Prvního května jsme se stali součástí Evropské unie. Pro průměrného občana České republiky se toho po tomto datu mnoho nezměnilo. O tom, co tento krok znamená pro zemědělství v této chvíli i v horizontu nejbližších let jsme si povídali s Petrem Bližkovským, ředitelem odboru obchodní politiky a zemědělství Ministerstva zahraničí ČR.
Dlouhé roky se zemědělci těšili na dobu, kdy budou moci stejně jako jejich konkurenti v zemích evropské patnáctky využívat výhody společné zemědělské politiky. Česká republika je nyní konečně členem společenství, jeho zemědělská politika však prochází radikální reformou a pro nováčky má unie jen čtvrtinu úrovně přímých plateb, které dostávají zemědělci v původních členských státech. Co tedy vlastně vstup do EU našim zemědělcům přinesl?
Zásadní věcí je, že se zemědělcům, jako jedné ze skupin podnikatelů vstupem do EU nejvíce mění podmínky. Na jedné straně dostávají řadu legislativních výhod, které spočívají v tom, že mohou dlouhodobě plánovat své aktivity, protože vědí, co je bude čekat v roce 2013, což doposud nikdy neměli. Dostávají také podstatně více dotací, byť ne tolik, jako jejich konkurenti v původních členských státech unie. Je to ale srovnatelné s tím, jaké mají u nás vstupy. Obecně je tedy možné říci, že si výrazně pomohou příjmově. Na druhé straně se na ně kladou nové přísnější požadavky, než měl náš národní systém. Týkají se zejména bezpečnosti potravin, welfare zvířat, ochrany životního prostředí atd.
Naši zemědělci byli doposud zvyklí, že trhem pro Českou republiku byli její obyvatelé. Tato rovnice přestává platit, stali jsme se součástí jednotného trhu a naši zemědělci představují zhruba jedno procento agrární produkce EU. Máme nízkou přidanou hodnotu na hektar.
Na druhé straně jakákoliv produkce, v níž nabídneme nějaké specifikum, která bude mít přidanou hodnotu nebo v níž budeme konkurenceschopní, má neomezené možnosti odbytu na trhu se 450 miliony obyvatel. Reforma společné zemědělské politiky navíc sedlákům rozvazuje ruce, protože neříká, co musí vyrábět, aby dostali podporu. Naši zemědělci by se tedy měli zamyslet, jakým způsobem budou svoji produkci orientovat. Moje doporučení je, aby změnili strukturu, abychom do budoucna šli od produkce surovin k produkci s přidanou hodnotou. Přitom tato přidaná hodnota může být na úrovni zemědělské prvovýroby. V unii je velký rozdíl, jestli člověk pěstuje a prodává běžnou potravinářskou a krmnou pšenici, nebo nějaké speciální žito, které je možné s geografickým označením původu dát do nějakého speciálního pekařského výrobku a ten pak podstatně výhodněji zpeněžit. Totéž platí například o ekologické produkci.
Přidaná hodnota je snad ještě více než na úrovni prvovýroby důležitá ve zpracování. Naši zemědělci se měli dohodnout se zpracovateli - nemluvím o kartelové dohodě, ale o tom, aby se propojili, aby byli schopni navázat na tradiční značky nebo aby šli cestou nových výrobků, které budou pro spotřebitele zajímavější, ať již obalem, způsobem dalšího zpracování apod.. Prodávali by věci s vysokou přidanou hodnotou. Pro české zemědělství by bylo největším rizikem, pokud by se nechalo natlačit do role producenta surovin.
Zemědělci teď navazují kontakty se zpracovateli v Německu či Rakousku a chtějí jim dodávat suroviny - mléko či jatečná zvířata. Není to prvním krokem právě k takovéto roli?
Bylo by ideální, kdyby naši zemědělci byli se zpracovateli nějakým způsobem vlastnicky propojeni. Na druhou stranu nemá cenu si hrát jen na náš desetimilionový trh. Pokud budeme spolupracovat s partnery ze zahraničí, pak je to dobře, stejně jako je dobře, když sem přijdou investoři. Pokud německá mlékárna bude dobrá a bude dělat produkci s vysokou přidanou hodnotou, o kterou bude zájem, a zaplatí našim zemědělcům za mléko, pak je to v pořádku. V přístupové smlouvě máme, že soukromí sedláci z unie mohou u nás podnikat. Nejde o nějakou spekulaci, ale o to, aby k nám s nimi přišlo nové know-how. Myslím si, že marketing a vyšší přidanou hodnotu naší produkce neuděláme sami. Měli bychom být otevření přílivu nového kapitálu, který by byl založen pokud možno na nějakém partnerském vztahu. Abychom nebyli jen dodavateli suroviny a někdo jiný by realizoval přidanou hodnotu.
