I v současné, politicky poněkud rozkolísané době potřebuje české zemědělství ze všeho nejvíc stabilitu. Ostatně to vyplývá ze samotné povahy tohoto oboru lidské činnosti, jehož úspěchy do značné míry závisejí na dlouhodobě příznivých klimatických podmínkách i na určité stálosti lidí, kteří v něm pracují. Tento resort má však jako celek řadu dalších potřeb, jejichž naplnění neovlivňují jenom rozmary přírody, ale často spíš rozmary politiků.
Asi nikdo nepochybuje o tom, že tou nejaktuálnější potřebou resortu ministerstva zemědělství je dořešit co nejrychleji škody, které napáchaly letošní povodně, a postarat se aspoň o částečné odškodnění postižených zemědělských i potravinářských podniků.
Mnohem obtížnější zřejmě bude najít v následujícím období shodu, jak aplikovat v podmínkách České republiky nedávno přijaté zásady společné zemědělské politiky Evropské unie. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se o nasměrování evropských peněz strhne nelítostný boj. Již na konci loňského roku po zveřejnění ministerské strategie pro růst se naplno rozhořel spor mezi zemědělci z produkčních oblastí a z podhor. Jak se zdá, v zákulisním jednání zatím klasická zemědělská prvovýroba tahá za ten kratší konec a není příliš jisté, jestli o nastavení podmínek rozhodne zdravý rozum a národohospodářské hledisko, nebo silný lobbing bohatých a tedy vlivných podnikatelských skupin. Snadné nebude ani zajistit včasné schválení Programu rozvoje venkova pro příští období, stejně tak jako získat dostatečné finanční prostředky pro kapitolu ministerstva zemědělství ze státního rozpočtu.
Uvidíme, jak se k tomu politici postaví. Nový ministr zemědělství, na rozdíl od řady svých předchůdců, věděl velmi dobře o potřebách resortu už v okamžiku svého nástupu do funkce.
Otázkou samozřejmě zůstává, zda se mu je podaří uspokojit. Limitujícím faktorem úspěšnosti totiž určitě nebude jen předpokládaný relativně krátký časový usek jeho mise.