V České republice se už řadu let mluví o úbytku zemědělské půdy, o zhoršování její kvality a v poslední době také o tom, že by se s tím mělo něco smysluplného dělat. Tedy, ono se dělalo. Odpovědným úřadům a jejich pracovníkům rozhodně nelze upřít dobrou vůli a snahu, jenže i když přijatá opatření a sankce přinesly řadě lokalit prospěch a mnohde zabránily nejhoršímu, celkový trend nezvrátily a devastace půdního fondu pokračuje.
Na nedávném mezinárodním semináři k ochraně půdy ministr zemědělství nastínil některé další kroky, jež jeho úřad v této oblasti zvažuje. Zároveň ale přesně pojmenoval jádro celého problému. To totiž leží ve vztahu statisíců vlastníků půdy ke svému majetku, který podle ministra zformovalo čtyřicetileté období totality. Řada z nich tak neváhá svoje pole a louky prodat na jakýkoli účel, a pokud nájemce platí, nezajímá je, jak s jejich půdou nakládá. Otázkou však zůstává, proč se tento vztah ani po čtvrtstoletí od zániku totality nezměnil.
Neexistují sice průkazné studie, že nájemci se chovají k polím hůř než jejich vlastnící, ale všichni vědí, že „z cizího krev neteče“.
Stát zřejmě mohl v minulosti pro posílení povědomí vlastníků udělat víc, stejně jako pro narovnání trhu s půdou, či jasné vymezení povinností uživatelů půdy. Určité možnosti má však i dnes. Pokud většině vlastníků záleží víc na penězích než na tradici, ať je tedy informuje, o kolik devastací svého majetku přicházejí, a ať jim nabídne řešení, jak ztrátám zabránit. Podpora ochrany zemědělské půdy a jejího odpovědného vlastnictví je totiž důležitější než neustále proklamovaná a nákladná podpora českých potravin. Ty bez kvalitní české půdy nevyrobíme.*