Závěrečný summit lucemburského předsednictví skončil fiaskem. Hlavy států a vlád evropské pětadvacítky se nedohodly na finanční perspektivě, kterou by se mělo společenství řídit v období let 2007 až 2013. Úkol ji schválit se tak přesouvá na Brity, kteří jsou však pravděpodobně největšími viníky krachu jednání. Proto je dohoda v nadcházejícím pololetí nejistá.
Rozhodnutí o rozpočtu by tak mohlo padnout spíš až v první polovině příštího roku pod taktovkou Rakušanů nebo až za předsednictví Finů. To však by již mohlo být pozdě. Dnešní finanční perspektiva totiž platí do konce příštího roku a pro tu novou je třeba schválit odpovídající legislativu a programové dokumenty.
Na jednání Evropské rady, tedy šéfů vlád a států členských zemí unie, které probíhalo v Bruselu 16. a 17. června, se podle komentátorů střetly dvě představy o budoucnosti Evropské unie. Zatímco Britové požadovali, aby peníze z rozpočtu směřovaly místo do zemědělství hlavně na podporu růstu ekonomiky a vytváření nových pracovních míst, tedy zejména na rozvoj vědy, Francie trvala nadále na štědrých dotacích pro své farmáře. Některým bohatým státům se nelíbila výše poplatků, kterou by měly v daném rozpočtovém období odvádět do společné pokladny. Nizozemci poukazovali na to, že v přepočtu na obyvatele, by byli největšími přispěvateli. K nespokojencům patřili i Švédové, Italové, Finové a Španělé. Velká Británie se odmítla vzdát tzv. britského rabatu či dopustit jeho zmrazení na současné úrovni. (Jde o kompenzace, které v roce 1984 vydobyla pro svoji zemi premiérka Margaret Thatcherová ve výši dvou třetin odvodu Velké Británie do rozpočtu unie. Rabat, který dnes činí asi 4,6 miliardy eur, by měl do tří let vzrůst na sedm miliard. Pokud by se tato sleva zmrazila na dnešní úrovni, ztratila by Británie v novém rozpočtovém období více než 20 miliard eur.)
O dohodu usilovaly hlavně nové členské státy unie, které dokonce nabídly, že se vzdají části peněz, které jim návrh nové perspektivy přiřknul.
Návrh finanční perspektivy, s nímž přicházelo Lucembursko na jednání, byl již méně ambiciózní než představy Evropské komise. Její návrh (viz Zemědělec č. 16), počítal s celkovým rozpočtem 1025 milionů eur, zatímco lucembursko šlo na summit s pouhými 870 miliardami eur. V průběhu jednání předložil Juncker další dva kompromisní návrhy, z nichž ani jeden neuspěl.
Nové státy chtěly slevit
Údajně to byl maďarský premiér Frenc Gyurscány (podle některých zdrojů jeho polský kolega Marek Belka), kdo první prohlásil, že jeho země je v zájmu dohody ochotna se vzdát části peněz, které jí přiřkl návrh finanční perspektivy. K tomu se připojila Litva, Slovensko i Česká republika. Bylo zřejmé, že ústupek je v zájmu dohody pětadvacítky připraveno udělat všech osm chudších států střední a východní Evropy. Pokud by došlo k dohodě, nováčci by se o sumu, o niž by se zkrátily peníze pro ně určené (údajně kolem dvou miliard eur), podělili.
Volný obchod nebo integrace
Podle pozorovatelů bylo na summitu zřejmé, že jedna část unie představovaná zejména Velkou Británií, Nizozemskem a skandinávskými státy chce především zónu volného obchodu a malý společný rozpočet. Naproti tomu druhá skupina států reprezentovaná Francií a Německem usiluje o zachování sociálního státu a o politicky sjednocenou Evropu. Švédsko a Nizozemsko si dokonce přejí, aby se zrušily sedmileté finanční perspektivy, které doposud dávaly rozpočtu unie určitou jistotu. Schvalování rozpočtu z roku na rok by mohlo vést k jeho snížení a k omezení vyplácených dotací i pomoci chudým regionům.
Rozladěná unie
V poslední den jednání Evropské rady padala silná slova. Současný předseda Evropské rady lucemburský premiér Jean-Claude Juncker rozladěný tím, že se nepodařilo splnit jeden z cílů, které si jeho země v době své vlády unii vytkla, prohlásil, že se "Evropa nachází v hluboké krizi." Podle něj byli státníci "velmi blízko dohodě", rozdíly v názorech byly "minimální" a tedy některé delegace — a nebyla jich většina — prostě "neměly vůli se dohodnout". Podle německého spolkového kancléře Gerharda Schrödera jde dokonce o jednu z nejhlubších krizí, jaké kdy Evropa zažila.
Kamenem úrazu zemědělství
Vysoké výdaje na společnou zemědělskou politiku se nelíbí především Velké Británii, která je po Německu největším plátcem, více než dvakrát větším než Francie. Británie poukazuje na to, že zemědělské dotace tvoří 40 procent evropského rozpočtu. Přitom se touto činností zabývá jen asi pět procent obyvatelstva zemí EU. Britský premiér Tony Blair se domnívá, že omezení zemědělských dotací v unii by pomohlo zemědělcům chudých zemí světa. (Před rokem však Blair souhlasil s tím, aby výše podpor pro farmáře zůstala zachována až do roku 2013.) Hlavním zastáncem zemědělských dotací byla jako tradičně Francie. Díky nim platí totiž tato bohatá země do unijního rozpočtu jen o jednu až dvě miliardy eur víc, než dostává hlavně právě jejich prostřednictvím zpět.