Mléko je právě komodita, jíž jsme v minulosti vyráběli zhruba o deset procent více, než jsme spotřebovávali. Tento přebytek jsme ale prodávali například ve formě sušeného odstředěného mléka, které slouží jako suroviny pro další výrobu. Tedy v nejobyčejnějším typu produkce bez velké přidané hodnoty. Pokud bychom byli schopni naše mléko převést do nějaké speciality, třeba olomouckých tvarůžků, a dosáhnout toho, že v každé prodejně v síti nějakého obchodního řetězce budou tyto výrobky na pultě, tak je to přesně to využití příležitostí, které nám dává vnitřní trh unie.
Nebojíte se toho, že naši zemědělci přijdou o půdu, na které hospodaří, protože ji majitelé budou výhodněji pronajímat či výhledově ji prodají farmářům, kteří přijdou ze zahraničí?
Myslím si, že zájem sedláků ze zahraničí o naši půdu by na jednu stranu byl dobrým signálem o tom, že se zemědělství stává atraktivnějším sektorem. Doposud o půdu nikdo moc nestál, což byla známka toho, že se zemědělství u nás nevyplatí dělat. Nebojím se toho, že by půdu skoupili zahraniční zájemci. Máme sedmileté přechodné období s eventuální možností prodloužení na další tři roky. Naše podmínky pro nákup zemědělské půdy jsou otevřené pouze pro sedláky, kteří se tady chtějí usadit a hospodařit, což si myslím je v pořádku. Moc takových nebude. Obecně přitom platí, že všechny vyjednané limity – kvóty na mléko, prémie na krávy bez tržní produkce mléka atd. a úroveň přímých plateb – nejsou vázány na národnost podnikatele, ale na území státu a také se nemohou transformovat mezi členskými zeměmi. My si můžeme převádět kvótu uvnitř státu, ale ne s nějakou jinou členskou zemí unie.
Nemůžeme tedy na základě souhlasu Evropské komise vyměnit třeba část naší mléčné kvóty s jinou členskou zemí za nějaký podíl kvóty pro krávy bez tržní produkce mléka? Pokud vím, takové úvahy se v průběhu přístupových jednání objevily.
To byla jedna z myšlenek jednání na Kodaňském summitu. Tam šlo o to, že Evropská komise navrhla všem přistupujícím státům nějaký balíček, který představoval určitou sumu peněz. V jednom okamžiku vznikla úvaha o tom, že by se, aniž by se to dotklo celkového rozpočtu, ještě předtím, než se stanoví kvóty, určité podíly zmíněných kvót vyměnily. Jakmile by se tato výměna schválila, již by se s ní nedalo nic dělat a zůstala by v platnosti. Nakonec k tomu nedošlo. Něco jiného je totiž dotace, něco jiného tržní příležitost. Je nutné také vzít v úvahu s tím spojenou zaměstnanost a očekávání dalších reforem. Takže těžko by se to počítalo a každá z obou stran měla o takové směně jiné představy.
Co je vlastně hlavní snahou reformy? Je to stabilizace lidí na venkově? Nejde tato snaha proti zvyšování produktivity?
Myslím si, že hlavní smysl této reformy je zvýšit soulad společné zemědělské politiky s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Tím se také tato politika liberalizuje. Liberalizuje se způsobem přesně vybalancovaným tak, aby současně nedošlo k velkým sociálním otřesům v zemědělství. Proto se také největší diskuse vedla o tom, aby se ponechala určitá míra flexibility pro členský stát pro zavedení systému oddělených plateb od produkce. Aby nedošlo k tomu, že by se ve znevýhodněných oblastech – dejme tomu nad 600 metrů nad mořem – již nevyplatilo zemědělství provozovat.
Nebyla to také obava, že by zemědělci odstoupili od produkce a stát by nezajistil potřebné potraviny, tedy to, čemu se u nás říkalo potravinová bezpečnost?
Potravinová bezpečnost není dnes důležitým tématem. Hlavní problém byl sociální. Byly obavy, aby reforma při zachování celkového objemu peněz nevedla k přílišné diferenciaci příjmů zemědělců v jednotlivých typech výrobních oblastí (nížiny, podhory, sever, jih). Důsledkem by bylo, že v celkovém objemu by třeba zemědělství vyprodukovalo více, celkový příjem zemědělců by mohl mít vyšší příjmy, ale s většími rozdíly. V příznivých oblastech by se tedy příjmy zvedly, naopak v méně nepříznivých by se zemědělci dostali do červených čísel. To byla hlavní obava členských států, že by se zemědělství koncentrovalo pouze do příznivějších oblastí a méně výhodné regiony by zůstaly bez zemědělské produkce.
