Na zimním vídeňském zasedání Ekosociálního fóra Rakouska letos v únoru odeznělo důležité vystoupení Rudolfa Schwarzböcka, tehdy ještě prezidenta Výboru profesních zemědělských organizací v EU (COPA) a představitele Agrární komory Rakouska, k problematice globalizace agrárních trhů. Výtah z této přednášky přináší informace o pozicích, jež zaujímá tento významný představitel evropských zemědělců k strategickým otázkám dalších perspektiv zemědělců v Evropě.
Tato informace je o to aktuálnější, že v dubnu letošního roku byl zvolen jedním z viceprezidentů COPA Ing. Jan Veleba prezident Agrární komory ČR. Základní filozofie přístupu se k důležitým profesním otázkám i za nového vedení zřejmě nebude zásadně měnit a považujeme tedy za důležité znát věcná východiska bývalého prezidenta COPA k daným otázkám. Z nového složení výboru vyplývá, že se tak rovněž reaguje na situaci, kdy se členskými státy staly země s odlišnou strukturou zemědělství, resp. s jiným modelem zemědělství. Je zřejmé, že na aktuální celosvětové výzvy musí společná zemědělská politika EU (SZP) adekvátním způsobem reagovat, a to v souladu se zájmy všech nových členských států. Vysoce aktuální společnou pozicí EU by mělo být doporučení, že schválený finanční rámec musí zůstat zachován až do roku 2013. Tento námět nelze opomenout při diskusi o základní pozicí českého předsednictví v Radě EU za odvětví zemědělství.
Obavy se nenaplnily
Dne 12. června 1994 se konalo referendum o přistoupení Rakouska do EU. Tomuto referendu předcházely mnohdy intenzivní a vášnivé diskuse. Vyskytly se dokonce hlasy varující před vstupem do unie. Někteří agrární ekonomové a mnozí zemědělci se shodně obávali, že se zrychlí proces opouštění zemědělských usedlostí, že se budou snižovat důchody ze zemědělství a domácí kulturní krajina, která je důležitou základnou pro cestovní ruch, změní svůj charakter, pokud se vůbec neztratí. Také představitelé potravinářských oborů se obávali masivních ztrát podílu na domácím trhu. Pesimisté již viděli regály v supermarketech plné a zcela v rukou Müller Milch, Parmalat, Danone apod.
Přesto se zástupci zemědělců vyslovovali ve prospěch vstupu do EU. Vždyť jiná alternativa by vůbec nebyla tak růžová, jak si ji odpůrci EU (euroskeptici) mnohdy ještě dnes malují. Rakousko by totiž muselo i mimo Evropské společenství realizovat liberalizační kroky vyplývající z Uruguayského kola GATT, jenže bez tlumícího polštáře, jímž je jednotný trh společenství.
Že jsme tehdy svým vyjádřením Ano pro vstup do EU dali zemědělcům správné doporučení, potvrdila teprve nedávno zveřejněná studie vídeňské Zemědělské univerzity a Národohospodářského výzkumného ústavu (WIFO). Z práce vyplývá, že od vstupu do EU se strukturální změny v zemědělství nezrychlily a inputová odvětví vstupů a navazující zpracovatelská odvětví profitovala ze zlepšených obchodních podmínek. Kromě toho se důchody ze zemědělství vyvíjely příznivěji, než by tomu bylo bez vstupu do EU. Tolik z výsledků komparativních propočtů.
Tržby a přidaná hodnota se od vstupu do EU zvyšují
Také v potravinářském průmyslu se po počátečních radikálních strukturálních změnách ve smyslu sníženého počtu podniků a zaměstnanců trvale zvyšovaly tržby a přidaná hodnota. Vývozní ofenzívy za podpory spolkové vlády a zástupců stavovských organizací otevíraly další trhy, také v sousedních nových členských zemích. Nově vyvinuté speciality a profesionálně vedený marketing v rámci Agrarmarkt Austria zabezpečovaly kontinuální růst poptávky po rakouských potravinách. Příznivý vývoj agrárního zahraničního obchodu je zřetelným důkazem toho, že se rakouští zemědělci, zpracovatelský průmysl a obchod úspěšně prosazují na jednotném trhu. Bilanční přebytek v obchodu s potravinami a agrárními produkty, dosažený v roce 2006 poprvé za několik desetiletí, je číselným vyjádřením správnosti nastoupené cesty. (pozn, autora: Zatímco bilanční schodek agrárního zahraničního obchodu je charakteristickým rysem českého zemědělství a průměrný stupeň krytí dovozu vývozy se za tři roky členství v EU pohybuje kolem hranice 70 %, v Rakousku se podle údajů ministerstva zemědělství Rakouska z června t. r. situace v roce 2006 změnila do té míry, že poprvé dospělo do pozice bilančního přebytku - stupeň krytí 102 %. V roce 1995 vycházel stupeň krytí agrárních dovozů vývozy na 57 %).
