Cirkovirové infekce u prasat

Cirkovirus prasat typu 2 (PCV2) je v současné době jedním z nejvýznamnějších virových patogenů prasat. Poprvé byl popsán ve vztahu ke klinickému projevu onemocnění prasat v roce 1996 v Kanadě. V následujících letech byla infekce PCV2 potvrzena v řadě dalších států, včetně ČR. Dnes je PCV2 ubikvitárně rozšířen prakticky ve všech chovech prasat. V řadě chovů, kde byl tento virus potvrzen, vůbec nedochází ke klinickým projevům onemocnění.

Klinický průběh infekce PCV2 se výrazně podílí na narušení produkčních ukazatelů (snížení hmotnostních přírůstků/den, zvýšení morbidity a mortality). Výrazně také zvyšuje v důsledku narušení imunitního systému riziko uplatnění dalších infekčních agens a podílí se na intenzivnějším klinickém průběhu těchto smíšených infekcí ve srovnání s průběhem onemocnění vyvolaných pouze jedním patogenem. Nejvýznamnější jsou koinfekce s virem reprodukčního a respiračního syndromu prasat (PRRSV) nebo virem parvovirózy prasat (PPV). V současné době je nepochybně nejdůležitějším onemocněním s účastí PCV2 syndrom multisystémového chřadnutí selat po odstavu (PMWS), postihující nejčastěji selata ve věku 6 – 14 týdnů. V posledním období bývá zaznamenáván posun klinického projevu onemocnění do pozdějšího období (konec předvýkrmu a začátek výkrmu).
PCV2 infekce spolupůsobí také při vzniku komplexu respiračních onemocnění prasat (PRDC), včetně proliferativní nekrotické pneumonie. Uplatňuje se i na poruchách reprodukce, včetně syndromu abortů a úhynů prasnic, při smíšených infekcích se Staphylococcus hyicus při exsudativní epidermitidě prasat (osutina prasat) a na vzniku syndromu dermatitidy a nefropatie prasat (PDNS).
Na základě experimentálních infekcí bylo prokázáno, že infekce pouze PCV2 vede k subklinické infekci, která se projeví pouze mírnými histologickými změnami. K manifestnímu projevu PMWS dochází snadněji v případě výskytu rizikových faktorů v chovu.
Rizikové faktory pro vznik PMWS
Pravděpodobnost vzniku PMWS zvyšuje:
– Velikost stáda (počet prasnic vyšší než 400; chovy, které každoročně nakupují velké počty kanců i chovných prasniček a prasnic, tzn. více než 500).
– Blízkost jiných chovů infikovaných PMWS (vzdálenost menší než 3 km).
– Vysoká séroprevalence PCV2 protilátek, zejména u prasat ve výkrmu.
– Odběr semene k umělé inseminaci od kanců ustájených na stejné farmě.
– Dlouhé období odstavu, časté používání náhradních prasnic ke kojení selat související s velkým počtem prasnic s poruchami laktace, nedostatečný příjem kolostra selaty.
– Výskyt PRRSV a PPV, příznaky meningitidy a/nebo PDNS na stejné farmě.
Pravděpodobnost vzniku PMWS v chovu snižuje:
– Provádění karantény zakoupených prasat a důsledné dodržování biosekurity (tj. pravidelná dezinfekce, výměna pracovních oděvů, dezinfekce bot).
– Důsledná realizace turnusového způsobu chovu.
– Dodržování optimálních zoohygienických parametrů.
Metodika diagnostiky PMWS
Diagnóza PMWS zahrnuje čtyři kritéria: klinické příznaky, patomorfologický nález, charakteristické mikroskopické léze a přítomnost PCV2 (antigenu nebo nukleové kyseliny) uvnitř těchto lézí.
