20.09.2013 | 10:09
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Důsledky nové směrnice EU o welfare

Již od počátku letošního roku platí v Evropské unii nová směrnice o welfare prasat, která již před svým uvedením do praktického života významně rozbouřila hladinu názorů mezi chovateli prasat. Pohříchu počátkem platnosti tento rozruch neustal, ale v některých ohledech se naopak znásobil. A to i přes to, že datum vzniku této normy není nejnovější: byla schválena již v roce 2008 a od té doby běželo přechodné období, v jehož průběhu měli chovatelé možnost přizpůsobit své stáje.

Směrnice EU 120/2008, v níž je povinnost chovat březí prasnice ve skupinových kotcích zakotvena, bývá často zužována právě jen na tuto povinnost.
Jsou v ní však zakotveny i další povinnosti – například šířka mezer v betonových roštech, minimální podlahová plocha pro jednotlivé kategorie prasat a podobně.
Největší problémy se však točí, jak již bylo uvedeno, okolo povinnosti ustájit prasnice v období počínajícím čtyři týdny po zapuštění a končícím týden před porodem ve skupinových kotcích.

Kdo nás přinutí?
 
Směrnice sama o sobě zasahuje poměrně negativně do chovu, vynucuje si náklady, které jsou jen velmi obtížně návratné, ale hlavním negativem celé situace okolo povinného zavedení skupinových kotců je roztříštěnost a rozdílná implementace napříč unií.
Ačkoli bylo přechodné období osm let dlouhé a nyní by již půl roku měla platit naprosto striktně povinnost chovat prasnice ve skupinách, nemalá část evropských chovatelů tak stále nečiní.
Evropská komise se totiž dostala do velmi paradoxního postavení, které do značné míry ohrožuje její důvěryhodnost.
Vše je řešeno směrnicí, tedy normou, která není přímo aplikovatelná v jednotlivých zemích.
Podle informací samotné Evropské komise plní nařízení pouhých 13 z 27 států. Se zbytkem bylo zahájeno řízení pro neplnění komunitární legislativy, nebo se tento krok ještě připravuje.
Z chovů, které neodpovídají legislativě, je momentálně produkováno přibližně 20 % selat.
Situace vypovídá negativně nejen o neschopnosti unie vymáhat vlastní legislativu, ale také o rozdělení EU.
Ze třinácti zemí, které beze zbytku plní směrnici, je osm nových členských zemí.
Ze starých členů unie plní jen Spojené království Velké Británie a Severního Irska (již deset let řeší tuto otázku vlastní legislativou a její pozice tak není překvapením), Švédsko a Rakousko.
Na seznamu zemí, které uplatňují směrnici, je rovněž Španělsko, což je velmi překvapivé a nepříliš důvěryhodné. Ještě před koncem loňského roku se právě o tomto velkém producentovi prasat mluvilo jako o jednom z největších hříšníků. Kde se tedy vzal zázračný kotrmelec, je jen těžko spekulovat.
Asi není možné mít iluze o tom, že chovatelé v nových členských zemích jsou tak uvědomělí, že sami od sebe výrazně lépe plní povinnosti než kolegové v západní Evropě.
Složení zemí tak spíš vypovídá o tom, že v nových členských zemích je právo EU vynucováno mnohem přísněji a tvrději, než se tomu děje ve starých zemích.

