V evropském prostoru se pojem „sociální politika” chápe a následně i vymezuje v různých významových i obsahových rovinách – nejčastěji jako dílčí složka politiky státu (např. důchodová, zdravotní, bytová politika), dále jako doplněk hospodářské politiky státu s cílem regulace sociálních dopadů tržního hospodářství (zejména v oblasti ochrany zaměstnanosti, pracovních práv a pracovních podmínek) a konečně jako synonymum sociálního zabezpečení (sociální ochrany) občanů státu.
V jednotlivých členských zemích se uplatňují dosti odlišné modely národních sociálních politik, které však sledují podobný souhrnný cíl – ochranu občanů státu před sociálním a ekonomickým ohrožením v průběhu jejich života a vytváření příznivých podmínek pro rozvoj jednotlivců a sociálních skupin ve společnosti. Konkrétní orientace (tj. cíle), rozsah (tj. skupiny populace pokryté poskytovanými sociálními službami), volba nástrojů sociální politiky státu i míra jejich garance veřejnými prostředky (tj. redistributivní odpovědnost státu) se v zemích Unie odvozují z odlišných historicko-kulturních tradic, politického systému a vývoje společnosti, uznávaných sociálních idejí a hodnot dané společnosti (v oblasti lidských práv a základních lidských svobod), hospodářské úrovně státu i z míry dosaženého společensko-politického konsensu v oblasti regulace sociálních nerovností vyvolaných tržním mechanismem. Tyto okolnosti pak předurčují i míru společenského konsensu v pojímání kategorií jako je „sociální spravedlnost”, „sociální solidarita”, „sociální přijatelnost” a „sociální potřebnost” v rámci sociálních politik jednotlivých zemí EU.
Tak například ve skandinávských zemích se realizovaná sociální politika blíží modelu „sociálně - redistributivnímu” (také univerzalistickému), neboť rozsah poskytovaných sociálních služeb pokrývá povinně celou populaci („všichni přispívají, všichni dostávají”) a sociální ochrana tedy není striktně vymezována na základě principu sociální potřebnosti. Vychází z principu rovného sociálního občanství garantovaného státem (úplná odpovědnost státu za uspokojování sociálních práv a potřeb všech občanů a vysoká redistribuce veřejných prostředků), příspěvky občanů jsou dosti vysoké a stejně tak je vysoká i část národního důchodu určená na sociální politiku.
V Německu, Rakousku, Belgii a Francii se uplatňuje systém blížící se „konzervativnímu” (také Bismarckovu či korporativnímu) modelu, kdy sociální politika je založena na zásluhovém, pracovně-výkonovém principu a principu subsidiarity, druhořadě i na principu sociální potřebnosti. Redistribuce prostředků státu je na střední úrovni, odpovědnost státu lze považovat za optimální a dávky pomoci se financují spíše z fondů než z daní. Na sociální politice státu se korporativně podílejí zaměstnavatelé, zaměstnanci, jednotlivci, stavovské instituce a organizace.
Systém sociální politiky ve Velké Británii (a také ve Švýcarsku, USA a Kanadě) se částečně blíží „liberálnímu” (také anglosaskému) modelu. Je založen na celospolečenském přijetí skutečnosti, že tržní mechanismus vytváří sociální nerovnosti mezi lidmi, na preferenci principu individuální odpovědnosti za vlastní sociální situaci a na principu individuální zásluhovosti, výkonnosti a solidarity rodiny. Sociální pomoc státu nastupuje až v případě selhání jmenovaných principů, a to na základě principu sociální potřebnosti. Odpovědnost státu je tedy minimální, rozsah státem povinně poskytovaných sociálních služeb je omezený pro menší část sociálně potřebné populace, výše příspěvků jednotlivců je nízká a nízký je i podíl výdajů na sociální politiku ve struktuře národního důchodu.
Sociální cíle EU
Od počátku evropského integračního procesu se projevovala snaha sledovat i jiné než hospodářské cíle (tj. cíle společné hospodářské politiky a vytváření sjednoceného, volného trhu). V zakladatelských dokumentech (Smlouva o založení Evropského společenství, Smlouva o Evropské unii) jsou – kromě hospodářských cílů - zakotveny i cíle sociální, politické a bezpečnostní. Ekonomické a sociální cíle, které společně vytvářejí první pilíř formování EU, jsou obsaženy již v deklarativním vymezení EU „…jako nové etapy v procesu vytváření užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže k občanovi…a způsob vytváření vztahů evropských společenství se realizuje na základě soudržnosti a sociální solidarity”.
