Živnostníci, sedláci i drobní podnikatelé na venkově mají v poslední době stále větší obavy ze záměrů státu, o nichž soudí, že budou zásadně komplikovat jejich činnost. Tím největším, ale vůbec ne jediným strašákem je snaha o zavedení elektronické evidence tržeb. Její odpůrci mají řadu argumentů, počínaje technickou nepřipraveností celé akce a konče pochybami o účelnosti nové právní úpravy.
Navíc kritizují, že místo toho, aby stát dokazoval lidem jejich pochybení, považuje všechny živnostníky za podvodníky, kteří naopak jemu budou muset prokázat, že nepodvádí. Stát si zkrátka ulehčuje práci a přitom ani zdaleka nedokáže využít při potírání podvodů stávající mechanismy. Politici, kteří zmíněná opatření navrhují, zase tvrdí, že státní rozpočet může jejich zavedením dodatečně získat jen ze sektoru stravování a obchodu téměř třináct miliard korun, že bude platit řada výjimek, které umožní například prodej na farmářských trzích bez elektronické evidence a také, že tento systém už bezvadně funguje v Chorvatsku. Ponechme stranou otázku, zda bychom se měli při správě státu inspirovat spíš v západní Evropě nebo na Balkáně, a vraťme se na venkov. Ten je totiž na jakékoli změny podstatně citlivější než města, takže panují obavy, že důsledkem zásahů státu budou mrtvé vesnice. Je obvyklé, že lidé se změnám brání a přijímají je s nedůvěrou, v tomto případě ale na jejich obavách přeci jen něco je. Stačí vzpomenout na střediskové obce, jejichž ustavení v sedmdesátých letech definitivně umrtvilo život ve stovkách malých vesnic našeho, tehdy již notně zdevastovaného venkova. Život na vsi až na čestné výjimky většinu politiků nezajímá a nic o něm nevědí. Tomu bohužel odpovídají i jejich priority a rozhodování, učiněné často bez objektivní analýzy dopadů. Pozitivní makroekonomické ukazatele sice mohou naši zemi posunout v ekonomickém žebříčku o nějaký ten stupínek výš, ale daleko důležitější je zvážit, jakou cenu za to zaplatí její obyvatelé.*