25.03.2011 | 08:03
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Co rozhoduje o konkurenceschopnosti

Jednoduchá odpověď na dotaz na konkurenceschopnost domácích producentů však naprosto nic nevypovídá o skutečné schopnosti českých podniků soutěžit s konkurenty ze západní Evropy. V zemědělství je totiž ekonomika velmi výrazně pokřivena systémem dotací a ochran trhu. To se týká i chovu prasat, přestože bývá často tvrzeno, že jde o nejliberálnější komoditu v rámci společné zemědělské politiky, u které nejsou aplikovány ani kvóty, ani přímé platby.

Mnoho zemí si totiž uvědomuje (a současný vývoj na Blízkém východě to jen dokládá), že termín potravinová bezpečnost, nebo chcete-li soběstačnost v základních potravinách, není jen prázdnou frází. Dokážou najít cesty, jak chov prasat dotovat nepřímo.

Klíč je v rovných podmnkách
Prakticky od vstupu České republiky se dostal chov prasat velmi rychle pod tlak dovozů a za těch několik málo let došlo k naprostému zdecimování populace prasat u nás. Současné stavy jsou na úrovni stavů poválečných a soběstačnost klesla přibližně na 50 %.
Jaký je však důvod propadu stavů a poklesu soběstačnosti? Jsou české chovy vůbec schopny konkurovat těm ze západní Evropy?
Alespoň část odpovědi na důvod takhle nepříznivého vývoje je jistě ukryta v našem přístupu k EU. Jinak nelze interpretovat skutečnost, že prakticky ve všech postkomunistických zemích, které se připojily k unii, prochází chov prasat velmi podobným katastrofickým scénářem.
Zatímco země bývalé EU-15 vykázaly v letech 2004–2009 mírný nárůst stavů (necelý čtvrt milionu prasat; +0,2 %), postkomunistické země ztratily dohromady více než 6,5 mil. prasat (–20 %). Tento trend se v roce 2010 ještě zrychlil, takže se dá předpokládat (přestože ještě nejsou konečné statistiky v EU známy), že došlo k dalšímu zvětšení propasti mezi starými a novými zeměmi.
Jednorázové otevření trhů a zavedení systému podpor, který byl obvyklý v EU, mělo za následek počátek dnešních problémů. Naprosto totiž nebyl brán ohled na strukturu podniků, jejichž velká část fungovala bez půdy. V systému, kdy podniky v EU obvykle zahrnují vedle chovu prasat i část s rostlinnou produkcí (na niž čerpají přímé platby), bývají dotace často vnitropodnikově přesunovány do výrob, které jsou ztrátové. Tím je celek udržován v chodu. Striktně ekonomický pohled, který bývá aplikován u nás, spolu s celkově horší ekonomickou situací podniků potom vedl k velkému nedofinancování částí, které se zabývají intenzivním chovem nepřežvýkavců. Protože moderní chov prasat je technologicky poměrně náročný, je možné říci, že tento moment byl jedním ze spouštěcích mechanismů dnešních problémů. Stav nerovnovážného rozdělení dotací stále trvá a systém bude nejspíš stejně fungovat i v příštích letech.
Z celé zemědělské komunity zaznívá v posledních době unisono stížnost na to, že není dlouhodobě možné konkurovat podnikům, které v jiných zemích fungují za jiných (výhodnějších) podmínek. Ačkoli nemám rád svádění viny na to, že jinde dostávají vyšší dotace než u nás, nemohu se tomuto bodu vyhnout.
Ze šetření mezinárodní skupiny ekonomů zvané InterPIG vyplývá, že se náklady zemí EU pohybují v koridoru 1,35–1,50 eura/ kilogram jatečně upraveného trupu v teplém. Naproti tomu ceny jatečných prasat (průměrné roční ceny za kilogram jatečně upraveného trupu ve třídě S za tepla) ve všech těchto zemích, s výjimkou dvou, se pohybovaly níž (grafy č. 1a, b).
Vzhledem k tomu, že stejný, nebo velmi podobný obrázek nabízela i data z předchozího roku, je ekonomickým zázrakem, že se stavy prasat v těchto zemích spíše zvyšovaly. A pokud to není zázrak, pak je to jasný doklad toho, že je chov prasat financován i z jiných zdrojů než pouze z tržeb za jatečná prasata.
V našich podmínkách jsou chovateli uváděny náklady na jeden kilogram na úrovni 31–32 Kč – tedy níže, než je tomu u jejich konkurentů. To tedy znamená, že chovy prasat z čistě ekonomického hlediska konkurenceschopné jsou. Dokážou vyrábět stejný výrobek levněji než jejich konkurenti – a to dokonce i při všech nedostatcích, které v našem chovu prasat bezesporu jsou a které je třeba odstranit.
Přesto odbyt jatečných prasat u nás vázne a stavy se, jak bylo uvedeno výše, drasticky snižují. Na základě toho nelze konstatovat nic jiného, než že právě další vlivy stojí za nerovnováhou, kdy naši chovatelé s nižšími náklady jsou nuceni končit a na jejich místo nastupují chovy s vyššími náklady.
Nerad bych, aby článek vyzněl tak, že jediný problém je v dotacích a jiný problém neexistuje. Sám takhle zjednodušený pohled nemám rád a pro řešení situace je třeba hledat taková místa, která můžeme ovlivnit.
Proto se pokusím hledat důvody naší nekonkurenceschopnosti a pro tento okamžik pominu (neopominutelnou) nesrovnatelnost podmínek. Další důvody útlumu chovu prasat je podle mne třeba hledat ve fungování celé výrobkové vertikály: od zemědělců přes zpracování masa až po prodej a konečnou spotřebu.

