České zemědělství v roce 2004

Stejně jako v uplynulých letech uspořádalo naše vydavatelství v závěru minulého roku odborný seminář na téma České zemědělství v roce 2004. Konal se tak jako loni v prostorách Senátu Parlamentu České republiky a opět pod záštitou senátního výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a také stálé senátní komise pro rozvoj venkova. Na rozdíl od loňského roku se dějištěm semináře nestal Rytířský sál, ale přímo jednací sál Senátu.

Přinášíme příspěvky jednotlivých přednášejících.

Projev státního tajemníka MZe Pavla Rybníčka

Jsem velmi rád, že se mohu společně s vámi zúčastnit již tradičního předvánočního setkání pořádaného zemědělským vydavatelstvím pana Martina Sedláčka. Dovolte mi, abych tlumočil i pozdrav pana ministra Jaroslava Palase účastníkům tohoto semináře a jménem ministra i svým ocenil úroveň zemědělských informací, které se prostřednictvím vydavatelství pna Sedláčka dostávají k zemědělcům.
Letošní rok byl rokem intenzivních závěrečných příprav na vstup zemědělského a potravinářského sektoru do Evropské unie. Jsem přesvědčen o tom, že české zemědělství je na integraci do silného ekonomického a kulturního celku, kterým Evropská unie bezesporu je, dobře připraveno. A to i přes diskutovanou rozdílnou úroveň přímých podpor oproti evropské patnáctce a především i přes nepříznivý vývoj v tomto hospodářském roce. Nepřízeň počasí pronásledovala zemědělský sektor prakticky po celý hospodářský rok. Holomrazy v průběhu prosince 2002 i v prvních dvou měsících roku 2003 způsobily značné poškození porostů ozimých obilovin a olejnin. Možná kompenzace ztrát zasetím většího množství jařin i provádění jarních polních prací se zkomplikovala kvůli silnému zamokření půd v důsledku povodní. Letošní léto postihl další extrém - dlouhotrvající sucho.
Sanovat všechny tyto nepříznivé vlivy bylo především z pohledu napjatého státního rozpočtu velmi obtížné. Přesto se nám podařilo z různých zdrojů a různými cestami, od přímé kompenzace po odložení splátek úvěrů, získat pro rezort výraznou finanční pomoc.
Snad mohu předběžně odhadnou, že i díky této pomoci bude hospodářský výsledek letošního roku přibližně vyrovnaný a nenaplní se tak katastrofální vize o mnohamiliardových ztrátách.
Všichni víme, že zemědělské podnikání je třeba plánovat s dlouholetou perspektivou a není možné zvolit směr podnikání, budovat základní stáda zvířat či plánovat osevní postupy a nezajímat se přitom o směr vývoje, v našem případě společné zemědělské politiky. Dnes již každý dobrý manažer zemědělského podniku, každý přemýšlivý farmář ví, že je dobré přizpůsobit se trendu reformované zemědělské politiky zároveň s našim vstupem do unie. Naše včasné přistoupení na nové změny v agrární politice nám mimo jiné také může vytvořit budoucí výhodu v konkurenci s farmáři protireformních zemí.
Cílem nové reformy je konkurenceschopnější a na spotřebitele více orientované zemědělství, což úzce souvisí také s udržením a především zvýšením důvěry spotřebitelů k zemědělským a potravinářským výrobkům. Nynější podoba společné zemědělské politiky tak stále více upouští od podpor poskytovaných na produkci a na výrobek a větší důraz se klade na ochranu životního prostředí, na tvorbu a údržbu krajiny, bezpečnost potravin a pohodu zvířat.