Sociální cíle EU zřetelněji vymezuje komplex cílů Smlouvy o založení ES (čl.2): „…je podporován harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností zemí ES, trvalý a neinflační růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň ekonomické výkonnosti, vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života na základě hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy”.
Společná sociální politika EU v současnosti pokrývá (s různými pravomocemi) řadu oblastí. Jednotlivé cílové oblasti komunitární sociální politiky se zařazovaly postupně tak, jak se Společenství politicky, hospodářsky a sociálně vyvíjelo, což mělo odraz v řadě novelizací protokolů, úmluv a dodatků Smlouvy a následně i v komunitární legislativě. Nejvýznamnějšími dokumenty v této oblasti jsou Akt o jednotné Evropě (1987) a Maastrichtská smlouva (1992), konkrétně její Protokol o sociální politice a Dohoda o sociální politice a Amsterodamská smlouva (1997).
Evropská sociální charta a sociální cíle EU
Důležitým mezníkem a dokumentem úzce souvisejícím s cílovými prioritami současné komunitární sociální politiky je Evropská sociální charta. Je obdobou Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod a představuje prvořadý mezinárodněprávní nástroj Rady Evropy v oblasti sociální ochrany jednotlivců a sociálních skupin. Adekvátně sociálně-ekonomickému vývoji v evropském prostoru ve svých úpravách postupně ošetřuje stále širší okruh sociálních práv občanů. Charta uznala za standard sociálních práv Evropského společenství Amsterodamská smlouva, která doplnila Dohodu o sociální politice z Maastrichtské smlouvy přímo do textu Smlouvy o EU. Dohoda zajišťuje posilování ekonomické i sociální solidarity členských zemí a považuje se za sociálně-politický protějšek budování vnitřního trhu EU po roce 1985. (Pozn.: Charta vstoupila v platnost v roce 1965, Dodatkový protokol byl přijat v roce 1988 a Protokol pozměňující Evropskou sociální chartu byl přijat v roce 1991.) V ČR byla Charta ratifikována v listopadu 1999 a vydána ve Sbírce zákonů pod č.7/2000 v únoru 2000. Tento dokument Rady Evropy obsahuje 19 článků, zavazujících smluvní strany k zabezpečení konkrétních opatření v rámci zajišťování hospodářských, sociálních a kulturních práv jednotlivců. Jedná se o následující práva:
na ochranu práce a zaměstnání (právo pracovat v kterékoliv zemi EU dle vlastní volby, právo na spravedlivou odměnu, na účast při zlepšování pracovních podmínek, na odborovou organizovanost, sdružování a kolektivní vyjednávání, na ochranu zdraví a bezpečnost při práci, na rovnoprávnost a ochranu pracujících žen, na sociální a profesní integraci zdravotně postižených osob, právo pracujících osob na informace, konzultace a účast na řízení podniku),
specifických sociálních skupin obyvatelstva na sociální ochranu (dětí a mladistvých, matek, rodiny, starých osob a migrujících osob ),
práva všech občanů, obyvatelstva na sociální ochranu (právo na sociální ochranu v rámci platné legislativy národního systému, tj.právo na ochranu zdraví, na sociální zabezpečení, na sociální pomoc a využívání služeb sociální péče, právo na odborné vzdělávání a podle Protokolu pozměňujícího Evropskou sociální Chartu navíc právo na ochranu proti chudobě, sociálnímu vyloučení a právo na bydlení).
Zmíněné aktualizované smluvní dokumenty o společné sociální politice EU přijaly všechny členské státy. Konstatují, že hlavními sociálními cíli jsou: podpora zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek, přiměřená sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučení z trhu práce. Je patrné, že v současnosti považuje EU plnou zaměstnanost za svůj prvořadý, klíčový cíl. Lisabonský summit (r. 2000) k dosažení tohoto cíle doporučil i konkrétní opatření: podpora zvyšování „zaměstnatelnosti“ a snižování nedostatků v odborné připravenosti, podpora celoživotního vzdělávání, zvyšování zaměstnanosti ve službách a podpora rovných příležitostí mužů a žen na trhu práce i mimo něj.
