03.03.2006 | 09:03
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Co řeší Evropský parlament - pohled pod pokličku

V Evropské unii nás zastupují poslanci zvolení do Evropského parlamentu. O tom, jak tuto instituci a věci, kterými se zabývá, vidí jeden z našich europoslanců Jan Zahradil, jsme se dozvěděli na setkání, které zorganizovala Potravinářská komora ČR.

Jan Zahradil pracuje v parlamentním Výboru pro rozvoj. Ten se však, jak by mohl jeho název na první pohled naznačovat, nezabývá politikou venkova, rozvojem evropských regionů nebo strukturálními fondy. Jde mu totiž o rozvoj zemí třetího světa. Zahradilův pohled na problémy, které se dotýkají zemědělsko—potravinářského sektoru, je samozřejmě dán i optikou otázek řešených na zmíněném výboru. Jde tedy spíše o pohled zvenčí.
Trendy legislativy
"Zejména v poslední době je v Evropském parlamentu vidět jakýsi generální trend legislativy, která se vyvíjí ve třech základních směrech," poznamenal Zahradil s tím, že jde o ochranu duševního vlastnictví, ochranu životního prostředí a dále ochranu spotřebitele. To jsou podle něj oblasti, v nichž je možné očekávat nárůst legislativy. Zároveň je zřejmé, že jde o průřezová témata, která se dotknou nejrůznějších odvětví, včetně zemědělství a potravinářského průmyslu. Spadají do nich mnohá nařízení a směrnice, kterými se Evropský parlament zabýval v poslední době. Příkladem je diskutovaný REACH, který řeší registraci chemických látek (postihne výrobce hnojiv a ochranných chemických prostředků), pokusy o sjednocování nutričních (výživových) hodnot potravin na celoevropské úrovni nebo o zavádění jednotných velikostí balení u potravin.
Liberalizace obchodu
Velkým problémem, který zdaleka ještě není vyřešen, je otázka liberalizace světového obchodu, zejména se zemědělskými komoditami. Je to problematika, s níž se výbor, v němž Zahradil pracuje, setkává velmi často. "Komisař pro obchod Peter Mandelson je jeden z viditelnějších komisařů a s liberalizací světového obchodu to myslí vážně. Jednou z překážek je zejména citlivá otázka zemědělství," poznamenal Zahradil a dodal: "Tlak na liberalizaci světového obchodu, včetně obchodu s agrárními produkty, je dneska již nezastavitelný. Klíčovým datem je rok 2013. Nejen proto, že by v té době měla skončit nová finanční perspektiva EU, na níž jsme se ještě nedohodli. V roce 2013 by se také měly úplně zrušit vývozní subvence. Mám pocit, že do roku 2013 se situace nijak dramaticky nezmění." Rozvojové země, jak poslanec připomněl, jsou většinou agrárně orientované. Podle něj však nelze mluvit o nějakém jednotném bloku států, které by stejným způsobem tlačily na vyspělé země, zejména EU a také na USA, aby přestaly podporovat své zemědělce a subvencovat své exporty potravin a aby byl zaveden férový obchod, jenž by jim umožnil s jejich produkty soutěžit na světových trzích. Státy třetího světa se dají rozdělit do tří skupin. "V jedné jsou nejvyspělejší státy z těchto zemí, tj. třeba Čína, Indie či Brazílie, které se chtějí nějakým způsobem se prosadit na zemědělském trhu," konstatoval Zahradil s tím, že jsou to zároveň země, které již dosahují výrazných úspěchů i v jiných odvětvích ekonomiky. Jak vysvětlil: "Mají ve svých rukou dost nástrojů, jak vyspělé státy EU nutit k tomu, aby na liberalizaci obchodu přistoupily. Jedním z nejsilnějších, který Čína používá v současné době, je její zdrženlivost v přístupu k ochraně duševního vlastnictví, copyrightu. To je věc obecně známá, že v Číně se na to moc nedá. Je ochotná se bavit, že bude něco za něco. Když bude velká liberalizace v zemědělském obchodu, že přistoupí na nějaké standardy ochrany duševního vlastnictví, byť asi nebudou úplně v evropském pojetí."
Ve druhé skupině, která má vůči EU jakési výsadní postavení, jsou státy ACP — z Afriky Karibiku a Pacifiku. Téměř všechny byly kdysi koloniemi některých států EU a mají v nich silné sponzory a zastánce. Unie se snaží je k sobě nějakým způsobem připoutat. K tomu, jak Zahradil uvedl, slouží řada různých dohod, z nichž nejznámější je dohoda z Lomé, která se týká preferenčních cel.
Ve třetí skupině jsou zbývající a většinou nejchudší rozvojové země. Jim chybí infrastruktura, mají vysokou úmrtnost a nízkou kvalitu potravinářské produkce. Navíc jimi zmítají různé problémy, včetně šíření chorob. Důvodem, proč se jim vyspělé státy snaží pomoci je podle Zahradila zejména soucit a humanita.
REACH zvedne náklady