Naší současnou prioritou na domácí scéně je dobudování platební agentury, která je ústřední institucí pro přijímání finančních prostředků z Evropské unie pro české zemědělství a jejich administraci včetně národních zdrojů na tzv. dorovnávání (top – up). Bylo přijato rozhodnutí, že dojde ke sloučení dvou doposud připravovaných platebních agentur, a to ihned, jak to bude legislativně umožněno nutnou úpravou zákona o SZIF a zákona o zemědělství. Bohužel Senát se při schvalování novely zákona o zemědělství zachoval způsobem, který v žádném případě nezlepší pohled veřejnosti na tuto instituci. Vrácením novely zemědělského zákona kvůli polemice, zda je třeba 300 nebo 150 hodin na proškolení, se zbytečně komplikuje dodržení termínů v akreditačním procesu platební agentury.
Tato Agrární platební agentura bude po vstupu naší republiky do EU administrovat a kontrolovat všechny čtyři základní finanční toky z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu. Jsou to přímé platby v podobě námi přijatého zjednodušeného systému jednotné platby na hektar a platby na opatření v rámci Horizontálního plánu rozvoje venkova, jehož hlavním cílem je podpora multifunkčního zemědělství a, jak už ze samotného jeho názvu vyplývá, také podpora rozvoje venkova. Nové příležitosti pro venkovské oblasti skýtá rovněž Operační program zemědělství, který je zaměřen na investice do zemědělského majetku, podporu zpracování zemědělských produktů, ale také na mimoprodukční zemědělství.
Velmi významnou finanční podporou jsou také tržní opatření v rámci společných organizací trhu, které řeší výkyvy poptávky a nabídky na trhu a zabezpečují pro zemědělské podnikatele větší jistotu v podnikání. Pro zemědělské podnikatele je jistě velmi zajímavé, že rámec podpor do zemědělství vzroste v roce 2004 z dnešních 14 mld. na přibližně 25 mld. korun.
V souvislosti s novým systémem poskytování dotací bych rád upozornil na brožuru Podpora zemědělství v rozšířené Evropě, kterou vydalo ministerstvo zemědělství. Najdete v ní ucelený přehled všech podpor, které budou do zemědělství, potravinářství, vodního a lesního hospodářství směřovat z rozpočtu Evropské unie, ale také z našich národních zdrojů. Bohužel, i po schválení státního rozpočtu ještě neznáme konečnou sumu finančních prostředků na kofinancování z národních zdrojů, a tak je nutné se při některých kalkulacích opírat o metodiku příslušných podpůrných programů. Poslanecká sněmovna sice neakceptovala pozměňovací návrh, kterým bychom dostali finanční prostředky ze všeobecné pokladní správy na rezortní účet, ale součástí schváleného rozpočtu byl slib předsedy rozpočtového výboru, že bezprostředně po Novém roce bude provedeno rozpočtové opatření, kterým se zajistí kofinancování zemědělských podpor z národních zdrojů.
Pokud jsem dosud hovořil zejména o podpoře zemědělství a rozvoji venkova, pak mi dovolte zmínit odvětví, na které čeká na evropském trhu ostrý konkurenční boj.
Ze všech resortů, které ministerstvo zemědělství spravuje, budou právě potravináři čelit po našem připojení k Evropské unii největšímu tlaku a budou na ně kladeny vysoké nároky, pokud jde o plnění přísných požadavků evropské legislativy i jejich uplatnění v konkurenci společného trhu. Stále více se totiž ukazuje, jak důležité je umět nejen vyrobit, ale vyrobenou produkci také za výhodných podmínek a dobrou cenu prodat.
Pro úspěch v rozšířené Evropě museli nejvíce udělat samotní potravináři a velmi dobře vím, že většina z nich pro tento úspěch udělala v posledních třech letech maximum. Chci na tomto místě připomenout, že v náročné přípravě na podmínky evropské legislativy pomáhalo potravinářskému sektoru i ministerstvo zemědělství. Kromě využívání standardních programů podpor z Podpůrného a garančního lesnického a rolnického fondu i prostředků z předvstupního programu pomoci Sapard mohli zpracovatelé využívat rovněž dotací v rámci podpůrných programů ministerstva zemědělství. Za poslední dva roky tak jejich prostřednictvím přišlo do potravinářského sektoru přes 600 milionů korun. Tím byly nastartovány další investice v celkové výši více než tři miliardy korun, které směřovaly zejména do modernizace provozů a jejich přizpůsobení evropské legislativě. I proto jsem zcela přesvědčen, že naši potravináři a zemědělci ve společné Evropě úspěšně obstojí.
