Plánovaná novela zákona o potravinách, která bude v platnosti od 1. ledna příštího roku, částečně napomůže upřesnit původ u druhů mas, ale nad ostatními potravinami zůstává otazník. Spotřebitel má tedy u některých základních potravin záruku pouze tehdy, pokud bude nakupovat u prověřených prodejců, výrobců a nejlépe zemědělců ve svém okolí. Svoji roli pro spotřebitele mají i různé regionální soutěže, selské trhy a prodejny s tímto sortimentem. Uvedli to minulý týden na tiskové konferenci v Chrudimi zástupci zemědělců a zpracovatelů.
Podle nich se jedná o dlouhodobou problematiku, která tíží poctivé zemědělce a zpracovatele, ale evidentně není politická vůle to významným způsobem měnit. Ředitelka Okresní agrární komory Chrudim Vanda Rektorisová připomněla, že označení CZ v oválu není zárukou toho, že jde o českou potravinu. „Například zvíře se může narodit a být vykrmeno v Německu a v České republice pouze poraženo. Podle legislativy je to v pořádku,“ podotkla. Některé řetězce označují své zboží vlaječkou, i když jeho původ není tak průzračný.
Vysvětlila, že pokud ovšem řetězce přebalují maso pod svou hlavičkou, automaticky výrobek mohou podle platné legislativy označovat CZ. Pouhým přebalením či jinou úpravou, jako je například bourání masa a podobně, jsou klasifikováni jako výrobci potravin. „Díky podrobnému značení hovězího masa můžeme vidět, že i maso ze zvířete, které se narodilo, bylo vykrmeno a poraženo mimo ČR, může být označováno jako české. Stačí, že bylo bouráno a zabaleno na našem území,“ podotkla. „U ostatních potravin, jako je jiné maso než hovězí či mléčné výrobky bohužel nemůžeme původ zjistit ani ověřit. Zákazníci jsou často obětí nekalých praktik, kdy jsou lákáni na poutavé etikety s našimi vlajkami nebo státními barvami,“ poznamenala s tím, že na zadní straně výrobku se pak z etikety dočtou, že je produkt vyroben v EU. „U vajec zemi původu z obalu také nevyčteme. Musíme studovat jednotlivá vajíčka, jaké mají kódy na razítkách,“ dodala a doplnila, že potenciální spotřebitelé by se tím měli zabývat a hledat co nejkratší cestu od výrobce po spotřebitele.
Rektorisová připomněla, že soběstačnost u vepřového, drůbežího masa a brambor neustále klesá a na pultech především supermarketů nacházíme vepřové maso z Polska nebo Německa, drůbeží z Polska či Dánska.
Soběstačnost u části komodit klesá
Senátor a čestný prezident Agrární komory ČR Jan Veleba poukázal na míru soběstačnosti. U hovězího masa je Česká republika vysoce soběstačná, a to ze 132 procent. „Tragická je však situace u vepřového masa, kde jsme soběstační z 54 procent, přičemž toto maso je stále základem jídelníčku, roční spotřeba činí přes 40 kilogramů na obyvatele,“ poznamenal s tím, že Česká republika dováží ročně již kolem 230 tisíc tun vepřového masa. „Nejsme bohužel soběstační ani v drůbežím mase, kde soběstačnost představuje asi 78 procent, a u vajec. Naopak na 124 procentech se pohybuje soběstačnost v mléce. Co se týká rostlinných komodit, jsme soběstační v obilovinách a to číslo se pohybuje podle úrody mezi 120 až 130 procenty a v řepce. „Po žních jsou zemědělci a obchodníci rok co rok postaveni před problém vyvézt podle úrody 1,5 až tři miliony tun obilí. To je množství, pro které se nenajde užití. Vyváží se zejména do Německa a do Polska. Tam se z většiny toho vyprodukuje vepřové a drůbeží maso, zaměstnají se tam lidi, zůstane tam přidaná hodnota a hotové potraviny se exportují k nám. Dovoz masa tvoří 17 až 18 miliard korun ročně, sdělil Veleba. Připomněl, že Česká republika není soběstačná u brambor a katastrofální situace je u zeleniny, kde soběstačnost České republiky představuje 35 procent. Rektorisová podotkla, že se za minimální soběstačnost považuje hranice od 80 procent.
Z pole až na stůl
Někteří výrobci se ale zaměřují na prodej svých produktů ve vlastních prodejnách. Například Zemědělské družstvo Rosice si podle svého předsedy Václava Blažka v roce 1992 dalo za cíl produkci z pole až na stůl. "To, co vyrábíme, nabídneme našim spotřebitelům,“ přiblížil. V současné době družstvo provozuje jak rostlinnou, tak živočišnou výrobu, velká jatka, pekárnu, palírnu, 14 vlastních prodejen a vývařovnu v Pardubicích. V potravinářské výrobě zaměstnávají asi 95 lidí. „Smysluplnost našeho počínání je v tom, že dáváme příležitost lidem, aby našli uplatnění,“ poznamenal.
Co se týká navrhované definice české potraviny, Blažek řekl, že požadovaný obsah minimálně 75 procent tuzemské suroviny je úsměvný. „V našich výrobcích najdete minimálně 90 až 98 procent české suroviny,“ prohlásil a doplnil, že souhlasí s požadavkem na 75 procent. Obchodní zástupce společnosti Rabbit Trhový Štěpánov David Šmigura si pak posteskl, že jako producenti králičího a drůbežího masa mají velkou konkurenci v Číně. Připomněl, že se zaměřili na finální prodej ve vlastních prodejnách. „Kvůli ruskému embargu je tady přemíra zboží, která snižuje cenu,“ podotkl a poznamenal, že zejména z Polska se do České republiky dostává zboží, které nemá v pořádku dokumenty.
Jan Kolář z Kukuřičného mlýna Mrzkovice sdělil, že nynějším problémem je nadřazení ceny nad kvalitou. „Kvalita se vyžaduje, ale neplatí, není doceňována,“ míní. Podle něj se rovněž deformuje trh černými vývozy, dovozy, ale i dotacemi.
Strategický problém
Podle předsedy Okresní agrární komory Chrudim Jaroslava Kopisty je potřeba si uvědomit, jak vážným strategickým problémem je produkce potravin a soběstačnost každého národa. „V současné době kvalitu a množství potravin v každém regionu ovlivňují dva zásadní faktory, je to měnící se klima a půda. Pokud není v rukou našich producentů, je velké nebezpečí, že v případě klimatických problémů bude produkce z této půdy vyvážena do míst, kde sídlí její vlastníci. V tom spatřuji dlouhodobé nebezpečí,“ míní Kopista s tím, že v České republice jsou jak producenti kvalitních surovin, tak výrobci velmi kvalitních potravin. „Řekl bych, že děláme kvalitní věci, ale v administrativně náročném prostředí,“ dodal.
Zemědělství je podle Veleby zvláštní tím, že tam sice pracuje do tří procent práceschopné populace, ale když se k tomu nabalí další profese, jako je související doprava, strojírenství, chemie, zpracovatelský průmysl, tak když se to všechno napočítá, rovná se 15 až 17 procent zaměstnanosti práceschopné populace. „Teprve tato vláda se ve svém programovém prohlášení zabývala zemědělstvím v takové míře, v jaké si to zaslouží,“ podotkl Veleba.*
