Zemědělství je často považováno za bezednou díru na peníze. Zemědělské dotace tvoří polovinu rozpočtu celé unie a to je velmi často cílem kritiky laické veřejnosti. Na jednu stranu by zřejmě bylo zemědělství lépe bez dotací – tedy pokud by bylo možné zajistit, aby to tak bylo všude. Náklady na výrobu by pak skutečně rozhodovaly o tom, kdo uspěje a bude vyrábět a kdo nikoli. Na straně druhé je potřeba se podívat, kdy byl dotační systém vytvořen a především proč. Jsem si jistý, že i z toho je třeba si vzít poučení.
Prvopočátkem současného systému zemědělských dotací bylo období po druhé světové válce, kdy evropské hospodářství (i samotné zemědělství) bylo v troskách a první nezbytností bylo nakrmit lid. Dotace byly prostředkem, jak zajistit potřebný rozvoj zemědělství a tím i dostatek potravy.
Situace se od té doby změnila a i samy dotace prošly mnoha reformami. Paradoxně však před několika týdny vyšla z ČSÚ informace, že přinejmenším jeden sektor našeho zemědělství – chov prasat – je na tom ještě hůře než po druhé světové válce.
Je tedy naprosto na místě hledat cesty, jak chov prasat podporovat – jde totiž stále o totéž, zajistit dostatek potravin pro české spotřebitele.
Rozumná míra soběstačnosti
Pokud si uvědomím, že dnes již vyrábíme jen polovinu vepřového masa, které je pro naši populaci potřeba, nemohu se zbavit dojmu, že to není šťastný vývoj. Potraviny jsou jednou z nejstrategičtějších surovin. Přesto u nás neexistuje žádná potravinová koncepce státu.
Samozřejmě nehodlám zpochybňovat evropský hospodářský prostor a možnost dovážet potraviny. Je potřeba si ale uvědomit specifika zemědělství. Zde nehrozí „jen“ politické a ekonomické okolnosti, které by mohly zablokovat dovoz masa nebo zvířat. Ty si lze v rámci dnešní Evropy představit jen obtížně.
Co je však velmi reálné, a díky obrovskému (a stále se zvětšujícímu) rozsahu přepravy mezi zeměmi a kontinenty stále nebezpečnější, je otázka veterinární. Africký mor prasat v Rusku a na Sardinii, vezikulární choroba v Itálii a mnohá další nebezpečí bohužel neberou ohled na volný evropský trh a mohou velmi rychle a nečekaně zpřetrhat předivo zahraničního obchodu.
Rozhodně nechci strašit tím, že pozítří propukne v některé ze sousedních zemí nějaká katastrofální choroba a přes noc budou zastaveny dovozy masa i zvířat. Všechny veterinární správy a většina chovatelů věnují maximální pozornost tomu, aby se to nestalo.
Přesto si myslím, že každý rozumný stát by měl o takovém nebezpečí vědět a chovat se tak, aby případný problém neměl fatální následky – jinými slovy, měl by si udržovat v určité rozumné míře soběstačnost ve výrobě potravin. I v rámci společné zemědělské politiky lze najít cesty, jak se o to mohou členské státy přinejmenším snažit.
Vejce nejsou … a co maso?
Co se může stát, pokud rozumná míra soběstačnosti chybí, je možné právě nyní dobře vidět u vajec. Legislativní nařízení o zákazu standardních klecí zamíchalo výrazně s kartami a dnes není výjimkou najít v maloobchodu vejce za 6 Kč. A způsobilo to prakticky jen zablokování dovozu z Polska.
Podobné nařízení dnes visí i nad chovateli prasat a jako Damoklův meč dopadne na počátku příštího roku. Z pohledu českého chovatele by se mohlo zdát, že počátek platnosti nařízení o minimálních standardech v chovu prasat (2008/120 ES) neznamená žádný velký mezník. Drtivá většina je jich totiž připravena. Zdaleka ne všude je ale situace taková. Španělé či Francouzi vykazují podíl chovů připravených na novou legislativu hluboko pod 50 % a celkově se odhaduje, že v lednu 2013 nebude splňovat podmínky směrnice ještě 25 % chovatelů. Situace tak bude velmi podobná tomu, co se dnes odehrává u vajec.