Nadcházející rok 2004 je skutečně pro Českou republiku rokem přelomovým. Proto mi dovolte, abych popřál vám všem úspěšný pracovní a osobní vstup do nového roku, ale zejména zdárný krok tou správnou nohou do bran Evropské unie.

Jan Fencl, místopředseda senátního výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a předseda stálé komise senátu pro rozvoj venkova

Čas vánoční, ve kterém tento seminář probíhá, napovídá, že by naše debata měla odpovídat atmosféře Vánoc, pohodě a klidu. Nejsem si jist, zda je to možné. Znám aktuální situaci zemědělců a také jsem si přečetl své vystoupení z loňského roku, které jsem končil větou „Zatím nemám důvod nevěřit ve vůli české vlády a resortu zemědělství, že půjde vše po dobrém“ Abych mohl zaujmout stanovisko, musím udělat určitou rekapitulaci toho, co se za uplynulý rok odehrálo. Dovolte pár vzpomínek, jak jsme začali vyjednávat s Evropskou unií v oblasti zemědělství. Nepochybně jsme se probudili relativně pozdě. Evropská unie problém zemědělství nechávala, řekněme to po našem, vyhnít a dlouhou dobu v klíčové otázce jeho financování hrála jakousi roli mrtvého brouka. První - tehdy nazvanou v uvozovkách skoro pozici pojmenovala „Rozšíření a zemědělství - úspěšná integrace nových členských států do společné zemědělské politiky“. Ona to vypustila jako balónek, a vytvořila si tím velice slušný prostor pro konečné vyjednání v roce 2002. To, že tento materiál ve skutečnosti nebyl skoro pozicí, ale faktickou pozicí EU, potvrzuje skutečnost, že od 25 procent úrovně přímých plateb pro jejich náběh v roce 2003 a od přechodného období pro vyrovnání na úroveň dnešních členských států, evropská komise ani náhodou neuhnula. EU tím potvrdila, že je mistrem kompromisů, dokázala uvnitř své patnáctky najít něco přes osm miliard eur pro nově příchozí, což stačilo právě na oněch 25 procent přímých plateb. Z drobné rezervy, kterou si ještě vytvořila, pak byla ochotna pokrýt maximálně drobné navyšování některých kvót, ale nikoliv posun v procentu přímých plateb a dala všem stejně bez ohledu na postup restrukturalizace v jednotlivých zemích. Troufám si tvrdit, že to bylo proto, aby si to nově příchozí země náhodou nezáviděli. Na víc EU neměla a dokázala si to obhájit velmi pofiderní analýzou, podle které i při nulových přímých platbách porostou příjmy našich zemědělců do závratných výšin. Pokud si spolu vzpomeneme, reakce byly smíšené. Někteří nepřející byli nemile překvapeni skutečností, že naši zemědělci vůbec něco dostanou, naopak agrární zemědělský stav byl pobouřen a ihned začal počítat ztráty. Během několika málo týdnů propočítali ztráty výzkumníci, profesionální organizace, ale i ministerstvo. Fakt, že mnozí nevěděli ani, co počítají, byl patrný ze značného rozptylu odhadovaných ztrát. Navíc někteří si začali hrát na spravedlivé a začali přitakávat EU, že vlastně má pravdu, že naši zemědělci vstupem do unie nepochybně přijdou k blahobytu, ať dostanou, co dostanou. Ve směsici takto diametrálně odlišných názorů musela vzniknout oficiální vyjednávací pozice ČR. Proto považuji za úspěch, že se nám podařilo jak uvnitř resortu, tak i na úrovni vlády zformulovat strategickou pozici pro závěrečná jednání. Minulá vláda ji přijala na sklonku svého funkčního období. Základní premise toho, co bylo přijato, jsou vám jistě známé. Přijetí pozice ČR v oblasti zemědělství a neustálé diskuse o tom, na kolik navýšit přímé platby, mělo i své vedlejší efekty. Nezemědělská veřejnost, a to je dobře, zjistila alespoň z části, že vůbec existuje nějaká společná zemědělská politika EU, přímé platby atd. Zemědělci naproti tomu poznali, že nejsou jen přímé platby na ornou půdu, i když jsou nejobjemnější, ale i že existuje ještě například referenční výnos, přímé platby na skot, ovce, chmel, že je horizontální plán rozvoje venkova, podle kterého budou rozdělovány peníze na rozvoj venkova, sektorový operační plán, podle kterého budou stroje a zařízení i traktory masivně dotovány, jak opakovaně zdůrazňoval Ramiro Cibrián. To považuji celkově za velmi pozitivní.