Úzké hrdlo je ve zpracování
S hledáním příčin začnu od konce výrobního řetězce – od prodeje a spotřeby.
Vepřové maso u nás vždy bylo (a stále je) zdaleka nejoblíbenějším a nejpoužívanějším druhem masa. Vždyť polovina veškerého spotřebovaného masa připadá právě na vepřové. V posledních letech se spotřeba vepřového nijak významně nemění a pohybuje se na úrovni 40–41 kg na osobu. Motor každého sektoru – spotřeba jeho výrobků – tedy funguje.
Oblast maloobchodu a zpracování masa je však podle mého názoru nejkritičtějším bodem celé výrobní vertikály. Čím dál větší část spotřeby je uspokojována zbožím z dovozu a právě v tom hraje obchod a zpracování velmi důležitou roli.
Velký tlak maloobchodních řetězců na udržení nízkých cen potravin a zejména masa, které je často používáno jako lákadlo, vede jednak ke zhoršování kvality masných výrobků a jednak k nutnosti nákupu co nejlevnějších surovin. Specifikem ve stravovacích návycích Čechů, které snaze o zlevnění masné výroby dává velký vliv, je totiž to, že více než polovina vepřového masa je konzumována ve formě výrobků.
Zpracovatelé pro tuto velkou část spotřeby nakupují v zahraničí méně kvalitní partie, které jsou vhodné právě jen pro výrobu. Díly, po kterých je v západní Evropě poměrně malá poptávka. To je dokládáno i celními statistikami, podle kterých je průměrná cena dováženého masa necelých 50 Kč za kilogram.
Na samotném faktu, že se k nám dováží méně kvalitní vepřové maso, by nebylo nic závadného, pokud by bylo současně vyváženo maso kvalitnější. Tak by tomu mělo logicky být.
Protože kvalitní části (kýta, pečeně) jsou v zahraničí několikanásobně dražší než u nás, dalo by se očekávat, že oplátkou za levnější partie, po kterých není v zahraničí tak velká poptávka, budou naši řezníci vyvážet ty kvalitní, které dokážou nabídnout levněji.
Opak je ale pravdou. Vývoz z České republiky směrem na Západ je takřka nulový. Snad je to tím, že naše jatka jsou v evropském kontextu v podstatě lokálními podniky, snad je to jejich nižší efektivitou a vyššími náklady, ale nejpravděpodobněji je vina ve velmi dobře propracované ochraně trhu (dobře známé DDD či QS systémy).
Výsledkem této nerovnováhy je, že řezníci ve starých zemích EU si velkou část ceny jatečného prasete zaplatí právě kvalitními částmi a to jim umožní vyvážet to, o co není tak velký zájem za ceny výrazně nižší, než jsou schopni nabídnout řezníci v ČR.
Jestli mohou zemědělci něco v oblasti prodeje udělat, pak je to především otázka propagace a marketingu. V posledním roce ukázal příklad farmářských trhů, že se na trhu mezi spotřebiteli vytvořila skupina, která se již neřídí jen cenou výrobku, ale dál odlišuje podle kvality a země původu.
Tohoto segmentu je třeba se chopit a nabídnout mu takové produkty, o které bude mít zájem. V zahraničí je zcela běžné, že existuje systém (nebo systémy), který zaručuje kvalitu masa či jeho původ v určité oblasti. Pokud se takovou značku podaří na trhu etablovat, slouží jako velmi dobrý a účinný způsob ochrany domácího trhu. K vypracování takového systému však musí chovatelé spolupracovat se zpracovateli a určitým způsobem i s maloobchodem.
Pro začátek by bylo pozitivní, kdyby dokázali spotřebitelé na trhu jasně identifikovat maso pocházející z ČR.
První krok k tomu byl již udělán a v Evropském parlamentu byla schválena norma o označování některých potravin zemí původu. Vzhledem k přechodným obdobím však bude povinně zavedena až v roce 2015. Do té doby je třeba hledat vlastní cesty nebo ustanovení tohoto nařízení již před jeho účinností implementovat do tuzemské legislativy, a tak si vymoci jeho fungování již dříve.
Zcela samostatnou kapitolou je chování maloobchodních řetězců, které již bylo zmíněno. Jedná se o závažný problém zemědělství z celoevropského hlediska. Trochu zarážející je, že když už se podařilo řetězce alespoň trochu regulovat, chystá se ministerstvo průmyslu zákon zrušit. Vývoj v ostatních státech jde totiž právě opačnou cestou a konec konců i stížnost svazu obchodu na zákon u Evropské komise ukázala, že Brusel proti ní nic příliš zásadně nenamítá.
Možná je zákon nekvalitně napsán. To ale nemůže být důvod k tomu ho rušit – stejně tak jako argument, že stejně není dodržován. Možná by měl být přepracován do lepšího právnického kabátu, ale asi nikdo nemůže, podle mého názoru, zpochybnit jeho morální a logické základy.