Neúspěch jednání summitu i skutečnost, že ztroskotala právě na otázce zemědělských podpor se nelíbí organizacím COPA a COGECA, které zastřešují evropské farmáře a jejich družstva. Jejich prezidenti — Rudolf Schwarzböck a Eduardo Baamonde — požadují, aby hlavy států dospěly k rozhodnutí o budoucí finanční perspektivě unie co nejdříve a zajistily zemědělcům agrární politiku, kterou sami schválily v roce 2002 v Bruselu. Oběma představitelům evropských farmářů se nelíbí, že summit položil na stejnou úroveň pokračování britského rabatu a plně integrované evropské politiky, která se podle nich musí dále rozvíjet v zájmu evropské společnosti.
Důsledky patové situace
Je pravděpodobné, že další návrhy finanční perspektivy na roky 2007 až 2013 budou méně velkorysé než oproti verzi Evropské komise již okleštěné lucemburské představy. Po schválení finanční perspektivy potřebuje unie zhruba 12 až 18 měsíců na to, aby připravila a schválila příslušnou legislativu a pravidla a také potřebné programové dokumenty. Na jejich základě musí členské státy zpracovat programy nutné pro čerpání podpor z Bruselu. Oddálení dohody o finanční perspektivě tedy výrazně zkrátilo dobu, kterou bude mít Brusel i jednotlivé země na tyto účely k dispozici. To také znamená, že členské státy by mohly mít méně času na čerpání prostředků z nově připravených programů. Většina dnes běžících podpůrných programů skončí v závěru roku 2006.
Pokud ke schválení finanční perspektivy nedojde včas, pak pokud jde o rozpočet unie, existují dvě možnosti, které ovšem musí schválit Evropská rada a Evropský parlament. Buď zůstane rozpočtový strop pro závazky unie na úrovni roku 2006, nebo se bude rozpočet stanovovat pro každý rok. To by potom mohlo znamenat, že se budou vyplácet pouze povinné závazky (k nim patří platba na regulaci trhu a pro zemědělce), ale problémy budou s víceletými programy. Také seznam regionů, kterých se jednotlivé programy ze strukturálních fondů týkají, platí do konce příštího roku. Nové členské státy přitom zatím v rámci dnes platné finační perspektivy nemohou využívat naplno všechny jejich finanční nástroje. Bez brzké dohody o nové finanční perspektivě jim hrozí, že by tento stav mohl nějakou dobu pokračovat a dostaly by proto ve finančním období od roku 2007 daleko méně peněz, než jim zatím návrhy finanční perspektivy slibovaly.
Jak dál v rozšiřování
Neschválení finanční perspektivy může také zbrzdit další rozšiřování unie, i když požadavek francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka na jeho pozastavení do doby, než bude mít EU potřebné instituce, které by zajistily její fungování s více než 27 státy, zatím summit odmítl. Podle komisaře pro rozšíření Olliho Rehna jednání Evropské rady potvrdilo usnesení z loňského prosince, které určilo termín vstupu Bulharska a Rumunska (1. ledna 2007), stanovilo podmínky zahájení rozhovorů s Chorvatskem a Tureckem a dalo perspektivu západnímu Balkánu. Je tedy nyní na těchto státech, aby uložené podmínky splnily. Není však pravděpodobné, že se by Evropská komise v dohledné době zabývala možností svého rozšíření o Ukrajinu, Moldavsko a další země.
Kvůli neschválené finanční perspektivě komisař Rehm neví, s jakými finančními prostředky bude moci pro předvstupní pomoc počítat. Většina finančních závazků k Bulharsku a Rumunsku se však musí respektovat, poněvadž vyplývají z přístupové smlouvy, a proto se s nimi zachází jako s povinnými výdaji.
Kolik máme ve hře
V současném rozpočtovém období může ČR za 2,5 roku vyčerpat z fondů unie celkem zhruba 82 miliard korun. V příštím období by i v případě, že by se členské státy dohodly na tom, že budou odvádět nižší než zatím stanovený podíl ze svého hrubého národního důchodu, by Česká republika měla získat kolem 100 miliard korun ročně.
Je třeba jednat dál
Evropská pětadvacítka by měla ještě v červnu svolat mimořádný krizový summit o rozpočtu. Vyzvala ji k tomu komisařka pro regionální politiku Polka Danuta Hübnerová. Jedině tak je podle ní možné zamezit obrovským ztrátám, které by nové členské země EU mohly utrpět kvůli krachu summitu. Podle ní fiasko jednání poškodilo nejvíce právě nové státy, které by měly v budoucnu dostávat 53 procent veškeré pomoci ze strukturálních fondů.
Ratifikace ústavy pokračuje
Na jednom se však šéfové vlád na summitu dohodli: Ratifikace ústavní smlouvy o Evropské unii má podle nich pokračovat. Zároveň chtějí zahájit debatu s veřejností o důsledcích, které mají negativní referenda o euroústavě ve Francii a v Nizozemsku a o důvodech, proč občané těchto dvou zemí návrh euroústavy zamítli. Výsledky této debaty vyhodnotí summit Evropské rady, který se bude konat za rok. Původně stanovený termín pro ratifikaci ústavní smlouvy první listopad 2006 tedy již neplatí. Juncker zatím rozhodně vyloučil, že by EU začala jednat o nové ústavě. I předseda Evropské komise José Barrosa žádnou alternativu k ústavní smlouvě nevidí. Předseda Evropského parlamentu Josep Borrell se domnívá, že v nadcházejících měsících bude možné změnit náladu veřejnosti, protože Francouzi a Nizozemci hlasovali "spíše proti věcem v evropskému kontextu, než proti textu ústavy".