Rakouští ekonomové ve své studii o budoucnosti zemědělství zemí střední a východní Evropy v rámci EU předpokládají, že pokud budou tlaky WTO na liberalizaci agrárního trhu unie dále narůstat, mohla by se zemědělská prvovýroba postupně opravdu přesunout do oblastí s nejvhodnějšími přírodními podmínkami.
Obecně je tato úvaha správná, ale myslím si, že něco takového se v příštích patnácti letech nestane.
Reforma nutí v podstatě každého zemědělce v unii, aby začal přemýšlet nad tím, co bude vyrábět. Vplouváme tedy do unie v době dvojí nejistoty. Tu bychom totiž samozřejmě měli i za předpokladu, že by se společná zemědělská politika nezměnila, nyní je tato situace navíc komplikována její reformou.
Myslím si, že neexistují nejistoty, pokud jde o zemědělskou politiku. Existují jen nejistoty tržní. Nevíme, zda zasejí všichni sedláci žito, nebo ne. Ale víme, kolik dostanou podporu na hektar. Zůstává záchranná síť v podobě intervenčních cen pro obilí, exportních subvencí, celní ochrany apod. Zemědělci mohou také dostat něco navíc ze strukturálních fondů nebo z rozvoje venkova. Ale nikdo jim už nebude říkat, co mají zasít. Znamená to, že se zvyšuje tržní orientace sektoru.
Vstupem do unie přišly některé naše zemědělské komodity o celní ochranu. Příkladem jsou rané brambory.
Z principu vyplývá, že se u nás rané brambory nevyplatí pěstovat. Brambory jsou jednou z mála volných položek, která nemá společnou tržní organizaci. Je tedy naivní myslet si, že my budeme konkurovat na jednotném trhu s raným brambory Itálii. Ale co má cenu dělat, jsou třeba sadbové brambory. Dělejme to, na co máme, v čem jsme dobří. Máme obrovskou výhodu, že společná zemědělská politika odpovídá našemu typu klimatu a produkce. Byla ve svém počátku dělána pro Francii, Německo a země Beneluxu, není tedy šitá na míru jihoevropským zemím nebo severským státům, které k ní přistoupily později. Společná zemědělská politika je zaměřena zejména na mléko, obilí a maso, což jsou komodity, které i u nás dominují.
A co přinese budoucnost?
Přímé platby z unie pro naše zemědělce budou narůstat a dosáhnou stropu v roce 2013. Ale sto procent bude vždycky úroveň, kterou budou dostávat zemědělci v původní evropské patnáctce v daném roce. Modulace plateb (jejich snižování u podniků, které dostanou ročně více než pět tisíc eur) se nás do roku 2013 nebude týkat.
Ve střednědobém výhledu je třeba počítat s tím, že váha prvního pilíře společné zemědělské politiky - tedy tržní podpora farmářů - bude klesat a bude se naopak zvyšovat význam druhého pilíře, jímž je podpora rozvoje venkova. Z toho plyne, že ještě více než dnes bude záležet na aktivním přístupu sedláků. Už nyní po reformě záleží na jejich strategickém rozhodnutí, co budou vyrábět. Do budoucna budou muset přemýšlet také o nějaké nezemědělské produkci. Zejména o aktivitách na ochranu a zlepšení životního prostředí.
Může jim v tom nějak pomoci stát?
Stát by měl za prvé fungovat jako servis pro zemědělce. Měl by jim dát koncepční orientaci a potřebné informace, aby naši zemědělci využívali všechny nástroje, které mají k dispozici. Zemědělci mohou využívat další možnosti, které jim nabízejí programy EU. Jde například o různé kapitoly z vnitřní politiky unie. Existují možnosti podpory z kapitoly propagace výrobků, z programů pro malé a střední podnikání, pro vědu a výzkum, pro inovace. Možnosti nabízí také rozvojová pomoc unie třetím zemím. Některé naše podniky se již do těchto programů zapojily. Není tedy třeba se omezovat jen na společnou zemědělskou politiku, je nutné hledat i jiné možnosti.
Za druhé může stát nastavit pravidla rozvoje venkova, na což jsou v našem případě dost velké peníze a měli bychom je použít tak, aby přinesly efekt.
Třetí velká oblast, v níž musí stát sehrát důležitou roli, je ve spoluúčasti na tvorbě nové legislativy EU. Teď jsme již jejími spolutvůrci a záleží také na nás, jaká bude.
