Agrární komoru ČR vede od konce března letošního roku bývalý ministr zemědělství Miroslav Toman, který současně zůstává také prezidentem Potravinářské komory ČR. Týden po svém zvolení poskytl nový šéf agrární komory exkluzivní rozhovor našemu týdeníku, v němž hovoří mimo jiné o svých záměrech a cílech v novém působišti, o personálních změnách ve vedení komory, či o výhodách souběhu obou prezidentských funkcí.
Jaké jsou vaše priority ve funkci prezidenta Agrární komory ČR?
Je před námi zcela zásadní a unikátní období, kdy je třeba rozhodnout o budoucnosti českého zemědělství a potravinářství do roku 2020 a hlavně rozhodnout o efektivním rozdělení částky více než 250 miliard Kč.
V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že nová společná zemědělská politika Evropské unie (SZP) nám jako členskému státu dává mnohem větší flexibilitu při řešení problémů i dělbě finančních prostředků než doposud a zároveň umožňuje lepší zacílení na citlivé sektory.
Je potřeba intenzivně rozvíjet odvětví s reálnou přidanou hodnotou, potenciálem pro vytváření nových pracovních míst a konkurenčním potenciálem, jako je v ČR například živočišná produkce nebo sektor ovoce a zeleniny.
Jedním ze základních rozhodnutí je převod prostředků z I. do II. pilíře. Aktuální úvahy se pohybují okolo čtyř až šesti procent. S tím lze asi souhlasit, ale musíme tlačit na to, aby takto převedené prostředky byly využity pro investice v zemědělských a potravinářských podnicích nebo pro welfare v chovech prasat a drůbeže. Pokud jde právě o chovy prasat a drůbeže, je právě welfare jediným možným způsobem jejích podpory.
Hovoříme-li o dalším stěžejním bodu nové SZP, pak jsou to nepochybně LFA. Zde myslím, že panuje shoda na jejich zachování na stávající úrovni, asi 49 procent, ale je potřeba se zamyslet také nad možností zavedení podmínky minimální intenzity hospodaření, tedy podmínky minimálního zatížení chovu hospodářských zvířat. Nechci teď spekulovat o tom, zda to má 0,4 nebo 0,5 VDJ/ha, ale tento problém je potřeba intenzivně řešit. Navíc do ostatních oblastí LFA lze zařadit oblasti s extrémními klimatickými podmínkami, například suché oblasti, které ale z pohledu klasifikace EU do tzv. suchých oblastí nespadají.
Pokud jde o Program rozvoje venkova (PRV), bylo by podle mého názoru potřeba rezervovat zhruba 30 procent finančních prostředků z PRV na investiční opatření pro produktové a technologické inovace v zemědělských a potravinářských podnicích. Po tříletém ziskovém období pro zemědělství je také čas zamyslet se i nad tím, jak dál rozvíjet fond nepojistitelných rizik. Jsme také pro podporu zemědělských bioplynových stanic, protože není důvod jejich výstavbě bránit.
Co je v současné době pro naše zemědělství nejdůležitější a jak hodnotí komora přístup nynější vlády k zemědělství?
O tom, co je z pohledu agrární komory pro české zemědělství v této chvíli nejdůležitější, jsem hovořil již v předchozí otázce. A pokud jde o nynější vládu, přál bych si, aby tato vláda považovala zemědělství a potravinářství za svoji prioritu a nikoliv za resort, který má pouze velké finanční nároky a prakticky se bez něj dá obejít. To není vtip, v minulosti jsme se, bohužel, setkali i s takovými názory.
A co by měla konkrétně vláda udělat? Jsem velmi rád, že ve středu 2. dubna schválila zelenou naftu. Jenže je to pouze první krok, tím dalším je pak uvedení tohoto rozhodnutí v platnost. Pan premiér se nechal slyšet, že by to mělo být k 1. červenci a já za zemědělce doufám, že tomu tak skutečně bude, aby se vratka už týkala sklizňových prací.
Dalším bodem je marketing. I v tomto ohledu padaly velmi podivné názory, pokud jde například o Klasu nebo Regionální potravinu, že marketing není potřeba, když spotřebitelé například značku Klasa velmi dobře znají. Chtěl bych upozornit, že je to velmi chybná úvaha. A můžeme si vzít klidně příklad ze soukromého sektoru – všechny značky, které vidíme dnes a denně v televizi, v tisku, na reklamních letácích, spotřebitel důvěrně zná. Přesto je ale potřebné, aby se s nimi setkával nejen ne výrobcích, ale také jinde - v médiích, při různých soutěžích a podobně, aby se mu zkrátka neztratily z dohledu a z povědomí. Proto pevně doufám, že ministerstvo svůj názor na podporu a propagaci českých a kvalitních potravin přehodnotí. Za důležitou považuji zejména podporu prodeje. Tedy neměli bychom například dělat tak silné billboardové kampaně, ale právě podporu prodeje, například formou ochutnávek, značení zboží v regálech, upozorňováním na výrobce i na místa, kde lze oceněné potraviny koupit.
Dalším, v současné době velmi důležitým bodem je zajistit zvýšení kofinancování PRV na 25 procent, což vyžaduje 1,2 miliardy korun. I toto zvýšení vláda ve středu schválila, tak snad to skutečně se zemědělstvím a potravinářstvím myslí vážně.
