Ani v těch nejčernějších snech si David Smetana ze Svobodných Dvorů, předměstí Hradce Králové, neuměl představit, jak krušný bude pro něj coby pěstitele zeleniny první rok členství v Evropské unii. „Dotace bych oželel. Pro mě je hlavní, abych prodal zelí. Jenže letos poprvé se mi to nepodaří,“ těžko se smiřuje s nevyhnutelnou realitou mladý zemědělec. Asi osm, v lepším případě sedm z devíti hektarů, na nichž narostly pěkné hlávky zelí, bude muset zaorat.
„Kruhárny jsou samy zahlcené, na ně se zlobit nemohu, že mi produkci neodeberou. Na český trh přichází polské kysané zelí za nepochopitelně nízké ceny, kterým se nedá konkurovat,“ konstatuje David Smetana. O výkupní ceně ani nemluví, ta v jeho situaci není důležitá. „Nyní jde o to, že nikdo zelí nechce, když se sem kysané vozí z Polska po koruně za kilogram.“ I když tuzemská úroda hlávkového zelí vyšla letos dobře, odbytové potíže podle něho nepramení z nadprodukce. „Klesla by cena, ale prodal bych alespoň zhruba stejné množství jako loni. Teprve to, co by bylo navíc, bych těžko udával,“ přivítal by zelinář přijatelnější scénář vyvolaný nadúrodou.
Dnes doplácí na to, že stejně jako v minulých letech měl s odběrateli jen ústní dohody, předtím vždycky respektované. „Jako každoročně jsme se před osetím ploch domluvili na objemu, který ode mě odeberou a vše fungovalo. Ale letos v červnu už kruhárny začaly hlásit, že zelí nebudou chtít, protože trh zaplavuje levné polské zelí,“ říká pěstitel. Jediný odběratel, s nímž má písemnou smlouvu, se jí snaží dostát. „Hlávky postupně odebírá - podle svých možností, když sám prodá a uvolní se mu kapacita.“
Ztráty z neprodaného zelí budou pro Davida Smetanu představovat statisíce korun, přitom tržby z této produkce tvoří kolem 60 až 70 procent z celkových tržeb farmy, zaměřené na rostlinnou výrobu. Ani krize, kterou si zemědělec prochází, ho však zatím nepřesvědčila o tom, že by mu pomohlo zapojení v odbytové organizaci. „V kruhárenském zelí je odbytové centrum zbytečné. Je to podobná komodita jako cukrovka, nechodím s ní na volný trh, ale domlouváme se, kolik odběratel vezme.“
Zaskočený zelinář se snaží sehnat jiné možnosti odbytu, zatím bezvýsledně. Měl sice jednu nabídku z Kladna, ale za náklad jedné avie by mu po odečtení dopravy zbylo 900 korun, za něž by nezaplatil ani sklizeň. Velmi pravděpodobné zaorání většiny výměry bude pro něj drahou zkušeností, kterou asi nebude chtít příští rok opakovat. Jestliže letos pěstoval zelí na devíti hektarech, brambory na pěti, cibuli na sedmi a na zbývajících hektarech z celkových 35 obilí, bude nejspíš i přebytkovému obilí věnovat v příštím roce více ploch. Bude tak následovat další pěstitele na Královéhradecku, kteří také upustili od zeleniny.
„Jenže 35 hektarů, když se přeorientuji na obilí, mě neuživí. Budu si asi muset najít nějaké zaměstnání,“ uvažuje dvaatřicetiletý zemědělec, který vystudoval střední zemědělskou školu a
a hospodaří od roku 1990. Jestliže podíl zeleniny na obdělávaných polích, z nichž 80 procent vlastní, postupně zvyšoval, rok 2004 odstartuje opačný vývoj. „Nemám sice mnoho hektarů, ale jejich intenzivním využíváním prostřednictvím zeleniny jsem zaměstnával lidi. Také kruhárny jim dávaly práci. Když přejdu na obilí a kruhárny se tu zavřou, ubudou pracovní příležitosti. Nikdo tady na tom nevydělá, jen obchodní řetězce,“ poznamenává pěstitel.
Ani ho netěší, že uspěl v prvním kole operačního programu s žádostí o dotaci na nákup secího stroje na zeleninu. Uvažuje o tom, že od smlouvy odstoupí. „Počítal jsem, že 65 procent z pořizovací ceny doplatím z tržeb za zelí. Kvůli jejich propadu si stroj nebudu moci dovolit, navíc plánoval jsem využití i ve službách. Ale zůstane tu po letošku ještě nějaký zelinář?“ krčí rameny David Smetana. Jak dodává, nepotřebuje dotace od Evropské unie nebo od státu. Potřebuje prodávat.