Klinické příznaky se nejčastěji projevují poruchami růstu (až v 64 % případů), respiračními poruchami (až v 57 % případů), zježenými štětinami (až v 50 % případů), anémií, doprovázenou bledostí kůže a sliznic (až v 43 % případů), ikterem (až v 21 % případů), průjmy (až v 21 % případů), morbiditou (obvykle 4 – 20 % případů) a mortalitou (při vzplanutí onemocnění v chovu 60 – 80 % případů, při enzootickém průběhu dochází k výraznému poklesu). Pokud je přítomen i PDNS, v epidermis se tvoří multifokální papuly, s predilekčním místem výskytu na hýždích a pánevních končetinách. V případech poruch reprodukce dochází k abortům, předčasným porodům a zvýšené postnatální mortalitě selat.
Patomorfologický nález je charakterizován chřadnutím (až v 80 % případů), lymfadenopatií (až v 55 % případů), nekolabovanými gumovitými plícemi (až v 65 % případů), intersticiální bronchopneumonií (až v 60 % případů), vředy žaludku (až v 30 % případů), ledvinami s bílými tečkami (až ve 20 % případů), atrofií jater (až ve 4 % případů), zvětšením jater (až v 1 % případů), katarálním zánětem tenkého střeva spojeným s průjmem (až ve 12 % případů) a serozitidou (až ve 25 % případů).
Pro posouzení charakteristických mikroskopických lézí histologickým vyšetřením se odebírají vzorky od čerstvě uhynulého nebo utraceného selete s klinickými příznaky PMWS a patomorfologickým nálezem pro PMWS. Odebírají se tkáňové vzorky z mízních uzlin, mandlí, ilea, brzlíku. Vhodné je doplnit je o vzorky z plic, jater, ledvin. Vzorky se odebírají do 4% roztoku formalínu a odesílají se na vyšetření na specializované pracoviště.
K typickým mikroskopickým lézím patří deplece lymfocytů (až v 90 % případů), granulomatózní zánět (až v 80 % případů), inkluzní tělíska v cytoplazmě (až v 30 % případů) a vícejaderné obrovské buňky (až v 30 % případů).
Uvedené klinické, patomorfologické a patohistologické nálezy nejsou specifické pouze pro PCV2, a proto je pro stanovení konečné diagnózy třeba průkaz přítomnosti PCV2 v lézích (imunohistochemicky – detekcí specifického antigenu, hybridizací in situ – zjištění specifické DNA, nebo izolací na tkáňových kulturách).
Použití tohoto diagnostického schématu je považováno za „zlatý standard“. Hlavní nevýhodou je skutečnost, že ho lze použít až postmortálně.
V současné době je k intravitální diagnostice PMWS často využíváno modifikovaného postupu, zahrnujícího pouze posouzení klinických příznaků a kvantifikaci PCV2/DNA pomocí kvantitativní PCR (Real-time PCR) v intravitálně odebraných vzorcích (krev, nosní výtěry, obsah střev, semeno kanců). Tento postup je doplněn postmortálním vyšetřením uhynulých nebo utracených prasat s typickými klinickými příznaky onemocnění. Vyšetření je provedeno na základě posouzení patomorfologického nálezu a provedení kvantifikace PCV2/DNA ve vzorcích tkání. Uvedené vyšetření může být doplněno o vyšetření histologické s následnou detekcí virové DNA nebo virového antigenu, jak je uvedeno výše.
Terapie PMWS
Aplikace antibiotik nemůže snížit mortalitu ani intenzitu klinických příznaků vyvolaných PCV2, pouze může odstranit působení současně přítomných bakteriálních patogenů.
Ke snížení klinických příznaků je možná aplikace hyperimunního (rekonvalescentního) séra sajícím nebo odstaveným selatům. Sérum se získává od porážených prasat z daného chovu s vysokým titrem specifických protilátek. Selatům je obvykle podáváno před provedením odstavu a aplikace je opakována za dva týdny. Aplikovaná dávka je 10 ml pro sele. Sérum je podáváno intraperitoneální nebo subkutánní aplikací za dodržení aseptických podmínek. Získané výsledky z terénní praxe i z experimentálních prací jsou však značně variabilní. Zásadou pro využití rekonvalescentního séra je skutečnost, aby obsahovalo vysoký titr (např. 1 : 2048) virus neutralizačních protilátek.