Úspěch je zřetelný nejen za oblast produkce potravin. V minulém roce bylo podle propočtů „Ústředí pracovního sdružení chovatelů skotu“ (Zentrale Arbeitsgemeinschaft österreichischer Rinderzüchter, ZAR) poprvé překročena hranice 20 000 kusů exportovaných chovných březích jalovic. Vývozy se tím za pouhé čtyři roky zdvojnásobily. Každá druhá odchovaná jalovice je dnes určena k vývozu. Rakousko je tak zastoupeno nejvyšším podílem na celkovém vývozu plemenných zvířat ze států exportujících plemenná zvířata. Ne nadarmo označuje ministr zemědělství chov skotu za „historický úspěch“ rakouského zemědělství.
Tyto příklady ukazují zřetelně, že z ohrožení, které pro mnohé státy znamenal vstup do EU, se stala příležitost a ta byla využita. Rakouští zemědělci a s nimi zpracovatelská odvětví a obchod se ofenzivně chopili výzvy.
Dnes, v souvislosti s globalizací, je středem zájmu nesčetných diskusí nové ohrožení, které vyvolává právě tak ostré výměny názorů, jak tomu bylo již před vstupem do EU. Sledujeme-li holá čísla a fakta, nejsou tyto obavy skutečně bezpředmětné.
V Číně a Indii dohromady žije 35 % světového obyvatelstva. A i když v samotné Číně existuje 300 000 dolarových milionářů, v Indii dva tucty „bossů“ patří dokonce k dolarovým miliardářům a ačkoliv devizové rezervy Číny činí již více než 1000 mld. USD, je většina občanů v těchto zemích velmi chudá. Čínský zemědělec vydělává méně než 300 EUR za rok. Více než 200 milionů zemědělců již opustilo půdu, aby se jako pendlující dělníci pokusili o štěstí v milionových městech. Se svou měsíční mzdou ve výši 50 až 80 EUR jsou vůči evropskému nebo americkému dělníkovi sice bezkonkurenčně levní, přesto se však některým čínským podnikatelům jeví tato hladová mzda příliš vysoká. Spolková kancléřka A. Merkelová informovala na posledním světovém summitu v Davosu, že čínské tkalcovny přemístily svou produkci do Botswany, tedy do Afriky, aby ušetřily mzdové náklady.
Globalizace není strašák
Je tedy globalizace opravdu strašák, jak by se z tohoto příkladu dalo tušit? Globalizace jen znamená, že rozvoj se nezastaví před hranicemi, ale že jej lze pociťovat po celém světě. Globalizace však může při špatné interpretaci a nevhodné aplikaci vést k chybnému vývoji a dokonce k těžkým škodám pro člověka a životní prostředí.
Technický rozvoj a levné fosilní suroviny enormně zlevnily v posledních desetiletích nejen produkci a výměnu myšlenek a informací, ale také významně přispěly k růstu výměny zboží po celém světě. Důsledkem nadprodukce levného zboží bylo nastolení takového globalizačního tlaku, že tento tlak v konečném důsledku přivedl západní vyspělé země do nesnází, protože si spotřebitelé nákupem tohoto levného zboží prakticky „prodali vlastní pracovní místa a sociální jistoty.“ Konkrétně například tím, že zvyšovali poptávku po stále levnějších výrobcích a po levných destinacích dovolené na Dálném východě a v zámoří.