Jaký je pohled agrární komory na rozpočet kapitoly MZe a kam by měly z něj měly být především alokovány prostředky?
Vzhledem k tomu, že rozpočet na letošní rok se sestavoval v době, kdy jsem byl ministrem zemědělství, pak mohu zcela hrdě říci, že takový rozpočet už dlouho zemědělství nemělo. Povedlo se nám například navýšit částku na národní podpory na 1,5 miliardy korun i zvýšit národní platby top-up, národní dotace pro lesní hospodářství, i podpůrné programy PGRLF. MZe by se mělo snažit o takové navýšení i na příští rok, protože je chvályhodné, že vláda chce šetřit, ale pro nás je bohužel typické, že se šetří na nepravých místech.
A jak už jsem uvedl, je maximálně potřeba se soustředit na živočišnou výrobu i na sektory ovoce či zeleniny. Právě tyto sektory velmi úzce souvisí také s potravinovou soběstačností, lépe řečeno se závislostí na dovozech. U vepřového masa se pohybují dovozy už na 50 procentech, u některých druhů zeleniny je to dokonce 70 procent. Nevidím důvod, proč bychom u komodit, které jsme schopni vyrobit a vypěstovat sami, což jsme nakonec dokázali v minulosti, kdy ČR byla zelinářská velmoc, měli být závislí na dovozech. A jsem přesvědčen, že právě díky správně nastavené dotační politice a rozpočtu kapitoly je možné tyto sektory účinně podpořit.
Ve vedení komory se chystají personální změny, například přibude viceprezidentů, jak bude vypadat jejich spolupráce?
Už na sněmu jsem zdůrazňoval, že jedním z úkolů, který má nové vedení před sebou, je schválení nového statutu agrární komory a z něho vycházející zásadní organizační změny. Její podstatou je volba až šesti viceprezidentů, z nichž každý bude mít zcela konkrétní náplň. Mám-li být naprosto upřímný, je mi vcelku jedno, zda bude mít komora dva nebo deset viceprezidentů, prioritní pro mne je, aby pro komoru pracovali a nebyla to jen funkce na papíře. V případě pracovitých viceprezidentů totiž bez problémů dosáhneme kýženého cíle –vytvoření užšího vedení (tzv. předsednictva), které bude operativně rozhodovat. Samozřejmě, že není důvod, aby AK neměla viceprezidenta pro lesní hospodářství, protože mezi jejími členy jsou lesáci rovněž. Úkolem takového viceprezidenta, ale i těch ostatních s jinou odborností, bude spolupráce na analýzách oboru, poskytování informací k oboru a eventuálně i vystupování v médiích k danému tématu.
Lze vůbec skloubit funkce prezidenta AK a prezidenta Potravinářské komory ČR?
Určitě to skloubit lze. A i když jsou zcela logicky některé požadavky dalo by se říci antagonistické, například na ceny surovin, stále vidím daleko více pozitiv. Například v tom, že čím větší bude zájem o české potravinářské výrobky, také díky již zmiňovaným značkám a jejich podpoře, tím větší bude využití české zemědělské produkce pro zpracovatelský průmysl. Což znamená také větší možnost nastavení stabilnějších a dlouhodobějších vztahů na potravinářské vertikále s odpovídajícími finančními podmínkami.
A to nemluvím i o daleko lepších možnostech vyjednávání, či dokonce spolupráce s řetězci, ze které opět mohou profitovat obě komory.
Rozhodně bychom měli přestat s vývozem suroviny a vyvážet především výrobky s vyšší přidanou hodnotou. I to je téma, na kterém bych se rád se zemědělci a potravináři domluvil.
Co hodlá komora udělat pro větší jednotu českých zemědělců; pokusíte se otupit stále doutnající rozpory například mezi Asociací soukromého zemědělství ČR a komorou, případně mezi zástupci marginálních oblastí a oblastí produkčních?
I o tomto tématu jsem hovořil na sněmu. Rozhodně nechci rozdmýchávat žádné spory s asociací soukromého zemědělství a s jejími představiteli se chci co nejdříve sejít. Musíme přestat dělit naše zemědělské podniky na velké, malé a střední. Jsou to jedni zemědělci, kteří hospodaří na stejné půdě ve stejné republice. České zemědělství má určitou, ověřenou a danou strukturu a jakékoliv její radikální změny, například dotačním či projektovým zvýhodňováním jedné či druhé strany, nepovedou k ničemu dobrému. Je nezvratným faktem, že tři čtvrtiny výměry zemědělské půdy obhospodařují podniky s výměrou nad 500 hektarů, v drtivé většině jsou to právnické osoby a právě velké zemědělské a potravinářské podniky jsou nositeli inovací a nových technologií, ale i zdrojem pracovních míst v regionech.
Pokud jde o marginální oblasti, pak je nikdo nechce měnit na oblasti produkční, ale je potřeba, aby zde byla alespoň minimální intenzita hospodaření a živočišná výroba, která do těchto oblastí neodmyslitelně patří. Opravdu není možně jenom dvakrát ročně posekat louku a brát za to dotace. Stejný pohled máme i na ekologické zemědělství, které by mělo směřovat rovněž ke konečnému produktu a přidané hodnotě, nejen k trvalým travním porostům bez dobytka.*
