Hygiena je dodržování zásad pro uchování zdraví. Vznikla jako samostatný vědní obor v 19. století po význačných objevech původců chorob a vysvětlení jejich přenosu. Slovo hygiena je odvozené od jména bohyně zdraví a čistoty z řecké mytologie. Hygieia byla znázorňována jako sličná žena. Jejím symbolem je had pijící z misky, kterou bohyně drží v ruce.
Jestliže obecná hygiena zkoumá zákonitosti vztahů mezi člověkem a prostředím, tak zoohygiena se zabývá životním prostředím zvířat. V užším slova smyslu zoohygiena sleduje faktory, které mají přímý i nepřímý vztah k životu, zdraví, užitkovosti a pohodě (welfare) chovaných zvířat a hodnotí míru působení těchto faktorů (Jílek a kol., 2009).
Sebelepší následná hygiena chovného prostředí a péče o tele v průběhu mléčné výživy nenahradí špatnou hygienu porodního kotce (obr. 1) nebo neošetřený pupeční pahýl.
Pupeční pahýl telete je otevřená vstupní brána pro infekci z vnějšího prostředí (obr. 2). Protože pupek po narození je ještě spojen s krevním řečištěm telete, mohou se špinavé a nedezinfikované ruce ošetřovatele stát tím prvním zdrojem infekce. Obdobně neodstraněný zbytek krve v pupečním pahýlu je vhodnou živnou půdou pro patogenní mikroorganismy. Dezinfekce pupku namočením do dezinfekčního roztoku snižuje možnost vzniku infekce.
Mikroorganismy jsou všude kolem nás, jsou stálou součástí vzduchu, neboť jsou vázané na povrch prachových částic. Prachové částice jsou pro mikroorganismus nosičem, chrání jej před nepříznivými vlivy a poskytují mu živné prostředí. Pro dlouhodobé přežití a množení mikroorganismů je však vzduch nevhodným prostředím, protože buněčné tělo na vzduchu vysychá a působí na něj sterilizační účinek sluneční záření. Proto přežívají patogenní mikroorganismy ve vzduchu poměrně krátce. Naproti tomu mikroklima ustájovacích objektů se vyznačuje vyšší vlhkostí a téměř nepřítomností ultrafialového záření, což dává mikroorganismům větší šanci na přežití.
V ustájovacích objektech počty mikroorganismů značně kolísají až v rozmezí několika řádů (od 101 do 106 zárodků v m3 vzduchu). Celkový počet mikroorganismů ve stáji narůstá s dobou ustájení. Zvýšený výskyt mikroorganismů ve stájovém ovzduší představuje potenciální nebezpečí nejen pro plicní tkáň zvířat, ale i lidí.
Mikrobiální kontaminace stájového vzduchu závisí nejen na technologii chovu a technice krmení, ale i na pohybové aktivitě zvířat, počtu zvířat na ustájovací ploše, popř. úrovni hygieny chovu atd.
Množství plísní, resp. kvasinek ve stájovém ovzduší přímo závisí především na kvalitě objemných krmiv a steliv (obr. 3). Maximálně přípustný počet mikroorganismů v ovzduší, platný pro danou technologii provozu, nebyl dosud přesně stanoven závaznou normou.
Mýt, či nemýt? Dezinfikovat, nebo nedezinfikovat?
Vpravdě přímo hamletovskou otázku řeší téměř všichni chovatelé hospodářských zvířat: Mýt, či nemýt? Dezinfikovat, či nedezinfikovat?
I na první pohled čistém hladkém povrchu stěny venkovního individuálního boxu (VIB) lze najít od 3,2 x 101 do 3 x 109 zárodků na 10 cm2. Co potom v celé VIB nebo v různých prolisech (plastové VIB), v záhybech (plachtové VIB)?
Kapitolou samou o sobě je dřevo. Jak mikroorganismy, tak jejich spory snadno pronikají hluboko do struktury dřeva, kde jsou prakticky nezničitelné a mohou být přetrvávajícím zdrojem nákazy okolí (Rada a kol., 2009).
Proč je nutné povrch VIB čistit? Telata napájená mlezivem, mlékem nebo mléčnou krmnou směsí mají ve velké míře neukojený sací reflex a lížou vše kolem sebe (obr. 4). Pokud je tele odchováváno s krávou, celkový čas sání za 24 hodin se pohybuje od 40 do 150 minut. Tele saje za 24 hodin 3–8x (Brouček, Kišac, 2001).
Potřeba sát je pro telata silná: aby uspokojila svoji potřebu sát, vyhledávají náhradní objekty v kotci (povrchy stěn, ohrazení, věder aj.) nebo ostatní telata, popř. sebe sama. Nestrannému pozorovateli se pak toto chování jeví jako olizování. Nejvyšší frekvence olizování je přímo po napájení telat. Ale některá telata jsou schopná olizováním trávit denně až 2,5 hodiny.
Nehledě na to, že alimentární cestou se přenáší mnoho patogenních a podmíněně patogenních mikroorganismů (rota- a koronaviry, E. coli, Cryptosporidium aj.), prvoků a plísní, způsobujících vážná onemocnění telat (např. průjmová onemocnění aj.).
Průjmová onemocnění patří mezi ty nejvážnější, výskyt postihuje v jednotlivých chovech 10 až 90 % telat a mortalita se obvykle pohybuje v rozmezí 3 až 10 %, v problémových chovech však dosahuje až 30 %.
Ekonomické ztráty vznikají v důsledku úhynu telat (ztráty přímé), ale zahrnují rovněž nepřímé ztráty, a to snížení přírůstku, zhoršení kvality masa, zvýšené náklady na ošetřování, léčení, prevenci aj. (Jílek a kol., 2009).