Přes pokračující sociální deformace v Evropě a v USA, existují hlasy volající po volném obchodu bez hranic, které stále ještě zastávají ideologii neomezeného růstu. Požadují od ostatních obchodních partnerů odstranění všech obchodních překážek, aby vlastní produkty mohly se ziskem a po celém světě umístit na trh, jak to opětovně prokázala nejnovější diskuse v rámci vyjednávacího kola z Doha. Dříve jako nyní USA žádají od ostatních členských států WTO, zejména od Evropy, další ústupky, ale samy se nechtějí zříci žádných svých výhod. Nejedná se tedy o vyjednávací proces, ale o nátlakové akce a každé partnerské řešení je jim cizí.
Pokud mají být hranice odstraněny jen proto, aby byly získány jednostranné výhody, pokud se nebere ohled na člověka a přírodu a pokud se společenská rovnováha vychyluje, pak globalizace neslibuje nic dobrého.
Dát globalizaci ekosociální uzdu
Pokud pro tento celosvětový proces zformulujeme pravidla hry tak, aby na jedné straně umožňovala příznivý ekonomický rozvoj, na druhé straně ale neztrácela ze zřetele ekologická hlediska a sociální smír, pak se globalizace může stát vhodným nástrojem prosperity pro chudé i bohaté, pro Sever a Jih. Zhruba před více než sto lety byla tržnímu hospodářství dána určitá omezení, což přineslo občanům v rámci systému sociálního tržního hospodářství a později ekosociálního tržního hospodářství toužebně očekávané výhody. V současnosti musíme procesu globalizace vymezit udržitelná ekosociální omezení, usměrnit jej tak, aby byl férový vůči všem účastníkům tržního dění a teprve pak na globalizaci profitovat.
Merkelová nedávno ve švýcarském Davosu zdůraznila před vedoucími činiteli světového hospodářství, že „...globální soutěž musí probíhat v mezinárodním rámci“. Doslova řekla, že „…do hry vchází politika, která nese odpovědnost za to, jak byly světové rámcové podmínky vymezeny“. Merkelová s optimismem konstatuje, že „…to, co dnes globalizace přináší, poskytuje světu mnohem více příležitostí než rizik. Nabízí velké šance pro mír, svobodu a blahobyt. Aby se však tyto příznivé síly globalizace mohly plně rozvíjet ve prospěch všeho obyvatelstva světa, musíme vytvořit novou rovnováhu sil. Přesněji vyjádřeno: potřebujeme světové hospodářství, které se zaváže k dodržování férového rámce pravidel. Správně nastavenými politickými rámcovými podmínkami můžeme ovlivňovat proces globalizace.“
Agrární reforma provedená tzv. „zadními vrátky“ není možná
Pravidla hry, podle nichž žije a pracuje oněch 14 milionů zemědělců, kteří živí zhruba 500 milionů obyvatel Evropy, kteří nesou odpovědnost za zdravotně nezávadnou vodu a kvetoucí krajinu, kteří obhospodařují více než 80 % výměry evropského kontinentu a kteří ve více či méně intaktních (nedotčených) vesnicích nabízejí lidem příležitost do budoucna, aby nemuseli odcházet do měst, tato pravidla nesou název Společná zemědělská politika (SZP). V posledních 15 letech třikrát zásadně reformovaná SZP spočívá dnes na dvou pilířích. Na jedné straně uhrazuje zemědělcům ony výkony v oblasti kvality a ochrany životního prostředí, které vykonávají ve prospěch společnosti (pro evropské spotřebitele) a na druhé straně podporuje zemědělské podniky v jejich hospodářském rozvoji, aby byly výkonnější a mezinárodně konkurenceschopnější. Avšak právě tato pravidla mají být opět změněna, sotva vstoupila v platnost. A prostředky, které jsou nosnými pilíři požadované účinnosti těchto nástrojů, se mají krátit, podle názoru mnohých dokonce mají být škrtnuty.
Sledujeme-li pozorně nejnovější prohlášení ke zjednodušení Společné organizace trhů v rámci EU a ke kontrolnímu opatření Health-Check, tedy k poločasovému hodnocení SZP 2008/09, nemůžeme se ubránit dojmu, že za nimi stojí záměr připravit podmínky pro realizaci dalších dvou projektů. Celé snažení zřejmě směřuje k opětovné radikální reformě agrární politiky EU, aniž by reforma z roku 2003 byla plně implementována. Především program rozvoje venkova je teprve na počátku realizační fáze. My zemědělci, konstatuje Schwarzböck, proto apelujeme na odpovědné bruselské úředníky, aby zjednodušení tržních organizací a tzv. Health Check nezneužívali pro agrární reformu zadními vrátky. S ohledem na tři hloubkové reformy SZP v průběhu 15 let, zásadní liberalizační kroky prováděné v rámci WTO a s ohledem na rozšíření EU z 15 na 27 členů, přičemž v těchto nových členských zemích silně dominuje zemědělství, potřebuje zemědělství EU určité stabilizační období ke konsolidaci, aby mohlo ofenzivně čelit silnému tlaku na agrárních trzích a novým energetickým požadavkům.
