Za posledních sedm let se nepodařilo prosadit základní princip, že by měli být více dotováni ti, kteří vytvářejí nějakou přidanou hodnotu a zaměstnávají lidi, než ti, kteří to nedělají. V současné době je tomu naopak, větší podpory dostávají ti, kteří dvakrát ročně posečou louku. Špatně jsme si nastavili podmínky, což je potřeba změnit. Podmínky pro další období se nastavují teď a jak se nastaví, tak budou fungovat dalších sedm let. Upozornil na to představitel konsorcia nevládních organizací a člen představenstva a.s. Agrofert Holding Jaroslav Faltýnek a přiblížil další činnost konsorcia.
Jak bude dále pokračovat činnost konsorcia? Vyjednávání rámce budoucí společné zemědělské politiky v Bruselu de facto skončilo, ale činnost konsorcia ještě neskončila. Dohodli jsme se, že budeme jednat na české úrovni se zástupci ministerstva zemědělství. Za důležité považujeme, že novým ministrem zemědělství se stal Miroslav Toman, který působil v čele Potravinářské komory ČR a ta je součástí konsorcia nevládních organizací. Tím, že stál celé dva roky u vyjednávání, nepřerušila se kontinuita. Doufáme, že závěry, které se přijaly a vyjednaly v Bruselu, budou aplikovány v České republice.
Jak hodnotíte jeho dosavadní působení? Za úspěch vyjednávání bych považoval to, že se podařilo během eliminovat určité návrhy Evropská komise. Jde hlavně o zastropování, což bylo z našeho pohledu zaměřeno zejména proti novým členským zemím, kde jsou velké firmy, a Evropská komise se snažila omezit dotace na jedno IČO objemem 300 tisíc euro, což by pro nás bylo fatální. To by pro české zemědělce znamenalo ztrátu až deset miliard ročně.
Tento princip je dnes naštěstí dobrovolný a záleží na každém členském státu, jestli ho uplatní nebo ne. V České republice podle stanoviska ministerstva zemědělství uplatněn nebude. V návrzích je zakotvena také degresivní platba, kdy nad určitou částku by měla být degrese pět procent z přímých plateb, ale je ji možné zohlednit osobními náklady. Doufám, že Česká republika na tento princip přistoupí. Druhou věcí je greening, který jsme zpochybňovali od samého začátku. Evropa totiž ztrácí konkurenceschopnost proti třetím zemím - Americe, Austrálii a nechat sedm procent půdy ladem představuje 3,5 milionu hektarů v rámci celé Evropy. Podařilo se nám prosadit to, aby bylo možno na ploše, která má být ponechána „ladem“, pěstovat zlepšující plodiny, které mají schopnost vázat dusík.
Co se nepodařilo, je prosadit mezi citlivé komodity prasata. Proti tomu bojovaly státy, které poslední léta zvyšovaly svoji výrobu, jako je Německo, Dánsko, Holandsko. Česká republika, která ztratila soběstačnost ve výrobě vepřového masa a dnes vyrábí 50 procent vlastní spotřeby, je pro ně zajímavým odbytištěm. Proto nechtěly přistoupit na to, aby se to podařilo. V Evropské unii máme sice jeden trh, a každý si hájí svoje ekonomické zájmy. Pořád se sice ještě na evropské úrovni snažíme bojovat, ale začínám být skeptik. V rámci národních dotací a Programu rozvoje venkova se však dají najít nějaká pravidla na podporu živočišné výroby.
Mohl byste to konkretizovat? Jde zejména o druhý pilíř, kde je možné dotovat investice. Prostřednictvím nich by bylo možné podpořit chovatele skotu, prasat a drůbeže. My jako Agrofert pořád věříme, že by se v České republice měly produkovat česká prasata, která chovají čeští chovatelé.
Za posledních pět let jsme investovali do zlepšení technologií v oblasti chovu prasat 750 milionů korun. Poslední investice v Lipci je rekonstrukce za 165 milionů korun.
