Píše se 9. května roku 1950 a na půdě sídla francouzské diplomacie se ministr právě chystá přednést proslov. Před pěti lety skončila druhá světová války, ta dosud nejničivější. Život v poválečné Evropě se začíná pomalu obnovovat a lidé se snaží vypořádat s následky války.
„Světový mír by nemohl být zachován bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, která tento mír ohrožují,“ říká tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Promlouval přitom nejen ke svým francouzským krajanům, ale ke všem Evropanům.
Hned z první věty vyplývá, že pro Schumana a jeho vládu byla nejdůležitější bezpečnost – tedy zabránit dalšímu krvavému konfliktu na území Evropy. Kontinent navíc stál na začátku jiné války, té studené, a bylo nutné reagovat i na ni, tedy rozpoznat nová nebezpečí a úskalí, která číhala prakticky za rohem.
Hlavním prostředkem, jak zabránit dalšímu válečnému konfliktu, mělo být vzájemné propojení ekonomických zájmů evropských zemí. Tato myšlenka se později stala základním stavebním kamenem evropské integrace.
Schuman navrhl konkrétní kroky vzájemné francouzsko-německé spolupráce. Obě strany měly zavést společnou těžbu uhlí a výrobu oceli, tedy stěžejních artiklů pro výrobu válečných zbraní. To mělo zabránit případnému vyzbrojování jedné či druhé strany.
Na myšlence vzájemného propojení ekonomik spolupracoval s Robertem Schumanem také diplomat a ekonom Jean Monnet. Toho nynější historikové označují za zakladatele Evropské unie, protože usiloval zejména o sjednocení Evropy. „Nakonec prosadil svou vizi Evropy jako verzi obecně přijímanou,“ napsal o Monnetovi francouzský novinář François Duchêne v biografii.
Ještě před válkou by byla podobná spolupráce nepředstavitelná. Z dnešního pohledu je Německo považováno za stabilní a předvídatelný stát. V minulosti byly ale Francie s Německem dva znesvářené národy. Zejména německý obraz byl v poválečné Evropě poněkud jiný než dnes. Německo bylo agresorem, který rozpoutal dvě nejničivější války v dějinách lidstva, a lidé si to dobře pamatovali.
Proto Schumanův výrok, že „jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž prakticky nemožná,“ upoutal pozornost celé Evropy a nasměroval ji k nejmírumilovnějšímu období její historie.
Schumanova slova totiž padla na úrodnou půdu. Ještě v den proslovu označil tehdejší německý Spolkový kancléř Konrad Adenauer plán za počátek velmi vážně míněných snah o uskutečnění starého snu o německo-francouzském porozumění.
O rok později se tyto snahy přetavily v realitu a k Francii a Německu se připojily také Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Šestice zemí společně podepsala smlouvu, kterou založila Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) – ve své době naprosto přelomovou organizaci. Poprvé v historii se totiž státy dobrovolně vzdaly části své suverenity a převedly ji na nadnárodní organizaci. V zájmu míru a hospodářské spolupráce.
Ve stejném složení pak začala tato skupina států navazovat spolupráci i v jiných oblastech. Při vzrůstající hrozbě jaderné války bylo nutné ošetřit i zacházení s jadernou energií, a proto vzniklo Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), které si kladlo za cíl vytvoření společného trhu se štěpnými materiály.
Další zájmovou oblastí se stal společný trh s průmyslovými a zemědělskými výrobky. Evropské hospodářské společenství (EHS) cílilo na volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a také na společnou dopravní politiku.
Nakonec se všechny tyto instituce, ESUO, EURATOM i EHS spojily v jednu, v Evropská společenství. Ty se později přejmenovaly na Evropskou unii, a ještě více utužily vzájemnou spolupráci do podoby, kterou známe dnes.
Kateřina Horáková, EURACTIV.cz