Zemědělci v Evropě respektují nejen přání spotřebitelů z hlediska dodržování standardů kvality a hygieny nebo standardů potravinové bezpečnosti, ale také principy šetrné zemědělské výroby ve vztahu k životnímu prostředí a zvířatům. Z druhé strany jejich konkurenti v zámoří často ani obsah těchto standardů neznají a mohou proto vyrábět výrazně levněji. Dodržování těchto principů vyžaduje zachování určité míry ochrany nebo kompenzaci, kterou současná agrární politika EU nabízí.
Zmíněná kompenzace, tato ochrana je spojena také s náklady. Po těchto prostředcích chtějí všichni sáhnout. Často se namítá, že EU vydává většinu prostředků na agrární politiku, ale tato námitka je falešná. Ze strany kritiků se vytýkají zemědělství prostředky ve formě podpor, vyplácených zemědělcům jako úhrady výkonů. Zemědělce hospodařícího v horských oblastech v Rakousku ale nelze z hlediska ekonomických podmínek házet do stejného pytle s farmářem v zámoří. Rozdíly nepřipouštějící fair jednání vyplývají z odlišných topografických, klimatických, pracovních podmínek a sociálních nákladů, nákladů na provozní prostředky, rozdílných výrobních standardů, z používání, resp. nepoužívání GMO a z mnoha dalších skutečností.
Titíž administrátoři, kteří předhazují zemědělcům vysoké rozpočtové výdaje, rádi zapomínají, že existují vzkvétající hospodářská odvětví, jako např. letecká doprava, která nepřímo dostávají minimálně tolik prostředků jako agrární sektor. Vždyť osvobození od daně z obratu pro letenky v Rakousku a osvobození od daně z minerálních olejů pro letecký benzin stojí stát z hlediska výpadků ve výběru daní zhruba stejnou částku jako náklady na národní agrární politiku celkem.
Rovněž opakovaně citovaná porovnání s náklady výzkumu silně pokulhávají. Na zemědělství vynakládá EU 0,8% podíl ze svého celkového ekonomického výkonu. Na výzkum a vývoj se v Evropě vydává čtyřikrát více. Zatímco zemědělství je v rámci EU regulováno, jeho potřeba veřejných zdrojů je proporčně do roku 2013 snižována na polovinu a navíc bylo bez navýšení z existujících zdrojů uhrazeno rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko. Výzkum je doposud organizován na úrovni jednotlivých států a existující vícekolejnost vede k poklesu jeho efektivnosti. Pokud by se tento, pro společnost eminentně významný sektor celoevropsky sjednotil tak, jako tomu je u zemědělství od počátku existence EU, byl by samotný přínos z tohoto kroku vyšší než představuje celkový agrární rozpočet.
Odpověď zemědělců na výzvy globalizace
Kardinál Ch. Schönborn vyložil v pozoruhodné stati nazvané Gott und der freie Markt (Bůh a svobodný trh) své chápání základních ekonomických souvislostí. A toto chápání se v mnoha bodech shoduje s tím, co J. Riegler a Fr. Fischler úspěšně realizují pod označením Ekosociální agrární politika.
Schönborn konstatuje, že „ … trh ani svobodné hospodaření v rámci zákonů nabídky a poptávky nejsou tím špatným. Špatným se může stát jen jeho zneužití, iniciované lidskou svobodou.“ A je dále ještě konkrétnější, když říká, že „…nikoliv obchod a trh představují zlo, nýbrž lidská chamtivost a nespravedlnost. Věřit, že náročné deregulace směřují k optimální ekonomice, je čistá iluze. Ekonomika může fungovat jen tehdy, je-li koncipována ve prospěch občanů“.