Ekonomika a weflare
 
Proč je vlastně kolem skupinového ustájení prasnic tolik nářků a stížností?
Odpověď je jednoduchá. Chovatelsky je toto opatření velmi sporné. Velmi výrazně navíc zasahuje do ekonomiky chovu a to hned dvěma způsoby.
Zaprvé přímo: Stáje pro březí prasnice bylo třeba za nemalých finančních nákladů rekonstruovat. Pokud vezmeme v úvahu stavební náklady, nutnost poměrně zásadních změn managementu chovu a menší počet prasnic na stejné ploše, pak je celkem jasné, že i při mírně zlepšených výsledcích, které by měla změna teoreticky přinést, je návratnost velmi problematická.
Celkové náklady na změnu technologie byly odhadnuty řádově na 12 000 Kč na jedno místo. Návratnost přitom je v horizontu 20 let. Za tohoto stavu je celkem pochopitelné, že se chovatelé změně brání.
Druhým způsobem, jak skupinový chov prasnic zasahuje do ekonomiky, je nekalá konkurence. Proto, že EU není schopna přinutit všechny chovatele, aby produkovali za stejných podmínek, vzniká poměrně velká skupina chovatelů, která je momentálně ekonomicky zvýhodněna. Pokud neinvestovali, nejsou zatíženi odpisy a jsou tak schopni produkovat levněji.
Tuto nerovnost vyvolala navíc sama komise, protože nedokázala zajistit rovnost, ani nedala do rukou členských států možnosti aby si ji zařídily sami. Pokud by měl stát možnost zablokovat dovoz ze země, kde není nařízení dodržováno, věřím, že by byl celý problém rychle vyřešen. Řešením, které komise zvolila, však naopak nabádá všechny, že nedodržování legislativy (třeba jen po kratší dobu) se vyplácí.

Jak rozhoduje unie?
 
Bez ohledu na to, zda je a jak je evropská legislativa vymáhána (nebo spíše nevymáhána), ukazuje celý případ zákazu individuálních kotců pro březí prasnice ještě jednu potenciálně velmi nebezpečnou záležitost: způsob rozhodování na úrovni EU.
Bohužel v tomto směru vládne velká zkostnatělost a velmi často také populismus.
Spojené státy americké, které jsou známy svojí liberálností a ohledy k potřebám podnikatelů, řeší v současnosti stejnou otázku, ale řeší ji naprosto odlišným způsobem. Diskutuje se na základě vědeckých poznatků a skutečných požadavků spotřebitelů.
Pro mnohé jsou ony vědecké závěry poměrně překvapující.
Přesně definovat, co je „dobrá pohoda zvířat“, je poměrně obtížné a ještě obtížnější je změřit, která technologie je „pohotovější“.
Člověk má obecně tendenci posuzovat vše ze svého pohledu bez přihlédnutí k obrovským rozdílům mezi živočišnými druhy. Takové zkreslené posuzování dává velmi často zavádějící závěry.
Byl sebrán poměrně velký počet studií, které řešily stres u zvířat a byly studovány z pohledu používaných technologií.
Jako měřítko ohleduplnosti technologie byla brána většinou úroveň kortizolu v moči nebo v krevní plazmě. Vzhledem k tomu, že kortizol je ve zvýšeném množství produkován při zátěži, bývá používán jako jeden z ukazatelů stresovosti prostředí.
Pro mnohé bude zřejmě překvapující, že při tomto způsobu sledování byly mezi oběma systémy (individuální kotce versus skupinový chov) nalezeny jen velmi malé, nevýznamné, rozdíly.
Při hlubším studiu se ukazuje, že oba systémy mají své výhody i nevýhody.
Při skupinovém chovu jsou obvykle prasnice lépe osvalené a mají pevnější kostru. Na druhé straně však častěji dochází k poraněním a abortům. Mnohem důležitější než způsob ustájení byl ve sledovaných případech management stáda a to, aby technologie pracovala tak, jak má.
Dnes jsou již tyto argumenty zcela bezpředmětné. Legislativa již byla, před poměrně dlouhou dobou, jasně zformulována a sám jsem zastánce principu: „tvrdý zákon, leč zákon“.
Snaha revidovat či měnit tuto povinnost by nadělala více škody než užitku.
Přesto by ale tyto argumenty neměly být zapomenuty a měly by být mementem toho, že ne každé rozhodnutí, které se podřizuje „vůli lidu“ je správné a velmi často může mít vážné důsledky. Obzvláště za stavu, kdy ona vůle lidu je formulována poměrně úzkou zájmovou skupinou.

Kam kráčí welfare?
 