Málo platné, společná zemědělská politika ovlivňuje zemědělskou výrobu více než vlastní schopnosti zemědělců. O to smutnější je, že mnohá rozhodnutí Evropské komise nebo parlamentu jsou dělána bez znalosti problematiky jen na základě populistických požadavků různých zájmových skupin. O to větší roli by mělo hrát naše ministerstvo zemědělství, které by mohlo do určité míry chod sektoru korigovat. Je však třeba aktivního přístupu a odvahy hledat cíle a cesty jejich dosažení místo jednoduchého opakování stanovisek Bruselu.
Příkladem toho, jak necitlivě a bez znalosti věci Brusel rozhoduje, mohou být i další otázky, životně důležité pro chovatele prasat – masokostní moučky a GMO v krmivech. Oba případy ukazují, jak se jednotlivé země EU handrkují navzájem, zatímco zbytek světa mílovými kroky uhání vpřed.
V případě masokostních mouček se zdá, že snad svítá na lepší časy – i když jen částečně. U monogastrů bude povoleno zkrmování masokostních mouček vyrobených výhradně z jateckých zbytků. I když u monogastrů nebyla nikdy žádná transmisivní spongiformní encefalopatie prokázána, kráčí Evropa vpřed pouze tempem hodně obstarožního hlemýždě.
Totéž se týká používání GM plodin v krmivech: Přestože jsou k dispozici desítky vědeckých publikací o tom, že krmiva obsahující biotechnologické plodiny jsou zcela bez nebezpečí pro zvířata i následně pro spotřebitele, existuje skupina zemí, které na základě populismu blokují jakýkoli další postup.
Otázkou zůstává, jaká je při tomto způsobu rozhodování budoucnost zemědělství v EU. Konkurence, která čeká na světových trzích, je nemilosrdná.
Ne vše je špatně
Informace, které proběhly všemi médii, hovoří jednoznačně o tom, že stavy prasat se dostaly na nejnižší úroveň v zaznamenávané historii a bilance zahraničního obchodu s vepřovým masem a živými prasaty zaznamenala záporné saldo ve výši 8,6 miliardy korun. Tyto informace spolu se skutečností, že soběstačnost se pohybuje na úrovni 50 %, by při jednoduché interpretaci vedly k tomu, že naši chovatelé nejsou schopni v konkurenci chovatelů ze starých zemí EU obstát. Pravda je však značně odlišná.
Obrovský vliv dotací již byl mnohokrát zmiňován a stejně tak i výrobková vertikála a nepříznivý vliv směnného kurzu. O tom, že se najdou v chovu prasat i dobré zprávy, vypovídá vývoj reprodukční schopnosti prasnic, která bývá často pasována do role tvůrce ekonomického úspěchu chovu. V ní bylo dosaženo velmi zásadního zlepšení.
Zatímco v roce 2007 bylo na jednu prasnici za rok narozeno 22,6 selete a dochováno 20,1, v loňském roce již bylo narozeno 26,3 selete a odchováno 23,5. Oba ukazatele tedy za pět let velmi vzrostly přibližně o 3,5 selete. Současná čísla navíc skrývají velkou variabilitu, a proto je možné s jistotou říci, že téměř polovina chovů dosahuje čísel srovnatelných s konkurenty v západní Evropě.
Jak však říká v poslední době populární rčení – ďábel je ukryt v detailech. Je pravda, že ekonomické výsledky podniků do značné míry určují okolnosti, které chovatel nemůže ovlivnit: cena jatečných prasat v Německu, směnný kurz nebo dotační politika státu.
To část chovatelů vede k pasivnímu přístupu, kdy řeší zásadní problémy chovu, ale ty drobnější nechávají být s odkazem, že „těch pár korun stejně nic nezmění“.
Přesto je však právě dnes dobře vidět, že je nutné řešit vše v komplexu a do detailů.
