Ministerstvo zemědělství připravuje vyhlášku, která by měla přinést dvě nová označení potravinářských výrobků, a to Česká potravina a Vyrobeno v České republice. Když pomineme, že už jde z různých značek na potravinách spotřebitelům hlava kolem, lze ocenit snahu ministra dát výrobcům možnost označit svůj výrobek značkou, jejíž oprávněnost bude konzumentům garantovat stát. Je však otázka, zda to bude mít vůbec smysl.
V současné záplavě reklamních sloganů, urputně navozujících dojem, že propagují české zboží, se tato snaha zřejmě ztratí. Je jen otázkou času, kdy bude běžný zákazník přesvědčen, že se u nás již prodávají výhradně české produkty, a to včetně tropického ovoce, nebo kdy ho přestane původ zboží zajímat a opět se zaměří pouze na jeho cenu.
Osobně nevěřím, že zmíněná vyhláška nějak posune jeho vnímání a omezí možnost záměny zboží skutečně českého se zbožím téměř českým. Navíc si lze jen těžko představit, že tato právní norma umožní kontrolu komerčních značek, kterými řetězce označují svoje zboží. Slovní ekvilibristika a invence marketingových stratégů i jejich právních poradců je totiž nevyčerpatelná, takže slova Česko, český a podobně zřejmě uslyšíme v příštích měsících ještě častěji než dnes a nic s tím nenaděláme. Legislativa zkrátka nikdy nedokáže postihnout všechny aspekty života. To nakonec nedávno dokázalo i praktické naplňování novely zákona o potravinách, který ukládal prodejcům povinnost zveřejňovat seznam zemí, z nichž odebírá potraviny. A podobných případů je jistě víc.
Možná by tedy místo legislativních opatření ad hoc či podpory některých značek byla užitečnější dlouhodobá strategie s jasným cílem - vzdělat současné a zejména budoucí spotřebitele. To je však běh na opravdu dlouhou trať a rozhodně na to nestačí jedno ministerstvo ani jedno volební období.*