Tyto úvahy by se mohly zdát úplně zbytečné.
Není to však pravda: Legislativní proces běží dál a podmínky pro chov prasat se budou měnit i v budoucnu.
Příběh individuálních kotců skončil jejich uvedením do života, ale ochránci zvířat hledají další možnosti, jak posunout hranice welfare ještě dále. Podle všeho se zdá, že se jejich dalším cílem stávají volné porodní boxy.
V sousedním Rakousku už zákonem stanovili, že od roku 2035 budou porodní boxy v současné době zakázány a bude povinné, aby byla prasnice po třech dnech od porodu uvolněna a měla možnost volného pohybu.
Dalším indikátorem vývoje může být německý Eurotier, kde byla volným porodním kotcům věnována poměrně velká část expozice. Směr se tedy zdá poměrně jasný.
Nehodlám se v tomto okamžiku stavět ani na stranu zastánců tradičních technologií, ani na stranu inovátorů, snažících se o přechod k nové technologii. Protože je evidentní, že tlak půjde tímto směrem, je naprosto nutné, aby se iniciativy chopily nezávislé instituce financované z prostředků státu a důkladně vyhodnotily klady i zápory jednotlivých systémů a připravily podklady pro rozhodování, které bude nutné.
Současná zvířata mají tak vysoké počty narozených selat, že je třeba velmi pečlivě zvažovat, jakým způsobem organizovat porody a jak zabezpečit co nejlepší přežití selat. Jejich produkce je totiž jedním z klíčů k ekonomicky úspěšnému chovu prasat. Při ekonomických kalkulacích bývá každé sele ohodnoceno na úrovni 800 až 900 Kč. Není tedy jednoduše možné mávnout rukou nad tím, že jich několik bude v každém vrhu zalehnuto.
To je ale jen ekonomický pohled. Samozřejmě, ze strany ochránců dobré životní pohody zvířat ten nejméně akceptovatelný. Ale na váhu je třeba rovněž položit i život selete jako takový.
Potom je na místě otázka, zda větší svoboda pohybu prasnice vykoupená životy selat je ta pravá pohoda (welfare).

Zlepšení pohody nebo zavírání očí?

Obecně se dá říci, že v budoucnu jistě bude tlak na welfare dál stupňován. Do určité míry je to pochopitelné a akceptovatelné.
Chovatelé jistě nejsou těmi, kdo by chtěli svá zvířata trápit. Jen zdravé zvíře v dobrých podmínkách může dát chovateli dobrý užitek.
Na druhé straně je třeba postupovat opatrně. Velmi snadno by se mohlo stát, že ve snaze o lepší pohodu zvířat dojde k tomu, že budou nastavena tak přísná pravidla, že bude chov prasat z Evropy „vysídlen“ do zemí, kde welfare nikoho nezajímá a výsledné produkty by byly dováženy do unie. Pak by se nejednalo o zlepšování welfare, ale o pokrytecké zavření očí podle hesla „Co oči nevidí, srdce neželí“.
Z mého pohledu by mnohem lepší bylo dát spotřebiteli do ruky možnost vybrat si sám – zda má zájem o dražší produkt pocházející z více welfarového chovu nebo o levnější produkt z chovu konvenčního.
Stačí k tomu relativně málo. Produkt označit.
S politickými rozhodnutími, která říkají, co a jak se má vyrábět, máme bohaté a nepříliš dobré zkušenosti.

 

Klíčové informace

– Členské země EU jsou povinny na základě směrnice změnit vlastní legislativu tak, aby implementovala veškeré požadavky. A právě v tom je kámen úrazu. 
– Ne všechny země to udělaly a některé, které to udělaly, nedohlíží na dodržování tohoto zákona nijak zvlášť přísně. 
– Evropská komise jako taková nemá možnost kontrolovat konkrétní chovy a ukládat jim, v případě porušování směrnice, sankce. 
– To mohou jen orgány těch konkrétních zemí, kde se chov nachází. A pokud to nedělají, zahájí Evropská unie řízení s nimi, nikoli s chovy, které se prohřešují proti legislativě
.

Ing. Jan Stibal
Svaz chovatelů prasat v Čechách a na Moravě

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down