Vyzdvihovaná i proklínaná potravinová soběstačnost se na stránkách deníků i ve zpravodajských relacích rozhlasu a televize objevuje se železnou pravidelností při jakékoli makroekonomické změně a záleží jen na politickém či ekonomickém zaměření komentátora, zda ji hájí, nebo naopak její ztrátu bagatelizuje. Oba přístupy byly v mediálním prostoru řadu let zhruba vyrovnané.
V poslední době se však rovnováha poněkud vychyluje a hlasy požadující soběstačnost alespoň v potravinách, které je možné v našich podmínkách produkovat, postupně nabývají na síle. Je to pochopitelné. Nikoho jistě nepřekvapí, že naše země není schopna pokrýt svoji spotřebu citrusových plodů nebo mořských ryb z vlastních zdrojů, ale strohý fakt, že se k nám dováží i obyčejná mrkev, celer nebo petržel, již leckoho překvapit může. O to víc, že za zahraniční mrkev zaplatí dvakrát tolik než za tu domácí. Celé dvě třetiny zeleniny na našem trhu dnes pocházejí z dovozu, a to i té zeleniny, kterou jsme v minulosti dokázali vypěstovat i vyvážet. Dnes jsme v této komoditě podle statistik nejméně soběstačnou zemí Evropské unie. O dalších potravinách asi není třeba mluvit. Kritická situace u prasat je dostatečně známá a jediné dvě živočišné komodity, u nichž jsme ještě jakž takž schopni pokrýt domácí spotřebu, tedy hovězí maso a mléko, většinou vyvezeme jako surovinu, kterou nám sem v podobě výrobků vrací přes obchodní řetězce zahraniční zpracovatelé.
Není se proto co divit, že rozhodnutí České národní banky snížit hodnotu koruny vůči euru rozvířilo diskusi o cenách potravin a tedy i o stále klesající potravinové soběstačnosti naší země. Samotné diskuse ale situaci nezmění. Jistou naději však skýtají strany, které dnes mají šanci sestavit vládu. Ty totiž právě dostatečnou soběstačnost České republiky v základních potravinách jednoznačně deklarovali jako jednu ze svých priorit. Nakonec o tom se mohli přesvědčit čtenáři i na stránkách našeho týdeníku.*