Schönborn se také dotýká globálních výzev, když konstatuje, že „…stále více občanů se dotazuje, jak může fungovat společnost, v níž platí, že rušení pracovních příležitostí je pozitivním krokem z pozic burzy, v níž Jobovy zvěsti na pracovním trhu jsou vítězstvím z hlediska Wall Street. Zásadní je zodpovězení otázky, jak dalece rozvoj slouží člověku a jeho růstu, jak dalece slouží lidskému společenství, obecnému blahu? Cíl ekonomiky nemůže rozumně spočívat v ní samotné.“
Sledujeme-li debaty o agrární politice v posledních letech, máme neklamný dojem, že slouží jen samy sobě za situace, kdy jedna reforma ještě není ani pod střechou a již se rodí další. Je na pováženou, když pro tak gigantický systém pravidel, jakým je SZP, je dohodnuto její poločasové hodnocení, na němž přirozeně závisejí další reformy, a to v termínu, který nepřipouští ani rok regulérního chodu tohoto systému. Přičemž politici se již předem usnášejí, že tento systém jako celek musí být pro daňové poplatníky levnější. Tak jednoduchá je podle těchto politiků změna pravidel.
Diskuse musí vycházet od těch, kteří nesou odpovědnost
Ale diskusi o budoucnosti zemědělství v EU nelze vést výhradně z hlediska výdajů, nýbrž a především z pohledu těch, kteří nesou odpovědnost za plnění požadovaných cílů. Co očekává společnost od zemědělců v Evropě a co je ochotna za to zaplatit? Tak musí znít otázka. Nutno se ptát, co slouží občanům tohoto kontinentu a co požadují spotřebitelé? Co si vyžaduje příroda, životní prostředí? Jak chráníme a ozdravujeme podnebí? To jsou otázky, které si musejí klást ministři zemědělství EU, ministři financí a představitelé států EU, pokud diskutují o SZP. A nikoliv, zda a jak mohou přesunout několik miliard EUR ze zemědělství do nějakých jiných projektů.
Je to velmi jednoduché. Chtějí-li mít občané garantováno bezpečné zásobování vysoce kvalitními potravinami z identifikovaných regionů, k tomu navíc očekávají, že krajina si uchová svoji hodnotu z hlediska rekreačního využití a že zemědělství udržitelným způsobem přispěje k zásobování energií, pak musí být dána zemědělcům šance k plnění těchto úkolů. Zemědělství potřebuje férové rámcové podmínky.
Neznamená to, že se stavíme ke změnám zásadně odmítavě. Zemědělci jsou přirozeně ochotni nasměrovat nová východiska. Konkurenceschopnost a podnikatelské myšlení a chování vyznívají jako odpovědi na narůstající tlak trhů. Rakousko si proto vytvořilo prostřednictvím tzv. Zeleného paktu (Grüner Pakt) nástroj, který bude napomáhat nové výzvy zvládat.
Zemědělci potřebují stabilní podmínky
Jak známo, jsou v tomto balíčku opatření obsaženy jak kompenzační platby pro horské zemědělce, tak i finanční prostředky pro environmentální politiku a pro posílení konkurenční pozice za pomoci investičních podpor. Tím budou naši zemědělci budou postaveni do situace, že si tu část důchodu, kterou si musí vydobýt na trhu, skutečně vybojují. Chceme se chopit rostoucích tržních příležitostí v oblasti výživy, rekreace a energetiky. K tomu nezbytně potřebujeme investiční podpory, které logicky doplňují kompenzace ve prospěch méně příhodných přírodních podmínek, což se především týká horských zemědělců a úhrady nákladů souvisejících s ochranou životního prostředí, tj. prostředky na podporu programu ochrany životního prostředí. Abychom mohli daných příležitostí využít, potřebujeme ale také stabilní rámcové podmínky do roku 2013 a do dalších let.
To jsou tedy naše odpovědi na výzvy globalizace. Strategickými úkoly zemědělství jsou výživa, energie a voda , tj. ty oblasti, jejichž plnění je v zájmu evropského a rakouského zemědělství orientovaného do budoucnosti. Zemědělství se bude ještě více profesionalizovat, aby přání spotřebitelů, tedy požadavky trhu, mohly být beze zbytku splněny. Bude se také dále specializovat a kromě výrobců prvotřídních potravin budou mít svůj trh také producenti obnovitelných zdrojů energie.