Není přitom moc firem v České republice, které by stále dotovaly výrobu prasat.
Dnes vyrábíme asi 46 tisíc tun vepřového, což je asi půl milionu zvířat za rok. Když vezmeme, že se tady chová 1,3 milionu kusů, tak je to téměř polovina.
Počítáte s rozšířením chovu prasat? Cílem našich dosavadních investic není významné rozšíření výroby, ale zlepšení výrobních ukazatelů. V chovech, kam směřovaly naše investice, jako je Březina a Lipec, dosahujeme výsledků na úrovni nejlepších dánských ukazatelů. Přesto ekonomika nevychází dobře. Okolní státy totiž dlouhodobě dotují svoje chovatele nejen z centrálních peněz, ale i z místních, regionálních rozpočtů a je to nesrovnatelné s podporou u nás, zejména chovatelů bez půdy, která byla za posledních deset let minimální nebo žádná. Právě na představenstvu Agrární komory ČR v Českých Budějovicích zaznělo, že by měly být podpořeni i chovatelé bez půdy.
Prosazovali jste i podporu drůbeže? Ano. O podporu jsme se však snažili nejen u prasat, ale i u drůbeže. Vzhledem k tomu, jaký odpor jsme zaznamenali v souvislosti s případnými podporami chovu drůbeže, zaměřili jsme se na prasata. Ale nedopadla ani prasata.
To, že byla zveřejněna určitá částka, která by měla být uvolněna pro chovatele prasat a drůbeže, je určitý signál zemědělcům, že stát má o chov těchto zvířat zájem. Podle mě by každá země měla být soběstačná v základních komoditách. Je tu sice volný trh, ale ten funguje v momentě, kdy je všeho dost. Jestliže však nastane u některé komodity problém, tak pokud jsem soběstačný, řeším si ho v rámci státu. Příkladem byly vloni vejce. V době, kdy začalo platit nové nařízení týkající se welfare nosnic, se ve státech, které byly soběstačné ve výrobě vajec, tyto produkty prodávaly za tři koruny. U nás ale najednou začala chybět vajíčka a přišly na šest korun. Za hranicemi v Německu však stály tři koruny.
Diskutuje se také o platebních nárocích. Od kdy by podle vás měly platit? Tady jsou možné tři postupy. Jeden je přejít na platební nárok hned, další je nechat jednotnou platbu na plochu SAPS až do konce programového období a třetí je kombinace těchto dvou možností, přejít na nárokovou platbu v roce 2018. Já se přikláním k názoru nechat SAPS až do konce příštího programového období. Tato debata však ještě není ukončena.
Jako konsorcium se zasazujete i o propagaci českých potravin. Už přinesla nějaké výsledky? Velmi pozitivně hodnotím to, že se nám společně s Potravinářskou komorou ČR podařilo prosadit nařízení, které zakotvuje povinnost hlásit dovozy potravin živočišného původu. Toto určitě nějakým způsobem mělo vliv na poklesu černých dovozů hlavně drůbeže. Říkáme, že Češi by měly jíst české potraviny hlavně proto, že u nich můžeme dohledat původ. Pokud si koupíte kuře z Polska, nezjistíte, čím bylo krmené.
Důležitá je i otázka značení potravin, aby na nich nebylo uvedeno pouze vyrobeno v EU, ale byl uveden konkrétní výrobce a země původu. Tento návrh zatím v unii neprošel. Je ho ale třeba přijmout na úrovni České republiky a pak přesvědčit kolegy v Evropské unii, aby ho přijali i oni.
Čeští producenti jsou schopní vyrobit kvalitní potraviny, tak proč bychom je nemohli i vyvézt. Máme šikovné lidi i kvalitní a špičkové potravinářské provozy. Pokud se správně rozdělí peníze na podpory a nebude se podporovat nevýroba, mohla by se ČR do budoucna stát i exportérem potravin.