Vzhledem ke zmíněné odlišnosti cílů, systémů a nástrojů sociální politiky v jednotlivých členských zemích se EU orientuje na koordinaci specifických oblastí sociální politiky na základě tzv. subsidiárního principu - upravuje jen ty sociální otázky, které v podmínkách integrace nelze úspěšně zvládnout na úrovni jednotlivých členských zemí. Většinu pravomocí a odpovědnosti za „sociální blaho” svých občanů ponechává plně na národní úrovni. Legislativní koordinace komunitární sociální politiky je tedy omezená a její potřeba vyplývá ze čtyř svobod, na kterých byla EU budována (pohybu zboží, kapitálu, služeb a osob). Tyto svobody se prolínají a - ve vztahu k tématu - zejména svoboda volného pohybu osob v rámci Unie se odráží v nezbytnosti legislativní úpravy (koordinace) v oblasti systému sociálního zabezpečení migrujících osob, zajištění rovného zacházení s muži a ženami, zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti při práci a některých dalších otázek pracovního práva. Např. v oblasti sociálního zabezpečení je hlavním cílem komunitární úpravy zajistit, aby osoba migrující za prací do jiného státu neztratila nárok na sociální dávky (dávky v mateřství, invalidní dávky, nemocenské dávky, dávky ve stáří, dávky při pracovním úrazu a nemoci z povolání, dávky pozůstalým, pohřebné, dávky v nezaměstnanosti a rodinné dávky). EU v těchto oblastech sociálního zabezpečení stanovuje jasná a závazná pravidla, a to na principu rovného nakládání (při užití národní legislativy bude s občanem jiného státu zacházeno jako s vlastními občany), principu užití právního řádu pouze jednoho státu, dále sčítání dob pojištění (zápočet dob pojištění i v jiném státě) a zachování získaných nároků (např. výplaty důchodů do ciziny).
Společné politiky EU v sociální sféře
K dosažení deklarovaných cílů EU se používají společné strukturální nástroje. Z hlediska jejich dopadů do sociální oblasti se jednotlivé společné nástroje (resp. politiky) dosti prolínají. Je tomu tak proto, že svým určením prvořadě hospodářské, regionální, agroenviromentální, ekonomicko-výrobní, restrukturalizační aj. cíle či aktivity jednotlivých strukturálních fondů (např. Evropského fondu regionálního rozvoje a Evropského fondu zemědělské garance a orientace) mají někdy zprostředkované, ale přesto významné dopady sociálního charakteru. Společné politiky EU se liší stupněm přenesení kompetence ze státu na komunitární úroveň – vysoký stupeň přenesení koordinační pravomoci na EU vyžaduje např. Společná zemědělská politika (SZP), poněkud nižší stupeň koordinace se projevuje v oblasti vstupu a pohybu pracovních sil na území členských států, omezený stupeň komunitární koordinace se uplatňuje v sociální politice (zahrnující i Evropský sociální fond) a minimální stupeň koordinace v oblasti zvyšování úrovně zdraví a kvality vzdělávání občanů.
Základním finančním nástrojem sociální politiky EU je Evropský sociální fond (ESF), který se zaměřuje téměř výhradně do oblasti rozvoje zaměstnanosti a lidských zdrojů, a tudíž finančně podporuje programy na obnovu „zaměstnatelnosti” lidí, tj. odstraňování překážek při hledání, udržení a nalezení zaměstnání a zvyšování úrovně kvalifikace a adaptability pracovních sil v rámci plánů regionálního rozvoje, zejména rozvoje zaostávajících regionů. Právním základem aktuálního zaměření ESF na roky 2000 až 2006 (Agenda 2000) je Amsterodamská dohoda, která postavila zaměstnanost na stejnou úroveň společného zájmu jako vytváření jednotného trhu a měnové unie. Fond podporuje rozvoj aktivní politiky zaměstnanosti a řešení důsledků nezaměstnanosti (zejména dlouhodobé), zajišťuje podporu profesní integrace mládeže, přístup specifických skupin obyvatelstva ohrožených vyloučením ze společnosti na trh práce, zkvalitňování vzdělávacích systémů a politiky celoživotního vzdělávání s cílem zvýšit a udržet zaměstnanost či motivovat profesní mobilitu. Podporuje podnikání a vytváření pracovních míst, rozvoj inovací v organizaci práce a opatření na zlepšení postavení pracujících žen (účast žen na trhu práce, rozvoj jejich kariéry, přístup k novým pracovním místům a k podnikání) a konečně opatření proti věkové diskriminaci na trhu práce.