Musím poctivě říct, že jsem byl trošku zklamán tím, že nová vláda Vladimíra Špidly fakticky znegovala původní strategický dokument přijatý vládou Miloše Zemana a v září 2002 dala vzniknout další verzi strategického materiálu. Parametry i v tomto případě, a o tom nepochybuji, jsou vám známy. Mohu nepochybně konstatovat, že i laik vidí, že pozice se zásadně nezměnila, jen dostala jiný šat, byla mírně aktualizována, aby reagovala na poslední vývoj situace ve vyjednávání z věcného hlediska a - to je důležité - byla změkčena tvrdost v oblasti vyjednávání výše přímých plateb. Jednání se dostala do závěrečné fáze. Všichni jsme jej sledovali, a to na podzim roku 2002. Tady konstatuji, že mně nepřísluší kritizovat ten či onen krok, který byl učiněn, protože jsem nebyl u zdroje informací. Přesto, ale musím, chci-li konzistentně uvažovat, předložit svůj komentář ke konečným výsledkům.
Tedy přímé platby“ Dvacet pět procent jsme měli od počátku jistých, nepolepšili jsme si. Nakonec jsme bojovali o to, abychom vůbec mohli něco dorovnat z vlastních zdrojů. Dostali nás tam, kam potřebovali. V základní ploše orné půdy a referenčním výnosu, kde šlo o největší peníze a kde by je to nejvíc bolelo, přistoupili jen na kosmetické úpravy. Podle našich představ se nedařilo ani v případě krav bez tržní produkce mléka. Vedle škrobu je to jediný limit, kde jsme nevyjednali ani aktuální úroveň produkce. V porovnání s ostatními komoditami zabodovali naši vyjednavači u mléka. Můžeme vyrábět až o 11 procent mléka víc, pokud to budeme umět – a to je důležité. Ostatní limity na skot, díky tomu, že EU přistoupila na referenční období 1997 – 1999, se významně pozitivně posunuly. Pokud jde o cukr, pamatuji si, že vlivný francouzský poradce nám předpovídal s jistotou kvótu 425 tisíc tun. Nakonec bychom měli být asi se 454 tisíci tunami spokojeni. Nicméně kvótu B jsme si prohráli už při vyjednávání ve Světové obchodní organizaci (WTO) Snad dokonce tehdy naši vyjednavači asi u našeho vývozního závazku zapomněli vyjednat jednu nulu.