Jako výrobci potravin a energetických surovin
Vyrábět obnovitelnou energii jako teplo, elektřinu a pohonné hmoty bude vedle produkce potravin jedním z budoucích úkolů zemědělství. Zemědělství se tak vrací tam, kde bylo před érou fosilní energie, tj. poskytovatelem tepla a energie pro dopravu, tedy dřeva na topení a krmiva pro tažná zvířata.
Razantní klimatické změny se svými katastrofálními následky (předchozí nebývalá zima je jedním z projevů) a zjevná závislost na „velkých hráčích“, kteří mohou kdykoliv otevřít či přivřít plynový či ropný kohoutek, posílily poznání, že ropa a zemní plyn upevňují politické systémy, které vždy nesdílejí evropská a severoamerická hodnotová měřítka a musely tedy ovlivnit změnu v myšlení.
USA zesíleně sázejí na biomasu, EU rovněž vydala výrazné signály. Má být rychle dohodnuta a ofenzivně implementována nová klimatická strategie. Jejím základem je stanovení závazného minimálního podílu biopaliva, kterého má být dosaženo na trhu pohonných hmot do roku 2020, a to ve výši 10 %. Je přitom shodně zdůrazňováno jak příslušnými ministry, tak i zástupci zemědělců, že biomasa není všelékem a zemědělství by mělo i v budoucnosti vyrábět potraviny a suroviny v potřebném rozsahu. Je zajímavé, že se na tuto novou orientaci zemědělství a lesního hospodářství nenahlíží ve všech zemích souhlasně. Sledujeme-li zprávy z medií, existují hospodářská odvětví, která jsou zřetelně znepokojena, že po celá desetiletí vůči zemědělcům praktikovaný princip zákona nabídky a poptávky povede nyní k vyšším cenám zemědělských a lesnických surovin, resp. zpracovávaných produktů.
Jiní naopak berou zdražování surovin vyplývající z nižší úrody za záminku, aby s využitím mediální sítě zrealizovali silné zvýšení cen potravin. Přitom se snaží, aby zemědělství obvinili jako „černého Petra“ a zamlčují, že podíl nákladů na agrární suroviny mnohdy nedosahuje ani pět procent finální ceny produkce. Jestliže tedy 95 % nákladů pochází z jiného zdroje, pak zdražení agrárního podílu za surovinu může dopadnout tak, že nebude cenově relevantní. Stále se ale zdůrazňuje, že zemědělci a nový trend ve směru k biomase povedou k vyšším spotřebitelským cenám potravin.
Obdobná argumentace se uplatňuje po řadu let u „zelené“ energie. Zatímco bionafta a biolíh si žádají kalkulovat nejen náklady samotné výroby, ale také každý kilometr, který zemědělec ujede na řepkovém nebo kukuřičném poli, počínáme si, jako by ropa v Rotterdamu nebo v Hamburgu sama od sebe vyvěrala v obrovských množstvích ze země a fosilní pohonné hmoty neměly nic společného se změnou klimatu. A všechno, co v tomto neporovnatelném účtování vyvstane jako rozdíl, se označí subvencí do zemědělství. Takovýchto kritiků bychom se pak museli dotázat, co je pro ně důležitější, zda nezávislost a ochrana klimatu nebo další zhoršování klimatu se všemi běžně známými negativními důsledky včetně závislosti na často velmi nepředvídatelných reakcích těch, kteří fosilní energií disponují.
Zemědělství bude i v budoucnosti přikládat hlavní pozornost produkci prvotřídních potravin. Nikdo mu ale nemůže zakázat, aby společnosti nabízelo suroviny pro odvětví, po jehož produktech vládne enormně velká poptávka, tj. na trh s energií. Nedávné upozornění směrem k průmyslovým odvětvím a vědě ukazuje, že čím rychleji se bude rozvíjet výzkum, o to dříve se může druhá generace biopohonných hmot, pro něž se celulóza jako celek a nejen semena jedné určité plodiny může stát využitelnou surovinou, což by ještě dále zlepšilo energetickou bilanci obnovitelných surovin.