Profylaxe PMWS
V posledních letech byla ověřována účinnost několika experimentálních vakcín (např. Fort Dodge-Suvaxyn PCV2 a chimerických PCV1-2 vakcín), které jsou určeny k vakcinaci 3 – 4týdenních selat. Velmi nadějné je profylaktické použití nové inaktivované vakcíny Circovac® firmy Merial. Z rozsáhlého ověřování v laboratorních i terénních podmínkách vyplynulo, že by měla být preferována vakcinace prasnic a prasniček před vakcinací selat. Při ověřování vakcinace prasnic a prasniček v terénních podmínkách bylo zjištěno, že došlo k signifikantnímu snížení mortality v době předvýkrmu (1,6 %) a výkrmu (2 %). Jednotlivé turnusy od vakcinovaných prasnic rostou rychleji, jsou vyrovnanější a snižuje se i počet superinfekcí.
Možnosti eradikace PMWS
Klinická manifestace PMWS u prasat často vzniká při smíšené infekci PCV2 a PRRSV. Bylo prokázáno, že takto zamořené chovy je možno ozdravit pomocí medikované částečné depopulace. Plán částečné depopulace se skládá ze šesti kroků.
Krok č. 1. Je zaměřen na přerušení cirkulace viru PRRS u prasnic. Čtyři měsíce před zahájením depopulace se zastaví nákup prasniček do chovu. Účelem je, aby v době zahájení depopulace nebyly v chovu žádné prasničky mladší než devět měsíců. Všechny prasnice a všichni kanci jsou vakcinováni a za čtyři týdny revakcinováni inaktivovanou PRRS vakcínou. Aplikace stejné vakcíny se opakuje po dalších 30 dnech, v 70. dnu březosti a 7. den po porodu.
Krok č. 2. Postupně se z chovu odstraňují výkrmová prasata. Dva měsíce před zahájením depopulace jsou všechna výkrmová prasata mladší než 18 týdnů převezena do výkrmny, která je lokalizována mimo areál vlastního chovu. Prasata starší 18 týdnů jsou v týdenních intervalech (v okamžiku, kdy dosáhnou porážkové hmotnosti) odesílána na jatky. Rovněž mladá prasata z odchoven jsou každý týden odsunována do další výkrmny, lokalizované mimo areál ozdravovaného chovu.
Krok č. 3. Postupně se odstraňují i další selata, která jsou dva měsíce před zahájením depopulace odstavena a umístěna do odchovny mimo areál ozdravovaného chovu. V průběhu dvou měsíců jsou tak z chovu odstraněna všechna prasata z odchoven i výkrmu.
Krok č. 4. Provádí se důkladná mechanická očista použitím horké vody a detergenčního roztoku. Dezinfekce vyprázdněných hal se provede pomocí 1% přípravku Virkon S. Opětné naskladňování se provede až po 14denní uzávěře.
Krok č. 5. Medikace všech zbývajících prasat v chovu (tzn. prasnic a všech sajících selat). Provádí se za účelem snížení výskytu případných dalších (bakteriálních) patogenů. Při volbě antibiotik je nutné vycházet ze stanovení citlivosti u patogenů vyskytujících se v chovu. Často využívaným postupem je přidávání 400 ppm Tilmikosinu do krmiva prasnic po dobu 28 dnů. S medikací se začíná 14 dní před zahájením depopulace. Selata se medikují podobně. Tilmikosin (400 ppm) se přidává do prestarterů a starterů po dobu 12 týdnů.
Krok č. 6. Po 14denní přestávce se začínají selata odstavovat přímo v chovu. Nově zakoupené (PRRS negativní) prasničky jsou karantenovány.
Popsanou částečnou depopulací se podařilo snížit mortalitu selat v odchovnách na 1 %. I v pozdějším období se mortalita pohybovala kolem 2 %. Klinické příznaky PMWS zcela vymizely, chov zůstal prostý PRRS a výrazně se podařila snížit prevalence výskytu onemocnění vyvolaných bakteriálními patogeny.

MVDr. Radek Ficek
Klinika chorob prasat
Fakulta veterinárního lékařství
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno