách, které určují charakter zemědělské produkce, liší se jednotlivé oblasti také v míře podpory, kterou zemědělství poskytuje stát, popřípadě vedení kraje, nebo v aktivitě místních nevládních zemědělských organizací. O tom, co trápí zemědělce konkrétně na Hodonínsku, jsme mluvili s představiteli zdejší Okresní agrární komory (OAK).
Jedním z hlavních problémů, který komplikuje pozici zemědělců v regionu, je podle předsedy OAK Hodonín Petra Chaloupky roztříštěnost zemědělských nevládních organizací. „Každý subjekt si hraje na svém písečku, a to je to chyba. Chybí vůle se domluvit a spojit, alespoň do jednoho administrativního místa. Kvůli tomu rostou náklady jak jednotlivých nevládních organizací, tak i jejich členům. Zemědělec platí dvoje příspěvky, a tak zvažuje, zda bude v té či oné organizaci, nebo zda neopustí obě,“ říká předseda.
Potřebují
jeden hlas
Druhým problémem je, jak říká, nefunkčnost nově vzniklých krajských článků agrární komory. Váha tohoto stupně při jednání je zde nulová, a to jak ve směru dovnitř do komory, tak i navenek při jednání se zástupci kraje. Přitom zemědělství je na právě tady jižní Moravě stěžejní. „Na krajském úřadě dnes spadá zemědělství pod odbor regionálního rozvoje. Ale v jeho rámci jdou peníze například na cyklostezky, nebo se zpracovávají nereálné studie, které, přestože je píší odborníci, nestojí na reálných základech. Místo toho by úřad mohl výrazněji pomoci třeba s budováním informačního střediska pro zemědělce,“ stěžuje si a dodává, že přístup státních orgánů k zemědělcům je bohužel přímo úměrný počtu hlasů, které od nich ve volbách mohou zastupitelé získat.
Ředitelka OAK Hodonín Milada Zimáková je přesvědčena, že roztříštěnost zemědělských nevládních organizací politici i úředníci vítají a využívají ji a připomínky zemědělců neberou příliš vážně. „Agrární komora připomínkovala v minulosti desítky návrhů nových zákonů, přitom z těch připomínek bylo do konečné podoby zákonů zahrnuto velmi málo, většina z nich spadla pod stůl a nebyla akceptována. Ministerští úředníci možná jdou za jakousi vizí, ovšem neberou ohled na praktické dopady svých rozhodnutí. Nakonec proč by si přidělávali práci,“ konstatuje. Možnost agrární komory a nevládních organizací vůbec ovlivnit legislativu je tedy, jak říká, mizivá právě proto, že vystupují nejednotně. Myslí si však, že kdyby se podařilo komoře zkvalitnit informační toky a statistické informace, posílilo by to její pozici vůči politikům.
Agrární komora je sice ze zákona jediným oborovým partnerem státu, ale zatím tak vnímána není ani státem, ani samotnými zemědělci, říká místopředseda OAK Jan Fibingr. „Je zde spousta dalších subjektů a dochází k třenicím. Jednotlivé agrární organizace svým členům možná něco přinášejí, ale zemědělství jako celku to spíše škodí. Rozdílné názory by se měly vyříkat v rámci komory a stát by také měl s agrární komorou jednat jako s jediným partnerem,“ dodává s poukazem na to, že například na rozdíl od sousedního Rakouska naší komoře chybí povinné členství a především na ni stát nedelegoval žádné pravomoci, jak je v některých jiných státech Evropské unie běžné.
Představitelé OAK Hodonín sice oceňují snahu nového vedení komory o sjednocení zemědělských nevládních organizací, jsou si však vědomi, že to u nás nebude lehké. „Bohužel na Moravě i v Čechách se lidé semknou většinou pozdě, až když je něco opravdu vážně ohrožuje. Jsem ale přesvědčen, že k takovému ohrožení již dochází. Jde ještě o to, aby to také došlo nám,“ uzavírá.