I v chovech je co dohánět
Pokud hledáme největší problémy na straně chovů, pak je nutné v první řadě jmenovat směnný kurz koruny vůči euru. Cena jatečných prasat totiž již několik let není určována v České republice. Jako základ je brána cena v okolních zemích (především v Německu) a je přepočtena směnným kurzem. Výsledkem tohoto postupu je paradoxní stav, kdy cena v sousedních zemích neustále mírně stoupá, ale zpevňující koruna způsobuje že naše ceny průběžně klesají.
Ještě paradoxněji zní informace o tom, že cena jatečných prasat v ČR trvale klesá, ale pokud ji vyjádříme v eurech, pak má tendenci přesně opačnou (graf č. 2).
Tržby se sice řídí podle cen v eurech, ale veškeré náklady jsou hrazeny v korunách. Pokud byl v době vstupu do EU kurz 32,50 Kč/euro a dnes se pohybuje okolo 24 Kč, znamená to, že jen změnou kurzu klesla cena kilogramu JUT přibližně o 11 korun!
Navíc je takovýto vývoj kurzu jednoznačně výhodný pro dovozce, kteří, jak je výše uvedeno, nahrazují tuzemské maso masem z dovozu. Kurz tedy není jen problém pro vývozce, jak bývá často prezentováno, a nejen průmysl trpí neustálým zpevňováním.
Spravedlivě je třeba přiznat, že ani na straně chovatelů není vše zdaleka v pořádku a že tedy nelze všechnu vinu svalovat jinam. Stačí se podívat na výkaz ČSÚ, který uvádí, že v roce 2010 bylo v průměru odstaveno 22,1 selete na jednu prasnici za rok. To není právě lichotivé číslo. Jde přitom o jeden z klíčových ukazatelů pro celkovou ekonomickou efektivitu chovu prasnic.
Podobné „mezery“ by bylo možno nalézt v pracovní náročnosti na jednu prasnici, v technologickém vybavení chovů či v krmení.
Vzhledem k tomu, že i v chovu prasat platí, že nejslabší bod limituje celkovou účinnost výroby, je těžké definovat jeden nejzásadnější bod celého systému. Pro každý podnik to může být něco jiného. Pokud se ale podívám na sektor jako na celek, pak si troufnu tvrdit, že největším problémem je u nás zdravotní stav.
V rámci ozdravných programů stád prasnic, které v průběhu minulého roku dotačně podpořilo MZe, sice byla část prasnic ozdravena. Přesto si myslím, že jde o nejproblematičtější bod.
Dobrý zdravotní stav je základním předpokladem pro vysokou užitkovost a zároveň také umožňuje významně snižovat náklady na výrobu.
Do dneška však existuje poměrně velká část chovatelů, která si jeho důležitost neuvědomuje. Setkáte se tak stále s praxí, kdy v hygienické smyčce jsou nefunkční sprchy a ošetřovatelé i návštěvy procházejí bezstarostně do objektu a zpět, jak je napadne. Ti, kdo to však s chovem prasat myslí vážně, už zjistili, že do zdravotního stavu se vyplatí investovat a tuhle investici potom pečlivě chránit.

