30.09.2022 | 07:09
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Evropská zemědělská politika má smysl

Evropské dotace do zemědělství jsou často terčem kritiky. Proč vlastně Evropská unie zemědělcům posílá peníze? Na počátku všeho byl hlad a válkou zničená pole. Dnes je zemědělská politika především o dotacích a ochraně klimatu.

Spolufinancováno z prostředků Evropské unie. Vyjádřené názory a stanoviska jsou však názory a stanovisky autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nenesou odpovědnost.

140 hodin. Právě tak dlouho diskutovali ministři Belgie, Francie, Itálie, Nizozemska, Německa a Lucemburka, než se dohodli na vytvoření společné evropské zemědělské politiky. Psal se rok 1962 a starý kontinent trápil nedostatek potravin způsobený druhou světovou válkou a jejími ekonomickými i materiálními dopady. Mzdy tehdejších zemědělců byly navíc nižší než v ostatních sektorech a celý obor se utápěl v krizi.

Ministrům zemědělství západních zemí bylo jasné, že sektor potřebuje vzpruhu. Společný postup evropských zemích na místo ostré konkurence se přitom jevil jako jeden z klíčů k řešení.  

Ministři tehdejšího Evropského hospodářského společenství se po rekordně dlouhém jednání dohodli, že své zemědělce budou podporovat a zajistí jim garantovanou cenu pro jejich produkty. Ceny tedy neurčoval trh, ale politici, což se pochopitelně neobešlo bez problémů.

Hory másla a jezera vína

Zemědělský trh se opíral o rozhodnutí politiků a intervence Evropské komise. Situace se pak opět zdramatizovala, zemědělci totiž chtěli maximalizovat své zisky a produkovali s jistotou evropské podpory více a více potravin.

V sedmdesátých letech minulého století začala zemědělská produkce přesahovat poptávku, nejprve v sektoru mléka a později i v obilovinách. V Evropě tak vznikaly pověstné „hory másla“ a „jezera vína“, potravin totiž bylo ve skladech i obchodech mnohem více, než bylo opravdu potřeba. Evropská komise to nejprve řešila tím, že nadbytky sama odkupovala, to se však nakonec ukázalo jako neudržitelné. Potraviny se pak ve skladech kazily nebo musely být prodávány na světovém trhu za výrazně nižší ceny. To se pochopitelně nelíbilo mimo evropským státům, které ztrácely svou konkurenceschopnost. 

Evropské hospodářské společenství se nakonec přiklonilo k razantnímu řešení. Reforma zavedená v roce 1984 přinesla do evropské zemědělské politiky systém kvót. Každý výrobce tak mohl například produkovat jen určitý objem mléka.

Největší „revoluce“ ve společné zemědělské politice nastala v roce 1992. Místo garantovaných cen se ministři evropských zemí rozhodli udělovat zemědělcům podporu přímo. Dnes je tento mechanismus známý jako „přímé platby“, které jdou z evropského rozpočtu přímo farmářům podle toho, jak velké je jejich hospodářství.

Dotace se také začaly postupně vázat na splnění podmínek, ať už v oblasti kvality potravin nebo ochrany životního prostředí. Intervence ze strany institucí se výrazně snížily, přibyl naopak tlak na uvádění zemědělské půdy do klidu.

Pro období velkých změn ve společné zemědělské politice se vžil pojem „MacSharryho reforma“. Za úpravami totiž stojí tehdejší nejvyšší evropský úředník pro zemědělství – eurokomisař irského původu Ray MacSharry.

V roce 1999 doplnil přímé platby tzv. druhý pilíř zemědělské politiky, tedy program rozvoje venkova, který podporuje investice v zemědělských oblastech. Tato reforma se objevila na přelomu tisíciletí zejména kvůli tomu, že se očekával příchod nových členských zemí EU z post-sovětského bloku. Mezi těmito zeměmi byla i Česká republika. Rozšiřování EU i změny společné zemědělské politiky tehdy vyvolaly napětí ve starších členských státech, jejichž zemědělci se začali obávat levnější konkurence z východu. Ve Francii proti reformě zemědělské politiky ve prospěch nově přicházejících členských států demonstrovalo 30 tisíc zemědělců. Politici jim proto museli přislíbit, že je noví členové neohrozí a že s nimi vyjednají takové podmínky, které zemědělce ze starších států alespoň trochu ochrání.