"Pro REACH jsem nehlasoval a nepodpořila jej řada českých poslanců. Důvody jsou zcela očividné," uvedl Zahradil s tím, že jde jednoznačně o opatření, které povede k nárůstu výrobních nákladů firem zabývajících se výrobou chemických látek. REACH totiž zpřísňuje podmínky registrace, povolování a autorizace všech chemických látek, které jsou na trhu. "Velké firmy to nějakým způsobem unesou, protože u nich se to rozloží do obrovského objemu výroby. Zpravidla to bývají nadnárodní firmy, které si mohou pomoci přesouváním výroby z jedné země do druhé," poznamenal a pokračoval: "Dnes nadpoloviční podíl zaměstnanosti v chemickém průmyslu EU však zajišťují malé a střední firmy a ty na tom budou špatně. Budou muset náklady zakalkulovat do cen a propouštět, aby ušetřily. Takže celkově je možné říci, že to opatření postihne zejména drobné a střední firmy." REACH je za poslední etapou veškerého schvalování a není již možné jej zastavit. Je podle Zahradila ukázkou trendu, který se u tvůrců unijní legislativy projevuje v poslední době. Jde o snahu dohodnout se s velkými nadnárodními firmami, protože ty mohou způsobit problémy při schvalování legislativy a vyhrožovat premiérům členských zemí, že svou výrobu přesunou jinam.
Jak dodal ředitel Potravinářské komory ČR Miroslav Koberna, REACH se měl původně týkat i potravinářských aditiv. V průběhu projednávání z něj byla vyjmuta. Objevuje se však snaha posunout aditiva do polohy chemických přípravků. Pak by se REACH vztahoval i na ně. Zprostředkovaně se však REACH potravin dotkne i nyní. Zdraží totiž některé vstupy do zemědělství, což se patrně promítne v ceně surovin pro potravináře. Jen pro zajímavost: REACH měl tisíc pozměňovacích návrhů.
Biopaliva — velké téma
Jak poznamenal prezident Potravinářské komory Jaroslav Camplík, Brazilci loni tvrdili, že otázka liberalizace trhu s cukrem je již tolik nebolí. Mají totiž auta, která již jezdí jen na líh. "Má to budoucnost a byli bychom jenom rádi, kdyby to začalo také u nás," podotkl prezident a dodal: "My to řešíme a nevíme komu to dát. Tímto způsobem by se dala částečně likvidovat nadprodukce a pomohlo by se i cenám prvovýrobců." Zahradil by byl raději, kdyby spíše než úvaha na evropské úrovni u nás vznikla konečně po volbách nějaká česká strategie energetické bezpečnosti. V ní by se mělo objevit, jestli je efektivní soustředit se na bioetanol a vyrábět jej u nás. Zkušenosti jej poučily, že často při jednáních na celoevropské úrovni převáží národní zájem. Jako příklad uvedl směrnici o službách: "Ta je dnes vykleštěná. Sice se tak jmenuje, ale je to prázdná slupka. Každý stát si drží svůj trh a nikoho na něj nechce pustit." Kdyby se trh se službami v EU uvolnil, podnítilo by to podle Zapletala větší růst a vznik pracovních míst, což by prospělo všem. "Ale všichni to vidí prizmatem čtyř let, po které sedí ve vládách nebo v parlamentech a každý chce být znovu zvolený. Je to začarovaný kruh."
Obaly pro potraviny
Zahradil uvedl, že na přelomu roku se Evropský parlament zabýval návrhem směrnice o pravidlech pro jmenovitá množství výrobků v hotovém balení. Se svými kolegy sice proti ní hlasoval, ale nebylo to nic platné a směrnice prošla. Nedostalo se jí ani potřebné pozornosti ze strany médií. Přitom může mít v některých zemích citelný dopad na potravinářský průmysl.
Podle Camplíka si nikdo neuvědomuje, že jedno opatření ze druhým, které vydává unie, snižuje konkurenceschopnost celého evropského a nejen potravinářského průmyslu. Třetí země nemají různá omezení daná evropskou legislativou, nemusí dbát na ochranu životního prostředí či s welfare zvířat. Pak je samozřejmé, že jejich zboží může být levnější než to, které se vyrobí v unii. Navíc ČR v mnoha případech požadavky dané unií zejména na ochranu životního prostředí ještě zpřísňuje. "Pořád se v unii mluví o zjednodušení legislativy, o tom, že by se měla udělat nějaká její revize. Místo revize, ke které nemá nikdo odvahu dneska přistoupit, se nabalují další a další omezení," poznamenal Camplík.
V unii si dávají na čas
Pohled do zákulisí doplnil Zahradil srovnáním parlamentní praxe u nás a v unii. Zatímco u nás poslanci interpelují vládu, europoslanci se obracejí na Evropskou komisi. V ČR však existuje přesný časový plán, který předepisuje, do kdy musí poslancem oslovený ministr odpovědět při interpelaci písemné či ústní. Lhůty, a to podstatně delší, mají na odpověď stanovené i členové Evropské komise. Často se však podle Zahradila stává, že je daleko překračují. Na sekretariátech příslušného komisaře se pak po odpovědi dychtící poslanec dozví, že toho mají moc. "Používám to na besedách s občany. Pořád se tvrdí, že česká administrativa je zaostalá a nefunguje a evropská je vzor, ke kterému bychom se měli postupně blížit. Říkám, že když jsem byl poslancem v ČR, nikdy se mi nikdy nestalo, aby mi ministr ve lhůtě na mou interpelaci neodpověděl," uzavřel poslanec.

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down