Stát nesmí zůstat stranou

Pokud bychom hledali další možnosti, jak snížit náklady, zjednodušit chvatelům život a zvětšit jejich konkurenceschopnost, pak rozhodně není možné zapomenout na náklady: ty souvisí s nároky plynoucími z legislativy.
Integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC) či zvyšující se nároky na welfare jsou pro všechny chovatele noční můrou. Jejich zavádění znamená vysoké náklady, ale mají přitom nulový produkční efekt. Vesměs jde o aplikaci nařízení či směrnic Evropské unie. Přitom ale existují informace o tom, že ne ve všech zemích jsou tato opatření vyžadována a pokud už ano, pak ve výrazně menším rozsahu, než je tomu u nás.
Nechci říct, že by stát neměl kontrolovat naplňování legislativy nebo měl tolerovat její porušování. Vemi často by ale bylo možné naplnit literu zákona mnohem přívětivějšími postupy, než jak se tomu děje v současnosti.
Některé kontroly zcela pozbývají původního smyslu a jsou již jen kontrolou proto, že má být kontrolováno. Neslavným příkladem takového přístupu mohou být kontroly dodržování welfare, kdy veterinář přijde do stáje s metrem a jediné co kontroluje jsou rozměry a plochy. O to, jak vypadají zvířata, se prakticky nezajímá – a přitom právě o ně jde a veterinář by měl být fundovaný odborník právě na posouzení jejich stavu. Jinak by mohli na kontrolu jezdit stavaři.
Mnohdy je bohužel těžké zbavit se dojmu, že státní správa a zemědělci jsou protivníci stojící na opačných stranách barikády. Pevně věřím, že to tak není a co víc, že je možné (či snad nutné) vzájemně spolupracovat a pomáhat si.
Vždyť společným cílem by mělo být zajištění bezpečných a dostupných potravin pro obyvatele České republiky a, ač se to možná nezdá, lpění na formálních povinnostech a nadměrná administrativa také něco stojí. I tímhle způsobem je možné posílit konkurenceschopnost našich chovů.

Co je vlastně konkurenceschopnost?
I přes veškeré zmíněné problémy jsou při čistě ekonomickém porovnání naši chovatelé schopní vyrábět za stejné nebo nižší náklady než jejich konkurenti v západní Evropě.
Rozhodující pro jejich bytí či nebytí jsou však faktory, které i přes veškerou snahu leží mimo možnosti jejich ovlivnění. O další existenci celého sektoru totiž nerozhodne ekonomická efektivita, schopnost hledat provozní úspory či obchodní zdatnost chovatelů, ale především dotační politika EU, schopnost chránit svůj trh a vývoj směnného kurzu. Frustrující pomyšlení.
Přesto je nutné hledat cesty dalšího fungování.
Chov prasat v České republice jistě neskončí. Je možné, že poklesne na úroveň potřebnou pro soběstačnost okolo 35 %, ale jistě přežije. Není to sice lichotivá představa pro národ, jehož národním jídlem je vepřo – knedlo – zelo, ale i proto je třeba dál se snažit o hledání cest, jak snižovat náklady a lépe se prosadit na trhu. O mnoho víc totiž chovatel většinou dělat nemůže.

 

Klíčové informace

– Lze bez přehánění konstatovat, že celý sektor chovu prasat stojí na prahu zhroucení. 
– Kombinace poměrně nízké ceny prasat a raketového nárůstu ceny obilovin je smrtící. Obzvláště po tom, co chovatelé již přinejmenším tři roky procházejí velmi obtížným obdobím, kdy většinou vykazují zápornou rentabilitu. 
– Veškeré rezervy jsou již spotřebovány a každé prodloužení současného stavu znamená smrtelné ohrožení jednotlivých chovů a i celého sektoru.

 

Ing. Jan StibalSvaz chovatelů prasat v Čechách a na Moravě

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down