Dalším strukturálním nástrojem integrační politiky provázaně působícím i v sociální sféře je Společná zemědělská politika (zahrnuje i aspekt strukturálních změn a v tomto ohledu patří i do strukturální politiky). Je financovaná prostřednictvím Evropského fondu zemědělské garance a orientace (EAGGF). Podle čl. 39 Smlouvy o EU je jedním z cílů silně protekcionistické zemědělské politiky „…zajištění životní úrovně zemědělců, odpovídající životní úrovni populace v ostatních hospodářských odvětvích”. Ani reforma SZP (1992), vedená snahou o zmírnění celkově protekcionistického charakteru SZP, však od tohoto sociálního cíle neustupuje. Vykázané ztráty příjmů vyvolané přechodem od subvencovaných produkčních cen k cenám tržním kompenzuje zemědělcům přímými platbami, důchodovými výpomocemi.
Ze sociálního hlediska je významný fakt, že ve vazbě na reformu SZP a v souvislosti s Agendou 2000 byly Nařízením Rady č. 1257/1999, o podporování rozvoje venkova prostřednictvím Evropského fondu zemědělské garance a orientace, poprvé vymezeny základy Politiky rozvoje venkova, které zároveň sjednotily řadu legislativních dokumentů pod jeden právní rámec. Společná politika rozvoje venkova přispívá k dosažení cílů uvedených v čl. 33 Smlouvy o EU (včetně budoucích cílů v Agendě 2000), které respektují zvláštní povahu zemědělských činností, specifickou sociální strukturu zemědělské populace i přirozené strukturální disparity mezi zemědělskými regiony. Podporuje přizpůsobování se odvětví zemědělství změnám tržní politiky a tento proces chápe provázaně na místní ekonomiku venkovského prostoru a regionální (a z nich plynoucí sociální) problémy rozvoje venkovského území. Je patrné, že dochází k cílenému propojení regionálních a sociálních cílů i strukturálních nástrojů, které ošetřuje další významná komunitární politika, tzv. Regionální a strukturální politika, jejímž finančním nástrojem je Evropský fond regionálního rozvoje (EFRE, ERDF). Podle čl. 159 Smlouvy o EU (a Agendy 2000) by opatření pro rozvoj venkova měla zároveň přispět ke společné regionální politice, a to v regionech spadajících v rámci využití fondu EFRE pod cíl 1 (zaostávající region) a pod cíl 2 (region čelící strukturálním potížím). Aktivity EFRE se prvořadě zaměřují na řešení regionálních disparit v ekonomické a sociální úrovni (tj. převážně na tzv. zaostávající regiony) a redistribuci zdrojů na podporu vyváženého a harmonického regionálního sociálně-ekonomického rozvoje, a to v šesti cílových záměrech (pozn.: problematika Regionální politiky EU již byla v naší příloze publikována).
V rámci Politiky rozvoje venkova (Nařízení č. 1257/1999) je v oblasti zaměřené na strukturální přizpůsobení odvětví zemědělství významná komunitární podpora tří sociálně orientovaných programů (odhlížeje od programů produkujících zprostředkované sociální výhody - např. podpora farmářů v oblastech s méně příznivými podmínkami hospodaření). Jedná se o podporu zahájení činnosti mladých farmářů, podporu předčasného odchodu farmářů do důchodu a podporu zlepšování kvalifikace farmářů.
Programová pomoc pro zahájení činnosti mladých farmářů má usnadnit zakládání zemědělských podniků a poskytuje se osobě mladší 40 let v pozici budoucího „vedoucího hospodářství”, zahajujícího zemědělské podnikání poprvé, s odbornou kvalifikací a schopnostmi pro zemědělské podnikání a schopného doložit ekonomickou životaschopnost a dodržování minimálních ekologických norem hospodaření. Pomoc tvoří jedna prémie do výše 25 tis. euro a dotace úroků z úvěrů potřebných na náklady spojené se zahájením podnikání, přičemž kapitalizovaná hodnota dotace nesmí překročit hodnotu prémie.
Podpora předčasného odchodu zemědělců (farmářů) do důchodu zajišťuje důchod pro 55leté a starší majitele farmy (včetně jejich zaměstnanců), kteří se rozhodnou zanechat hospodaření a budou tak moci být nahrazeni mladšími, ekonomicky „úspěšnějšími” farmáři, nebo – v případě prokázané ekonomické ztrátovosti hospodaření - může být využita i pro převedení půdy k nezemědělskému využití. Program určuje nároková kritéria pro tři skupiny zúčastněných osob: pro postupitele farmy, pro zemědělské i nezemědělské nabyvatele farmy a pro zaměstnance farmy. Doba poskytování podpory nesmí v případě postupitele překročit 15 let, v případě zaměstnance 10 let a nesmí být poskytována po dovršení 75 let postupitele (přičemž může zůstat doplňkovým příjmem i v případě, že postupitel má zákonný nárok na starobní důchod) a po dovršení zákonem stanovené věkové hranice pro odchod do důchodu u pracovníka. Maximální částka podpory postupitele je 15 tis.euro ročně (150 tis.euro celkem) a 3,5 tis.euro (35 tis.euro celkem) v případě zaměstnance.
