Dotace z rozpočtu Evropské unie tvoří běžně polovinu příjmů zemědělců v členských státech; na severu více než na jihu, protože unie podporuje především výrobu masa a obilí. Mnohem méně pomáhá pěstitelům ovoce, zeleniny či vína. Celý systém je nesmírně složitý.
Základní položku představují přímé podpory (přes 60 procent výdajů) vyplácené ve formě dotací nebo prémií, dále pak výkup produkce do intervence, platby za půdu ležící ladem a celá škála podpor, prémií a plateb z titulu venkovského rozvoje. Hubert Godfrind, farmář hospodařící nedaleko valonského městečka Gembloux na 120 hektarech, je typickým příkladem - pěstuje obilí, cukrovou řepu a má 120 kusů hovězího dobytka na maso. Prodej pšenice za výkupní cenu zhruba deseti eurocentů za kilo mu nestačí při výnosu 80 metráků z hektaru na úhradu nákladů. Přímá platba dělá 63 eur z hektaru osetého obilím vynásobených "historickým" výnosem, tedy 385 eur na hektar ročně (11.500 Kč). Dotace na produkci obilí představují ročně skoro polovinu zemědělského rozpočtu EU, zhruba 17 miliard eur. Liší se podle toho, jak je ve které zemi a ve kterém regionu zaregistrován historický výnos - francouzští zemědělci dostávají v průměru podstatně víc než třeba portugalští, bez ohledu na skutečné momentální výnosy. Při výpočtu podpor pro ČR a další nové členy se v prvních letech nebude na výnosy brán zřetel. Podmínkou pro poskytnutí podpory je, že se deset procent obdělávatelné půdy nechá ležet ladem; přinejlepším ji lze osít technickými plodinami nebo trávou na seno. Za hektar této půdy bere Godfrind 63 eur na hektar (1900 korun). Na každou "krávu bez tržní produkce mléka", tedy pěstovanou pro maso, dostane tento sedlák - jako každý jiný v unii - 220 eur ročně, samozřejmě pokud dobytče spadá do povolené kvóty. Zvláštní prémie navíc se vyplácí za pěstování býků. Při porážce se vedle ceny prodaného masa (v průměru dvě a půl eura za kilo) vyplácí jednorázová prémie 52 eur (1600 Kč). Podmínkou ovšem je, že si pro své krávy vypěstuje dost sena nebo má odpovídající plochu pastvin - na tři kusy dobytka musí vykázat hektar trávy, jinak nedostane povolení zvířata na maso pěstovat. Pokud se mu nedaří maso prodat na jatkách, má právo je nabídnout do intervence za nejnižší zaručenou cenu, která se často blíží ceně praktikované na světovém trhu. EU pak toto zboží prodá ve světě; vývozcům případný rozdíl mezi světovou cenou a tou, za kterou jim ho nabídne, uhradí ve formě vývozní refundace. Aby dostal zaplaceno za každou krávu, musí Godfrind vést jejich přesnou evidenci, sledovat jejich váhu a zdravotní stav, starat se o jejich označení a o "pas", s nímž cestují z farmy na farmu. Od té doby, co vypukla "nemoc šílených krav", jsou kontroly nemilosrdné. Stačí jedna chyba ve výkazech a peníze nepřijdou. Zbytek jeho příjmů od EU představují "drobnosti" z titulu venkovského rozvoje - za rybník, za živé ploty a zatravněné meze, za odstraňování dusičnanů z půdy. Kdyby hospodařil na horší půdě, měl by nárok na prémii pro rolníky v znevýhodněných oblastech. Kdyby pěstoval krávy na mléko, musel by se hádat každý měsíc s místní mlékárnou o cenu; dostal by navíc přidělenou kvótu, kterou by nesměl překročit. Tento systém drží ceny na úrovni, jež umožňuje zemědělcům přežít. Přebytky ve formě másla, sýrů a sušeného mléka vykupuje EU do intervence a prodává je pak se ztrátou ve světě. Godfrindovi pomáhá, že na deseti hektarech pěstuje cukrovou řepu - zdědil toto právo po otci, protože i na cukr se vztahuje nepřekročitelná kvóta. Od cukrovaru dostane relativně dobře zaplaceno. Jeho příjmy z pokladny EU představují zhruba 70.000 eur ročně, tedy přes dva milióny korun. Část vkládá okamžitě zpět do výroby, zbytek představuje jeho zisk. "Kdyby tento systém neexistoval, nevydržel bych ani den," prohlašuje.
