Asi před pěti lety prý premiér Václav Klaus zjistil, že je třeba ještě zprivatizovat zhruba 500 tisíc hektarů státní půdy. Tehdejší šéf Pozemkového fondu Karel Mach tedy požádal o novelu zákona, v níž by byla připsána věta, že Pozemkový fond ČR má právo a povinnost státní půdu prodávat.
Leč poslanec Tlustý (ODS) při parlamentním projednávání byl zásadně proti tomu a požadoval zákon o prodeji státní půdy. Zákon však parlament už nestihl projednat, ale ponechal si jej v záloze: Kdyby přicházející Tošovského vláda odmítnula odstoupit, potom by byl nebyl projednán vůbec a po třech měsících by bylo po vládě. Nakonec pánové našli jiné řešení, ovšem se zákonem o prodeji půdy to nemělo nic společného. Teprve ve třetím volebním období Parlamentu byl konečně schválen zákon č. 95/1999 Sb., o převodu státní půdy na jiné osoby. Prodej státních pozemků se konečně rozjel.
Byl to však poslanecký návrh zákona, takže jej menšinová sociálně-demokratická vláda nepředkládala. O to víc každý příslušník politické strany cítil povinnost zákon vylepšit nějakým pozměňovacím návrhem. Nakonec vzešel takový zákon, který vůbec není možné realizovat. Chybí mu totiž kompatibilita s ostatními zákony.
Nejdříve narazil na zákon č. 229/91, podle něhož měl v té době Pozemkový fond ještě vydat 54 tisíc hektarů náhradních pozemků restituentům. Po odborných konzultacích s Ústavem státu a práva byly obě právní normy uznány jako souběh zákonů a k jejich provedení byly vydány metodické pokyny. Tak se vrátily do hry všechny obtíže s restituentskými nároky. Potomci restituentů ani po jedenácti letech ještě netouží po zemědělské půdě, ale chtějí získat půdu stavební. A tak restituenti stále mlčí a čekají.
Další obtíží je, že podle § 2 se ke každému pozemku musí vyjádřit 11 institucí a potvrdit, že na tomto pozemku nemá a ani v budoucnosti nebude mít zájem stát. Z hlediska byrokracie tedy nastávají pravé žně. Pozemkový fond mohl v prvním kole nabídnout 11 tisíc hektarů pozemků. Bohužel však v požadovaném termínu neodpovědělo 63 procent institucí. Proto neschválené pozemky musely být z nabídky vyřazeny a nakonec bylo nabídnuto jen 4000 hektarů pozemků. Totéž platí o druhém kole. Z 11 500 hektarů pozemků jich do nabídky přišlo jen 5900. Instituce zase neodpověděly včas.
S novým zákonem č. 95/1999 vstoupily na trh s půdou obecní zastupitelstva, která mohou dostat půdu bezúplatně (na bytovou výstavbu a veřejně prospěšné stavby) a úplatně takové pozemky, které mají zakresleny ve schválených územních plánech. Ale veřejnost to tak nechce pochopit. Například hlavní město Praha žádá o okamžité předání všech pozemků, které měl zatím ve správě Pozemkový fond ČR. Zda je to z chytrosti či hlouposti, je těžké posoudit.
Ještě by bylo možno popsat desítky dalších obtíží s prodejem státní půdy (respektive s veskrze špatným zákonem). Jisté však je, že z veškeré nabídky se nakonec realizuje sotva jedna pětina – a Pozemkový fond ČR má místo 530 původních nyní již 838 zaměstnanců, kteří čekají na dobrozdání jiných zaměstnanců státní správy, zda mohou pozemek prodat, nebo ne.