Podpora odborného vzdělávání a výcviku farmářů je určena na zvýšení kvalifikace a odborných schopností farmářů a ostatních pracovníků, podílejících se na zabezpečování zemědělských a lesnických činností.V případě zemědělských pracovníků je výcvik zaměřen na rozvoj znalostí a schopností v oblasti kvalitativní změny orientace výroby, uplatňování výrobních postupů respektujících environmentální požadavky (ochrana životního prostředí, zachování a rozvoj krajiny, hygienické normy péče o zvířata aj.) a získávání řídicích a organizačních znalostí a dovedností nezbytných pro vedení ekonomicky životaschopného zemědělského hospodářství.
Agenda 2000 ustanovuje nové “předvstupní” nástroje (tzv. předstrukturální fondy) pomoci EU kandidátským zemím, které se rovněž zaměřují na přímou či zprostředkovanou podporu některých sociálních aspektů v období přípravy na vstup do EU (např. program PHARE a v příloze Zemědělce již publikovaný program SAPARD).
Systém sociálního zabezpečení zemědělců v SRN
Systém sociálního zabezpečení v SRN patří k nejpropracovanějším systémům sociálního zabezpečení na světě. Různé druhy sociálních rizik (stáří, invalidita, nemoc, pracovní úraz, úmrtí, sociální potřebnost a nezaměstnanost) přiděluje odlišným druhům sociálního pojištění a v jejich rámci zaručuje maximální respektování rozdílných sociálních potřeb jednotlivých skupin populace. Tato strukturalizace umožnila, že se postupně – vedle všeobecného systému sociálního pojištění - vytvořil a dále se rozvíjí samostatný systém sociálního zabezpečení zemědělců a jejich rodin, který se uplatňuje souběžně s všeobecným systémem sociálního zabezpečení občanů v SRN. Agrární sociální reformou v roce 1995 se podařilo dosáhnout sjednocení rámcových podmínek pro celé území SRN a zajistit funkčnost tohoto systému i do budoucna. Zvláštní systém sociálního zabezpečení zemědělců se uplatňuje zároveň jako nástroj agrární sociální politiky státu s cílem tlumit disparitní sociální dopady restrukturalizačních změn v odvětví a zabezpečovat rovněž celospolečensky prospěšné funkce zemědělství ve venkovském prostoru.
Agrární sociální politika představuje jeden z nejvýznamnějších pilířů národní agrární politiky v SRN. V roce 1997 bylo na ni určeno 67 % zemědělského rozpočtu SRN (19 % připadlo na zemědělskou strukturální politiku).
Nositeli pojištění jsou profesní sdružení zemědělců, Zemědělská starobní pokladna, Zemědělská nemocenská pokladna a Zemědělská pokladna sociální péče. Základními druhy zákonného sociálního pojištění zemědělců jsou nemocenské (zdravotní), důchodové (starobní) a úrazové pojištění.
Spolkové prostředky na agrární sociální politiku v roce 1995 představovaly 7 069 mil. DEM, tj. 60 % z celkových výdajů na systém sociálního zabezpečení zemědělců (celkové výdaje činily 11 722 mil. DEM, příspěvky představovaly 38 % a ostatní příjmy 2 %).
Některé sociální dávky (důchod za odevzdání půdy, příspěvek k dodatečnému připojištění, důchod za ukončení výroby) se financují výhradně ze spolkových prostředků.
Důležité úlevy ze sociálních nákladů bezprostředně ovlivňují i podstatné zvýšení příjmů zemědělců (pouze ve formě úlevy při placení sociálního pojištění obdržel každý zemědělec pojištěný v tomto systému v roce 1993 průměrně asi 15 000 DEM). Největší položky v systému sociálního zabezpečení zemědělců (stejně jako u všeobecného systému) představují starobní a nemocenské pojištění. Na ně připadá rovněž největší část spolkových podpor – v roce 1995 téměř 85 %.