Každá další reforma zemědělské politiky přinesla nová pravidla a podmínky pro čerpání dotací. Evropská unie se svými členskými zeměmi začala čím dál více zdůrazňovat nutnost ochrany životního prostředí a klimatu, což se odrazilo i ve směřování dotací. Evropská zemědělská politika se také více soustředí na podporu mladých zemědělců, inovací a nových technologií.

Porcování medvěda

Evropské zemědělské politice je dnes už 60 let, její základní kameny ale zůstávají stejné. Jejím cílem je zvýšit produkci potravin, stabilizovat evropský trh, zajistit dostupné a cenově přijatelné potraviny občanům a zemědělcům vytvořit férové životní a pracovní podmínky.

Evropská unie má přitom ke splnění těchto cílů jeden klíčový nástroj, a tím jsou peníze, respektive dotace. Zemědělská politika patří k nejtučnějším položkám evropského rozpočtu, zabírá zhruba 31 procent, což odpovídá 10 bilionům korun na sedmileté rozpočtové období EU.

Právě rozdělování dotací mezi členské země EU a jejich farmáře je předmětem ostrých debat ministrů zemědělství dodnes. Každý ministr chce totiž svým zemědělcům zajistit co nejvíce peněz, rozpočet EU je přitom omezený na zhruba 1 % hrubého domácího produktu celého společenství. Peněz je tak málo a zájem o ně enormní.

Největší prospěch ze společné zemědělské politiky EU má v současné době Francie, následovaná Německem a Španělskem. Právě tyto země patří mezi evropské zemědělské špičky. Celkově mají zemědělci v patnácti starších členských státech EU ze zemědělské politiky více financí, než novější členové, mezi kterými je i Česká republika. Mají totiž vyšší platby na hektar v rámci přímých plateb. Rozdíl mezi členskými zeměmi se však postupem času vyrovnává.

Dělení peněz mezi jednotlivé země však není to nejtěžší. Zásadní výzvou je pak distribuce dotací mezi samotné zemědělce. I tam se však objevují nerovnosti. Podle expertních odhadů míří 80 procent všech zemědělských dotací jen k těm 20 procentům největších podniků. Velké agrární holdingy díky své rozloze dostávají každoročně miliony korun, což často budí kritiku.

Na druhou stranu, právě velké firmy jsou těmi subjekty, které dodávají potraviny pro většinu Evropanů. Při porcování pověstného „dotačního medvěda“ je proto zapotřebí vyčlenit zvláštní peníze i pro drobnější podnikatele či mladé zemědělce, což bylo také předmětem nedávných reforem zemědělské politiky.

S výsledným rozdělením dotací se to nakonec má tak, že nikdo není naplno spokojen, ale každý dostane alespoň něco. To je ostatně i častý závěr evropských jednání v jakémkoliv sektoru – od zemědělství přes průmysl až po bezpečnost či obranu. Uspokojit zájmy rozmanité skupiny hráčů, mezi kterými jsou francouzští farmáři, němečtí ekologové, česká zemědělská družstva, rumunské vesnice a další, je zkrátka náročný úkol. I proto každá reforma či změna zemědělské politiky EU zabere několikaletá vyjednávání. Poslední velká debata o aktualizaci společné zemědělské politiky odstartovala v roce 2016 a vede se v podstatě do dnešních dní. Nová pravidla by totiž měla odstartovat s rokem 2023 – práce na této nejčerstvější reformě tak trvala neuvěřitelných sedm let.

S každou debatou o změně zemědělské politiky přichází volání po jejím zrušení nebo po razantním seškrcením dotací. Po šedesáti letech společné zemědělské politiky by však takový krok přinesl obrovský chaos a zřejmě i sérii bankrotů. Každý členský stát by navíc začal dotovat zemědělce ze své vlastní kapsy. A při pohledu na státní rozpočty evropských zemí je jasné, že Česká republika by svým zemědělcům mohla přidělit například jen zlomek toho, co svým farmářům může poskytnout Francie nebo Německo s řádově vyšším HDP. Společná zemědělská politika se tak České republice a jejím zemědělcům vyplatí, a to i přes všechny její problémy a nároky.

Aneta Zachová, EURACTIV.cz

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2023 ČTK. Profi Press, s.r.o. využívá zpravodajství z databází ČTK, jejichž obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
crossmenuchevron-down