Možnosti podpory rozvoje venkova byly pro mne až do schvalování a schválení zákona o státním rozpočtu na rok 2004 velmi příjemným překvapením. S plným kofinancováním z našich zdrojů by bylo relativně dost pro rozvoj venkovské politiky. Trošku mě také potěšilo, že to možná svědčí o tom, že Sapard byl dobře rozjet a o peníze na rozvoj venkova jsme si uměli říci. Tak vidím situaci, tak ji hodnotím. Před rokem, kdy jsem se s vámi sešel, jsem poznamenal, říkám to naprosto jasně, že pokud vyjednávání nebudou úspěšná (není důležité, jestli z objektivních, nebo subjektivních důvodů ze strany vlády ČR), pak musí tato vláda uvolnit zdroje pro náš sektor do úrovně nevyjednaného, respektive do zajištění konkurenceschopnosti českých a moravských zemědělců. Obávám se, že toto v daný okamžik nelze identifikovat v přijatém státním rozpočtu na rok 2004. Vím, jak obtížně se financuje cokoliv, pokud to není v příslušné kapitole, a to i v případě, že na počátku existuje shoda vlády a šéfů resortů. Proto mi to dělá velké starosti. Nejsem si jist, zda to dělá stejné starosti i zemědělcům a politikům v ČR, proto a jen proto o tom hovořím i dnes v tomto předvánočním období. Podle mého názoru jen otevřenost debaty o těchto tématech v každém čase může rozproudit konání a hledání cesty ze situace, v které se tento sektor nachází. Co na konec. Minulý týden při příležitosti schvalování zákona o zemědělství jsme v tomto sále vedli ostrou diskusi, zda je třeba, aby licence zemědělce či zemědělské farmy byla udělena pouze lidem s patřičným vzděláním či životní praxí. Někteří kolegové jsou přesvědčeni o tom, že tato podmínka není žádoucí, protože je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Zjednodušeně řečeno: zasadit brambory může každý a pokud to neumí, ať zkrachuje. Po moravsky dodávám: čím hloupější sedlák tím větší erteple. Určitě ale obecně platí, že nevzdělané zemědělce by bylo ještě méně slyšet.

Ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Tomáš Doucha hovořil na téma nová koncepce agrární politiky

Jak asi z tisku každý ví, připravuje se - a doufejme, že bude v podobě otevřeného dokumentu co nejdříve schválena - koncepce zemědělství a rozvoje venkova na období po vstupu do Evropské unie – tedy od roku 2004 do roku 2013. Tím se trošku opakuje historie: když pan Fencl nastupoval jako ministr v roce 1998, dostal náš ústav dvě významná zadání. Prvním bylo vyhodnotit stav celého agrárního sektoru, který nový ministr přejímá. Druhé zadání znělo - co dál, tedy do vstupu do Evropské unie. I dnes bychom se měli zamýšlet nad tím, jak naše zemědělství vlastně vypadá, co se s ním může stát za podmínek, vyjednaných s unií. Čekají nás ale ještě mnohá rozhodnutí, co se může stát právě v období příštích deseti dvanácti let.
Agrární koncepce je v souladu s Evropskou unií. Je to koncepce multifunkčního zemědělství a rozvoje venkova, nového pohledu na zemědělský půdní fond, kterým naše země oplývá. Pořádně však ani nevíme, kolik ho má, protože ve statistikách EU máme zachyceno 4,2 milionu hektarů zemědělské půdy, ovšem půdy, která bude mít nárok na zvýšené podpory, máme pouze kupodivu necelých 3,3 milionu hektarů. Máme tu tedy téměř milion hektarů půdy, který bude vytvářet nějakou jinou republiku v českém prostředí, která nebude podporovaná. Musíme najít příčinu tohoto rozdílu a zajímat se, zda právě to nepoškodí zájmy celého prostoru, na kterém chceme aplikovat multifunkční model.
Z celé koncepce vyzdvihnu některé základní momenty.
Především se koncepce musela vypořádat s tím, jak vlastně vypadá náš agrární sektor s přihlédnutím k novým podmínkám a také k budoucím výzvám. To tvoří podstatnou část dokumentu. A tady jsme při diskusích se zemědělci naráželi na naprosto rozdílné vnímání toho, jaký je náš agrární sektor. Nicméně jsme museli vzít v úvahu, že vstupem do EU se nám naše hranice uvažování o tom, co dál v našem zemědělství, prostě bortí. Už se vstupem do unie vstupujeme do celého světa, i když my tam samozřejmě jsme už teď, ale máme ještě jakési zábrany a hranice, kterými se dokážeme od tohoto světa oddělovat. Vcházíme tedy do prostoru EU a ta je ve velkých diskusích se zbytkem světa. I naši zemědělci se musí naučit diskutovat se zbytkem tohoto světa a diskuse je to nepříjemná, protože zbytek světa říká: vy nejste solidární s našimi zemědělci, vy nám nenecháte vydělat, nebo prosadit se v naší národní ekonomice tím, čím jsme silní, vy si hrajete na kvóty na cukr, přitom my dokážeme vyrábět stejné komodity podstatně levněji a dokážeme vám je dovézt a váš spotřebitel bude velmi spokojen.