Program starobního důchodu pro zemědělce je programem sociálního zabezpečení starých zemědělců a zároveň prostředkem podpory strukturálních změn v zemědělství, neboť stále významnějším cílem tohoto systému se stává podpora úrovně příjmů (poskytování příjmových dotací zemědělcům). Zemědělské důchodové pojištění je povinné pro fyzické osoby podle stanovené minimální velikosti podniku a pro právnické osoby, které kromě všeobecného důchodového pojištění ve vedlejším pracovním uplatnění mají hlavní zaměstnání v zemědělském podniku. Všeobecné důchodové pojištění je dobrovolné pro fyzické osoby a povinné pro osoby v pracovně-právním vztahu (tj. zaměstnance) v právnické formě podnikání. Pojištěnci zemědělského důchodového pojištění platí jednotný příspěvek (zatímco u všeobecného je příspěvek stanoven procentem z vyměřovacího základu) do fondu Zemědělské pokladny. Jednotnému příspěvku odpovídají i jednotné dávky v kategorizaci závislé na pojišťovací době, příjmu v produktivním věku a rodinném stavu. Oproti všeobecnému pojištění hradí zemědělské pojištění užší spektrum dávek. Program starobního důchodu pro zemědělce je především institucí pro osoby v zemědělství zaměstnávající samy sebe, které by si na vlastní odpovědnost měly a mohly doplnit svoje sociální zabezpečení (např. výměnek, soukromé životní pojištění nebo dobrovolné placení příspěvků na důchodové pojištění). Povinně pojištěny jsou také ženy zemědělců.
Nemocenské pojištění zemědělců je od roku 1972 povinným pojištěním zemědělských podnikatelů, jejich manželek, spolupracujících nebo podporu potřebujících rodinných příslušníků včetně výměnkářů. Od roku 1980 se rozšířilo na rybáře, včelaře, malozemědělce, poživatele vdovského a sirotčího důchodu a širší okruh spolupracujících rodinných příslušníků. Zatímco náklady týkající se aktivních rolníků se financují z příspěvků, náklady nemocenského pojištění výměnkářů nese stát. V rámci zemědělské sociální reformy se od roku 1995 nemocenské pojištění zemědělců koncentrovalo na okruh osob, jejichž profesní těžiště je v zemědělství. Proto např. úředníci, samostatně pracující s hlavním zaměstnáním mimo zemědělství a pracovníci, jejichž příjem překračuje hranici pro povinná pojištění v zákonném nemocenském pojištění, nejsou pojištěni v systému zemědělského nemocenského pojištění.
Zemědělské úrazové pojištění se vztahuje i na podnikatele (fyzické osoby) a jejich manželky. Převážnou část nákladů financují svými příspěvky zemědělci sami. Ke snížení příspěvků přispívá po roce 1963 určitou částkou vláda.
Důchod za odevzdání půdy je doživotní důchod přiznávaný zemědělcům nad 60 let za odevzdání podniku za účelem zvětšení jiných zemědělských podniků, zlepšení regionální hospodářské struktury nebo infrastruktury. Tento důchod má jak strukturální, tak sociální charakter.
Důchod za ukončení výroby je podporou určenou zemědělcům (fyzickým osobám) nad 55 let při ukončení výrobní činnosti s cílem „odlehčení“ trhu nebo využití uvolněných ploch v rámci strukturálního přizpůsobování odvětví zemědělství. Finanční vyrovnání mohou za určitých podmínek získat rovněž starší zaměstnanci nebo spolupracující rodinní příslušníci.
Doplňkové sociální zabezpečení se poskytuje zemědělským a lesním dělníkům jako doplněk zákonem stanoveného starobního důchodu.
Příspěvek k dodatečnému připojištění je sociálním opatřením ke strukturálnímu zdokonalení zemědělství. Od roku 1971 se poskytuje na pozdější starobní zabezpečení zemědělců v případě ukončení zemědělského podnikání jako dodatečný příspěvek k hrazenému zákonnému důchodovému zabezpečení.
Popsaný systém zemědělské sociální politiky uplatňovaný v SRN je v rámci zemí EU ojedinělý (pozn.: v Lucembursku, Francii, Rakousku, Itálii, Řecku a Španělsku je speciálně pro zemědělce realizováno pouze starobní pojištění pro farmáře na malých hospodářstvích). Řada zemědělských expertů v SRN soudí, že specifický systém národní agrární politiky je vysoce problematický díky enormnímu rozsahu pokrývání sociálních rizik zemědělců a následným enormně vysokým nárokům na daňové poplatníky.
PhDr. Hana Horská, PhDr. Daniela Spěšná
