Letos uplyne deset let od vstupu České republiky do Evropské unie. V souvislosti s tímto výročím a potažmo i volbami do Evropského parlamentu, které nás v květnu čekají, se objevuje řada článků, jež naše desetileté členství v unii hodnotí z nejrůznějších pohledů. Často emotivně negativně nebo pragmaticky pozitivně. Pokud jde o emoce, chápu rozhořčení nad zákazem tradičních žárovek, nebo tuzemského rumu a pomazánkového másla. Stejně tak ale i euforii z volného cestování po Evropě, ze směnitelné koruny či z absence celních bariér.
Jsem si také vědom, že členství v Evropské unii přineslo devastaci našeho cukrovarnického průmyslu a řadu ústrků a nespravedlností, kterých se dostalo některým segmentům našeho zemědělství. Došlo také k masivnímu zneužití volného evropského trhu a k invazi zahraniční konkurence do země, což výrazně posílilo zemědělství ve starých členských zemích na úkor těch nových. Zároveň ale z unie přitekly do České republiky miliardy korun na projekty a investice a společná zemědělská politika EU české zemědělství stabilizovala. Navíc konečná podoba její nedávné reformy svědčí o tom, že hlas i malé země, jako je ta naše, může být v Bruselu slyšet.
Osobně si myslím, že posledních deset let přineslo více pozitiv než negativ, a i když to mnozí mohou vidět opačně, těžko lze pochopit někdy až militantní euroskepticismus některých našich současných i bývalých politiků. Zejména v souvislosti s tím, co se dnes děje na Ukrajině. Podstatná totiž nejsou mnohdy nesmyslná nařízení bruselských byrokratů, ani omezení některých pravomocí, které přešly z národní úrovně do jejich rukou, a dokonce ani ekonomický prospěch plynoucí z evropských dotací. Tím hlavním je skutečnost, že členství v unii opět ukotvilo Českou republiku v civilizované Evropě.*