Samozřejmě toto jsou argumenty, kterými se útočí na EU ve Světové obchodní organizaci. A co nabízí Evropa? Nabízí reformovanou společnou zemědělskou politiku, a to bude za pár měsíců i naše politika. Musíme si uvědomit, že tato reformovaná politika je stále předmětem diskusí ostatního světa a je napadána, že nepřináší očekávané efekty pro celý svět.
Jsme tady na půdě Senátu a měli bychom uvažovat řekl bych „nadstátně“ a uvědomit si, že osud třetího světa je naším osudem. Za pět, za deset, za patnáct let se nám všechny neduhy, které se nebudou řešit, a to společně s Evropou, mohou vracet zpátky vůči našim občanům i vůči zemědělcům.
Na druhou stranu víme, že do budoucna nečeká tento svět nic jiného než růst populace a poptávky po potravinách. Jenže si musíme uvědomit, že to bude růst poptávky, růst populace, která bude z větší části jednak závislá na zemědělství a jednak bude chudá. A toto vytváří samozřejmě základní světové dilema, které se musí vyřešit i v naší koncepci. Bude-li růst světová populace, bude „ve vzduchu“ jakási poptávka, která byť za sebou nemá koupěschopnost, je tu potenciálně přítomná. Na to musí samozřejmě naše koncepce reagovat a snažit se zemědělský půdní fond zachovat do budoucna v co nejlepším stavu. Není to jednoduché za předpokladu, že se do toho aspektu musí promítnout i další tlaky, ryze tržní, které tomuto základnímu konceptu do jisté míry brání.
Pokud jde o podmínek EU, musíme si uvědomit jedno: unie má svůj pohled na evropský model zemědělství a bude to i náš model, protože zároveň budeme přijímat podpory z EU, které budou tento model preferovat. Co bude mimo něj, může klidně žít, ale musí počítat s tím, že nebude v tom hlavním tahu.
Co se týká našich problémů, máme jich samozřejmě dost. Za uplynulých 14 let jsme si nashromáždili určité problémy, aniž bychom je vyřešili. A protože je mluvíme o koncepci multifunkčního zemědělství, obrací se především na problémy spojené se vztahem zemědělství k životnímu prostředí, k rozvoji venkova. Samozřejmě musí koncepce reagovat i na problémy ryze ekonomické podstaty, které jsou v našich zemědělských podnicích, počínaje zadlužeností, dlouhodobé ztrátovosti, to vše s tím samozřejmě souvisí.
Na bázi takovýchto argumentů, o které jsme se dlouze přeli a ještě pořád nejsou usazené, se odvíjí sedm strategických cílů. Výchozím cílem je zajistit konkurenceschopnost multifunkčního zemědělství a ta se dá zajistit, jen je potřeba sedlákům hodně a pečlivě vysvětlovat jak. Tady ještě čeká státní správu, výzkum a poradenské služby mnoho práce. Druhý významný cíl je zlepšit životní úroveň zemědělské populace, což je trošku rozdílné od cíle zvyšování ziskovosti, efektivnosti zemědělských podniků. Prioritním příjemcem podpor by měl být ten, kdo bydlí na venkově a pracuje na tam. Místo podnikového pohledu se nám tu nově objevuje domácnost jako hlavní objekt koncepce. Zemědělský podnik jakkoliv organizovaný a statutárně uspořádaný, který dokáže svým zaměstnancům zajistit dostatečnou životní úroveň, naplňuje právě tyto cíle koncepce.