Udržet šance pro život na venkově
Globalizace a urbanizace jsou nejen pro EU 27, ale pro celou Evropu velkou výzvou. Patřičná politická rozhodnutí spolu s ofenzivním podnikatelským duchem venkovského obyvatelstva mohou ještě zabránit tomu, aby i v Evropě, tak, jak je tomu již v jiných světadílech, miliony lidí opouštěly venkov a hledaly většinou marně své šance. Program rozvoje venkova, známý v Rakousku pod označením tzv. Zelená smlouva vytváří možnost udržet životní šance na venkově intaktní. Hlavní body této Zelené smlouvy jsou výchozí základnou výkonného zemědělství. Tímto programem, jak již bylo řečeno, je jednak zajišťován program ochrany životního prostředí a kompenzace pro zemědělce v horských oblastech a jednak jsou poskytovány prostředky pro posílení konkurenceschopnosti, tedy ve směru účinné investiční podpory.
Silné, ofenzivní a do budoucnosti orientované zemědělství je nezbytným předpokladem úspěšného hospodářského rozvoje v periferních regionech unie. Fungující zemědělství je nejlepším prostředkem, jak čelit ohrožení rozvoje vesnic a jak bránit růstu oblastí s neúměrnou koncentrací obyvatelstva.
Odpovědí evropských, resp. rakouských zemědělců na globalizaci a její důsledky je uvědomování si vlastní síly. Zemědělci Evropy vyrábějí v přehlédnutelných produkčních jednotkách nejlepší potraviny, vytvářejí krajinu vhodnou k rekreačnímu využití a nabízejí rovněž vhodné suroviny k energetickému využití, přičemž rovněž významně přispívají k ochraně klimatu. Aby mohli všechny tyto výkony z celospolečenského pohledu poskytovat optimálně, nutno s využitím „Zelené smlouvy“ zvyšovat konkurenceschopnost rakouských podniků na základě zvýšeného důrazu na investiční potřeby. Jen se silnými podniky můžeme ofenzivně čelit požadavkům trhu a hospodářské soutěži. Jde o budoucnost zemědělských podnikatelů, o zemědělství provozované v Rakousku a o tisíce pracovních příležitostí, které se váží na pracovní síly činné v zemědělství. Jen budeme-li moci do budoucnosti udržet dostatečně konkurenceschopné podniky, zůstane venkovský prostor životaschopný, z čehož budou mít nakonec prospěch všichni občané.
Obecně z vystoupení R. Schwarzböcka plynou následující zásadní závěry:
- Z rozšíření EU o další země (EU 10) nejvíce profitovaly naši významní obchodní partneři (Německo, Rakousko), kterým se podstatnou měrou snížilo bilanční pasivum agrárního zahraničního obchodu.
- Návrh k zjednodušení společné organizace trhu do jediného nařízení je skrytou formou další reformy SZP vedené za základním cílem uspořit společné zdroje na úkor zemědělství.
- Kontrolní opatření Healt-Check za situace, kdy např. nová opatření ve prospěch rozvoje venkova (EAFRD) budou mít v roce 2008/09 zhruba roční období implementace za sebou, jsou v zásadním rozporu s principem stability ekonomických nástrojů SZP.
- Jeví se to tak, že se nová reforma připravuje se základním zadáním snížit rozpočet na SZP, aniž by se analyzovalo, jak SZP plní svou základní roli v rámci Evropského modelu zemědělství a zřejmě na objednávku bruselských administrátorů činných mimo sféru agrárního sektoru.
- Diskusi k budoucnosti evropského zemědělství nelze vést jen z hlediska jeho výdajové náročnosti, pokud mají zemědělci v Evropě plnit to, co od nich spotřebitel očekává a co jsou ochotni zaplatit. Plnění daných úkolů je výhradně v odpovědnosti zemědělců a musejí to být především oni, kteří eventuálně připraví návrhy k dalším reformním krokům.
- Základní pozicí bývalého prezidenta COPA a dalších významných konceptorů SZP, zejména pak rakouských představitelů je „ekosociální agrární politika“.
- Společnou pozicí evropských zemědělců by mělo být doporučení, že schválený finanční rámec nelze měnit za pochodu a že by měl zůstat minimálně zachován až do roku 2013.
Nemohu než souhlasit s myšlenkami významného představitele rakouských a dnes již evropských agrárních kruhů. Jsou o to cennější i pro nás, dědice jiných struktur podnikání na venkově, že je vyslovuje člověk vzešlý z prostředí neměnné tradice rodinných farem, ze země, která díky svému umístění ve středoevropském prostoru těží z nastavených výhod „dobytkářských LFA“ maximum.
