Odborníci, politici, běžní občané a dokonce i ekologičtí aktivisté se shodnou v tom, že půdu a vodu, tedy dva základní pilíře, na nichž stojí samotná podstata našeho přežívání na Zemi, je třeba chránit. Shoda ovšem končí v okamžiku, když přijde řeč na konkrétní opatření, jež by měla tuto ochranu zajistit.
Nejde jen o kontroverzní projekty gigantických vodních děl, v jejichž důsledku se stěhují tisíce lidí ze zaplavených sídel, ale i o mnohem drobnější zásahy do krajiny. Například o nádrže, které sice mohou pomoci zabránit záplavám v obcích na dolních tocích řek, ale tak či onak přeci jen pozmění profil krajiny na tocích horních, což se pochopitelně tamním obyvatelům nelíbí. Jsme zkrátka konzervativní a do určité míry také nevzdělaní. Generace vychovávaná v době komunistického drancování přírodních zdrojů, kterému ustupovala celá města, často nemá příliš pochopení pro ochranu životního prostředí. Ti mladší jsou na tom poněkud lépe, ale přesto míra osvěty a vzdělání, která podmiňuje změnu myšlení v této oblasti, je u nás například ve srovnání s našimi západními sousedy stále nedostatečná. Hlavní problém však tkví v tom, že Česká republika nemá ani v tak zásadní věci, jakou je ochrana přírodních zdrojů, žádnou strategickou vizi, kterou by sdílely všechny politické subjekty a která by tak byla schopna přežít více než jedno volební období. Posledním příkladem je snaha srovnat dosud nízkou cenu podzemní vody s cenou té povrchové a omezit tím její spotřebu. Z hlediska ochrany podzemních vod je tento návrh zcela logický, bohužel z pohledu blížících se voleb nikoli. Politici totiž vědí, že u voličů rozhodují peníze a je úplně jedno, zda jde o poplatky u lékaře nebo o platby za odběr podzemní vody.