Pak jsou samozřejmě další cíle, které se zaměřují na životní prostředí a také na významný směr, který ještě budeme muset velmi dobře prodiskutovávat a slaďovat s Evropou, a tím je rozvoj nepotravinářského užití zemědělské produkce. Ať má podobu výroby bioenergie či jinou, zemědělství si díky němu může významně zvýšit výrobní potenciál.
Nástroje, jakými chceme sedm hlavních cílů naplnit, jsou dvojího typu. Jednak ty, které budeme implementovat z EU a které už nám dnes na určité období určuje přístupová smlouva. A dále tu máme prostor pro vlastní českou politiku, která může pružně doplňovat možnosti, dané nástroji z EU.
Bohužel některé věci koncepce nemůže řešit do detailů i vzhledem k tomu, že teprve v září nebo v říjnu loňského roku Evropská komise definitivně usadila svoji reformovanou společnou zemědělskou politiku v kontextu přístupových smluv.
Česká koncepce na období let 2004 až 2013 se dělí na tři etapy. První je vstupní 2004 až 2006, pro kterou je rozhodnuto o jarních navýšených přímých platbách a o rozdělení základu z EU pomocí zjednodušeného systému. A bude se muset dále rozhodovat, jak rozdělovat navýšené přímé platby na další období do roku 2006, i pak na druhou etapu v rozmezí let 2006 až 2010, kdy se již přímé platby, což je stále největší část podpor, budou poskytovat už podle evropského zjednodušeného systému, tzv. SAPS. Budeme muset akceptovat unijní pravidla, ale s přihlédnutím k vývoji do roku 2004 až 2006 nás čekají velmi vážná rozhodnutí, protože tu vždy budou jistá specifika.
Následuje poslední fáze po roku 2010 a jistě víte, že reformovaná společná zemědělská politika zavedla princip takzvané degresivity a modulace, čímž chce naplňovat právě jeden z pilířů evropského modelu zemědělství. V našich podmínkách se velkým podnikům začne pomocí tzv. degresivity postupně ubírat až třetina podpor. Kdyby naše zemědělství tou dobou mělo stejnou podobu jako nyní, dotknul by se tento princip 95 procent půdy, na níž hospodaří větší podniky. O tyto prostředky ovšem zemědělství nepřijde, protože ušetřené podpory se budou zpátky investovat do zemědělství - nikoliv však v přímých platbách, ale ve strukturálních podporách.
Co tedy lze očekávat v období po vstupu do EU? Je naprosto nutné počítat s vyšším tlakem na otázky vztahu zemědělství k životnímu prostředí, bezpečnosti potravin a pohody zvířat. Netěšme se ještě z období 2004 až 2006, kdy podmínky budou relativně měkké a splní je určitě řada zemědělských podniků. Po roce 2006 ale souběžně s evropským systémem rozdělování přímých plateb budeme muset najet i na všechny podmínky, které jsou v EU vázáné na jejich poskytování, tzn. cross-compliance, což znamená postupné naplňování dnes 18 směrnic.
Zemědělské podnikání se také stane více rizikovým. Zemědělci to každý rok vnímají, potýkají se s extrémy počasí, což se v posledních deseti letech stává skutečně fenoménem, který tu dřív nebyl. Už jenom rizikovost z tohoto titulu bude podstatně větší a větší bude i z pohledu situace na trhu.
Další aspekt, který Evropa již naznačila a je nutné s ním počítat: Nejenom zemědělci se budou přiživovat na penězích z EU. Klientela se začne rozšiřovat - pravděpodobně ne hned, ale po roce 2006. O zdroje, které dnes jdou do zemědělství a jejich příjemcem je jenom farmář, se začne ucházet také občan venkova, starosta a jíní uživatelé, kteří začínají rozjíždět aktivity a podnikání na venkově. Je dobré si uvědomit, že Evropa je daleko citlivější na osud venkova než na osud zemědělství. Samozřejmě cítí vzájemnou propojenost, že jedno bez druhého nemůže být, ale začíná tu být kritická situace zejména jako venkova jako takového. Do jaké míry to můžeme vnímat i my v naší republice, ať si posoudí každý sám. Tyto praktické dopady ale musíme brát v potaz.
