Poslanecká sněmovna po vášnivé diskusi přehlasovala minulý týden veto prezidenta republiky a schválila svoji původní verzi novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Z celého zákona byl nejlítější boj mezi sněmovnou na jedné a Senátem a prezidentem na druhé straně o podobu formulací, které upravují postavení, funkci a zejména ochranu čtyř tuzemských národních parků, zejména národního parku Šumava. Ten má na rozdíl od těch tří ostatních na svém území mnohem víc obcí, a jejich představitelé mají obavy, že je novela bude omezovat v rozvoji.
Schválený zákon totiž mimo jiné výslovně zakazuje, aby na území národních parků včetně obcí vznikaly doly, průmyslové zóny nebo skládky, omezuje stavební činnost ve volné krajině a zapovídá pořádání ohňostrojů. A to nemluvím o omezeních při těžbě dřeva nebo v oblasti cestovního ruchu. Šumavští starostové se tedy bouří, stejně jako tamější podnikatelé, provozovatelé lyžařských areálů nebo majitelé dřevařských firem a senátoři pro ně mají pochopení. Do svého pozměňovacího návrhu proto zakomponovali místo odstavce shrnujícího dlouhodobé cíle ochrany národních parků tvrzení, že účelem národních parků je zajištění a podpora udržitelného rozvoje územně samosprávných celků, na jejichž území se nacházejí. Což je z pohledu ekologů, přírodovědců i předkladatelů zákona čirý nesmysl a jako takový byl po právu odmítnut.
Zarážející na tom všem je ale skutečnost, že stejnými peripetiemi procházeli před několika desetiletími ochránci životního prostředí, starostové i podnikatelé v sousedním Bavorském lese. Dnes tamější zkušenosti jednoznačně ukazují, že ustavení národního parku znamenalo pro obyvatele Bavorského lesa další pracovní místa, vyšší počet přijíždějících turistů a nové podnikatelské příležitosti. A jako bonus, panenskou přírodu, kterou mohou v neporušeném stavu předat dalším generacím. Proč by to mělo být u nás jiné?