Ředitelka OAK považuje za důležité jednat s ostatními nevládními organizacemi na úrovni jednotlivých okresů a pokusit se najít cestu vedoucí ke sjednocení zemědělců do jedné organizace. I když předpokládá, že je to úkol nelehký a složitý. „Musíme se o to pokusit,“ říká.
Jako příklad takového úspěšného „tlaku zdola“ by mohla posloužit před časem schválená novela zákona o spotřební dani, která zjednodušila administrativu spojenou s vratkou daně za tzv. zelenou naftu. Právě tento návrh protlačili do sněmovny zemědělci z Hodonínska přes bývalého senátora a ministra zemědělství Jana Fencla. Problémy s dokladováním zde byly opravdu žhavé, protože v této části Moravy historicky platilo dědické právo odvozené z uherských zákonů, takže půda se dělila rovným dílem mezi všechny potomky, zatímco na většině území Čech a Moravy dědil většinou majetek pouze nejstarší syn. Administrativní náročnost při vykazování vlastnictví takto rozkouskované půdy tedy byla neúměrně vysoká.
Úrodná půda
není všude
Jižní Morava nejsou, jak by se mohlo zdát, jenom úrodné lány, takže zemědělce na Hodonínsku často trápí i přístup ústředních orgánů agrární komory při vyjednávání podpor. Jsou totiž přesvědčeni, že většina dotací dnes míří do podhorských oblastí nebo do chovu skotu. „My jsme produkční region jenom podle mapy. Rozhodně nemůžeme konkurovat například Hané s její půdou a srážkami, přitom jsme z hlediska podpor ve stejné kategorii jako oni,“ vysvětluje Chaloupka. Připomíná, že na Hodonínsku je kolem 20 tisíc hektarů poddolovaných pozemků po těžbě lignitu, které jsou vysušené a podle odhadů to bude trvat nejméně dvacet let, než se šachty zaplní vodou. Po tu dobu zde budou výnosy podstatně nižší než jinde. Dalších tisíc hektarů pak zaujímají naváté písky, na kterých se hospodařit vůbec nedá. Intenzita vkladu do půdy je tady podstatně vyšší než například na Vysočině a přitom zdejší zemědělci podle Chaloupky nemají šanci dosáhnout na dotace, které pobírají jejich tamější kolegové. Situaci by pomohlo, kdy stát stanovil procento neobdělávané půdy. V rámci tohoto opatření by pak pěstitelé mohli odstavit ty nejméně kvalitní pozemky.
Nízká rentabilita některých zemědělských odvětví výrazně změnila strukturu rostlinné výroby v regionu. Konkrétně pěstování zeleniny, kterým byl zdejší kraj pověstný, zaznamenává pokles již osm let. Tím největším problémem jsou ale podle Fibingra důsledky toho, co se odehrálo před a po vstupu České republiky do Evropské unie, na základě přístupových dohod, které nás, jak říká, naprosto jednoznačně poškozovaly. „Deset let jsme vzdorovali tlaku dovážených výrobků a vývozním barierám, až to dopadlo tak, že jižní Morava, která byla vyhlášeným pěstitelem zeleniny a ovoce, byla vystaven tak tvrdé a bezbřehé konkurenci, že to nemohlo skončit jinak než opuštěním produkce. Ta je dnes nenávratně pryč ke škodě krajiny, zaměstnanosti i spotřebitele. Ceny které budeme muset zaplatit, když tuzemský trh ovládnou výrobky zahraniční, vidíme například na vývoji cen u řezaných květin v minulých letech.
„Nechceme nic jiného než srovnatelné podmínky, po kterých jsme volali deset let. Bohužel je nemáme dodnes, a to již ani vůči novým zemím zejména Polákům, kde zemědělci platí nižší sociální ani zdravotní pojištění a stát jim poctivě a bez nekonečných diskusí dorovnává přímé platby, do té výše, jaká byla vyjednána v Kodani. Zemědělci jsou tam však značná volební síla. Pokud ale naši politici nebudou tuzemské zemědělce podporovat a chránit, ceny potravin půjdou nahoru, a pak se to obrátí proti nim v daleko větší míře ze strany spotřebitelů a to pomíjím krajinotvornou funkci zemědělství,“ uzavírá Fibingr.