Na druhou stranu český zemědělec bude pod daleko větší kuratelou kontroly. Už zřejmě skončí časy, kdy se část zdrojů užívala na něco jiného, než k čemu byly původně určeny. Musíme vnímat, že unie se bude daleko přísněji dívat na přistupující země, na úniky zdrojů jinam, na různé nesrovnalosti ve výměrách apod. Prohřešky se budou postupně, možná hned, tvrdě trestat snižováním či odebíráním podpor.
Proti všem negativním aspektům ale stojí jeden základní fakt: Naši zemědělci dostanou na přímých platbách, které tvoří naprostou převahu v podporách, více než čtyřikrát než dosud. To je holý fakt. Co se s těmi penězi stane, je nejzávažnější otázka, která by měla by trápit zejména politiky. Samozřejmě i náš ústav se musí pokusit o hodnocení, co se může stát. Bude to velmi obtížný úkol, ale musíme vnímat, že tu jsou různé typy podniků a každý bude bezpochyby reagovat jinak. Nemáme tu homogenní strukturu rodinných farem.
Ale nikdo by asi neměl mít obavy, že tyto peníze budou využívány jinak než podnikatelsky. Koncepce předpokládá růst ceny práce – jak by ne když naši zemědělci mají jednu z nejnižších mzdových relací k průměru národní ekonomiky. Je to šance pro manažery velkých podniků nahradit vnitřní dluh a tam se může naplnit cíl zlepšovat životní úroveň zemědělské populace poněkud snadněji. Poroste také cena půdy – bude-li stát podporovat rozvoj trhu půdy, bude zároveň podporovat růst její ceny, to je ekonomická zákonitost. Zemědělec bude muset rovněž investovat do naplnění zmíněných 18 směrnic. Kdo to neudělá včas, ocitne se po roce 2006, možná i dříve, v situaci, kdy za ním přijde kontrolor a zakáže mu pokračovat živočišné výrobě, protože nesplňuje předepsané podmínky. Je třeba také poctivě říci, že budu-li chtít naplňovat různé standardy, budu na ně muset vydávat zvýšené náklady, nejen investiční, ale i provozní. Na druhou stranu bude radost být potom politikem, protože peníze, které se dostanou do zemědělství, budou peníze na pokrytí rizik a ty se již nebudou muset řešit následně. Zemědělci dostanou peníze a bude jen na nich, jak si zajistí eliminaci rizik. Stát může přispět nějakými podpůrnými programy na pojištění, ale to rozhodující dostanou zemědělci do ruky a budou se muset rozhodovat sami.
Jsou tu i další aspekty dopadů. Může se stát, že právě tlak na jiné využívání půdy, jíž úředně máme 4,2 milionu hektarů, může být z různých pohledů dotčeno velmi sníženou kvalitou následkem čtyřicetiletého nevhodného hospodaření, uježděnými povrchy, naprosto mizivou retenční schopností. Sedláci by se konečně měli dostali k vlastní půdě a docenit rizika, například že každý rok jim přívalové deště mohou z půdy s nízkou retenční schopností odnášet jejich bohatství. Kdo si dnes uvědomuje, kolik ornice je vyplaveno na silnicích, do rybníků, které pak za milionové náklady odbahňujeme? Naše území je protkáno těmito problémy a my nyní musíme nasadit přísnější metr a dovést naše zemědělství do podnikání na půdě, ne s půdou. K podnikání, které bude citlivé právě k otázkám, které trápí tuto společnost, a bude i náležitě honorováno.
Rád bych, aby zemědělci zdroje, které dostanou, skutečně využili ve směrech, jež agrární koncepce nabízí. Vím sice, že to bude mít ještě mnohá úskalí a bude třeba překonávat některé vžité vzorce chování, které se střetávají s budoucností.