Prodej je klíčem k úspěchu
Jedna z věcí, které si zaslouží pozornost a jsou pro chovatele prasat bezesporu pozitivní, je chování spotřebitelů.
V České republice má vepřové maso již tradičně velmi výsadní postavení. Jeho spotřeba je ze všech druhů masa nejvyšší a tvoří plnou polovinu z celkového objemu masa, které každý z nás spotřebovává. Přestože si ekonomická krize vybírá i v tomto ohledu svou daň a celková spotřeba masa stagnuje nebo dokonce mírně klesá, spotřeba vepřového se stále drží na úrovni mezi 41 a 42 kilogramy na osobu a rok.
Co je však ještě důležitější, mění se pohled spotřebitelů na původ masa. Až donedávna byla země původu potravin nezajímavou informací. Po mnoha skandálech s dioxiny, rezidui antibiotik či kvalitou potravin začínají spotřebitelé konečně sledovat původ a kvalitu potravin. Stále častěji přesvědčují maloobchodní řetězce své spotřebitele, že právě u nich mohou nakoupit zaručeně české produkty.
Dlužno říci, že mnohdy v tomto směru neříkají pravdu anebo ji říkají tak, jak se jim hodí. Jak jinak vysvětlit, že jedna reklama láká na „maso od českých řezníků“. Pro většinu konzumentů to bude jistě totéž jako „český původ surovin“ a neuvědomí si, že čeští řezníci porážejí tisíce zvířat dovezených ze zahraničí přímo na jatky.
Takových či podobných způsobů propagace je najednou celá řada. Některé z nich mohou řešit kontrolní orgány, ostatní potom bude na samotných zemědělcích. Již v minulosti se objevila snaha zasáhnout do marketingu a propagovat tuzemské výrobky. Zdá se, že nyní je správná doba věnovat tomu skutečně velkou pozornost a naučit znovu Čechy jíst zdravé, čerstvé, české potraviny.
Čeká nás dobrý rok?
Vývoj cen jatečných prasat od loňského podzimu je naprosto neobvyklý. Málokdo v EU pamatuje cenu 1,60 eura za kilogram v průběhu zimy, z pohledu ceny obvykle nejhoršího období. Důvodů je hned několik a zdá se, že dohromady dávají šanci na první alespoň trochu pozitivní rok po dlouhé řadě let hubených.
První dobrou zprávou pro tuzemské chovatele prasat je, že po dlouhé době se poprvé snížily stavy prasnic v EU. To tedy znamená, že se dá očekávat menší nabídka jatečných prasat. Přitom poptávka v EU i mimo ni (především v Rusku a jihovýchodní Asii) je stále velmi dobrá.
Rýsuje se tak stav, kdy poptávka po prasatech bude převyšovat nabídku a chovatelé prasat snad budou mít možnost alespoň částečně sanovat škody z uplynulých let. Přesto existuje spousta otazníků (ceny obilí, dotace a mnohé další), které bude nutno zodpovědět, než bude možné skutečně konstatovat, že rok 2012 byl pro chovatele prasat příznivý.
Klíčové informace
– Chov prasat je technologicky velmi náročnou disciplínou – pokud chce chovatel dosáhnout dobrého výsledku, nesmí nic zanedbat.
– Reprodukce je potom oblast, kde zmíněné rčení platí dvojnásob. Pokud je pro chovatele cílem přinejmenším 25 odchovaných selat na prasnici, pak rozhodně není cestou, jak toho dosáhnout, změna genetiky a zachování všeho ostatního ve stávajícím stavu.
– Špičkových výsledků je možno dosahovat jen při velmi dobrých podmínkách prostředí a v případě reprodukce (kde genetika ovlivňuje jen přibližně 10 % z celkového výsledku), to platí naprosto.
– Nezbytnou součástí chovu je potom vynikající zoohygiena či optimální zdravotní stav, které by měly být samozřejmostí. K nim ale přistupují i věci, které u nás zatím tak samozřejmé nejsou – překládání selat, dobře fungující spolupráce s krmivářem, kvalitní krmení a podobně.
Ing. Jan Stibal
Svaz chovatelů prasat v Čechách a na Moravě