Způsob očisty VIB
Výběr způsobu očisty VIB mezi jednotlivými turnusy telat v průběhu mléčné výživy závisí na epizootologické situaci v daném chovu.
V chovech s dobrou epizootologickou situací se nejčastěji používá pouze mechanická očista VIB. Co si pod slovem „mechanická očista“ můžeme představit?
Chovatelé s velkou fantazií považují už samotné odstranění nahromaděné podestýlky z VIB jako dostatečný způsob mechanické očisty. Ulpěné organické nečistoty na povrchu VIB neřeší (obr. 5a, b), nebo argumentují, že za ně pracuje sluneční záření, popřípadě mráz, a otočí VIB stropem dolů.
Obecně lze říci, že přímý sluneční svit působí na bakterie velmi destruktivně, ovšem za předpokladu, že nejsou chráněny organickými látkami (sliz, pigmenty).
Sluneční světlo obsahuje viditelné a ultrafialové sluneční záření. Modrofialové a modré pásmo z viditelného spektra světla má při dlouhodobé expozici baktericidní účinky. Avšak červené, žluté a zelené spektrum světla je bez požadovaného účinku.
Naproti tomu ultrafialové záření (260–270 nm) má baktericidní účinek, neboť poškozuje nukleové kyseliny a nukleoproteiny bakterií. Některé bakterie účinek nízké expozice ultrafialového záření přežívají a dochází u nich k dědičným změnám v metabolismu (Marendiak a kol., 1987), tj. k mutacím.
Baktericidní účinek slunečního záření je narušen přítomností organických nečistot. Z toho vyplývá, že k využití baktericidních účinků ultrafialového záření na vnitřní povrchy VIB je musíme nejprve zbavit organických nečistot, tj. mechanicky očistit. Tento způsob přirozené dezinfekce je sice nejlevnější, ale je velmi závislý na mnoha člověkem neovlivnitelných faktorech (např. oblačnost, roční doba atd.).
Vzhledem k materiálům, ze kterých jsou vyrobeny VIB (dřevo, plast, plachta), nelze uvažovat o ničení mikroorganismů plamenem. Zatímco u ohrazení (bez povrchové úpravy, galvanicky pozinkované, nerezové, pozinkované, žárově zinkované) by tento způsob asanace bylo možno využít.
Co se týká působení nízkých teplot – viry v nich přežívají. Také bakterie snášejí velmi nízké teploty i ve vegetativním stavu, pokud není porušena celistvost buňky. Kromě toho existuje skupina tzv. psychrofilních mikroorganismů, které žijí a rychle se množí v prostředí s nízkou teplotou (např. salmonely, Proteus, Pseudomonas aeruginosa, listerie).
Klenotem přírody jsou z mikrobiologického hlediska spory (tj. buňky bakterií), které slouží k dlouhodobému přežití nepříznivých podmínek. V praxi mohou spory přežít extrémně vysoké teploty (někdy vydrží až několik hodin varu), radiaci, kyselost prostředí, samozřejmě hravě odolávají dezinfekčním látkám a podobně. Tím se bakteriální spory pravděpodobně stávají nejodolnějšími známými buňkami v přírodě. Jakmile se vyskytnou jen trochu příznivé podmínky, změní se spory opět ve vegetativní buňky (Todar, 2008) a mohou škodit.
Mechanickou očistu lze správně chápat jako odstranění nečistot z povrchu VIB koštětem, rejžákem nebo škrabkou, mnozí vynalézavější chovatelé používají různé mechanické pomůcky, např. proud tlakové vody. Jakýkoliv způsob mechanické očisty je lepší než nic. Kvalitní mechanickou očistou se odstraní většina mikroorganismů (až 95 %).
Mezi faktory ovlivňující účinnost mechanické očisty patří především tlak použité vody, mikrobiologická kvalita vody, její teplota, vzdálenost místa vzniku vodního paprsku od čištěného materiálu, charakter vodního paprsku, množství použité vody a poréznost kontaminovaného materiálu.
Na první pohled je výsledek vysokotlakého mytí (120 barů a více) fantastický a poměrně s malou námahou. Odstraníte i ulpívající nečistoty. Těžko však uvěřit, že wapka může fungovat i jako biologická zbraň. V průběhu vysokotlakého mytí dochází ke zvíření prachových mikročástic s mikroorganismy v počtu 0,5 až 2 x 109 KTJ v cm3 vzduchu a tím se vytváří viditelný aerosol o velikosti částic 5 až 20 µm, který může kontaminovat veškeré okolní povrchy (přilehlé prostory farmy, sklady krmiva, vodoteče aj.) až do vzdálenosti 3 km a vydrží ve vzduchu až pět hodin (Tittl, 2008).
Mezi další nedostatky vysokotlakého mytí patří časté poškození čištěných povrchů a technologií a také riziko opětného znečištění již omytých ploch organickou hmotou.
Ke snížení rizika přenosu chorob vzduchem se začal využívat systém tzv. nízkotlakého mytí (50–75 barů). Vzniklý aerosol (70–100 µm) při tomto tlaku vody klesá k zemi ještě uvnitř stáje. V chovech, které začaly používat tento způsob mytí, došlo k omezení především výskytu respiračních onemocnění mláďat.
V chovech, kde je v průběhu mléčné výživy u telat vyšší frekvence výskytu zdravotních problémů (průjmová onemocnění, vyšší četnost úhynů aj.), je vhodnější použít pro čištění VIB mezi jednotlivými turnusy hit poslední doby – tzv. pěnové mytí pomocí smáčedel (detergentů) s následnou dezinfekcí.
Pěnové mytí je perspektivní způsob čištění, kdy roztok smáčedla je aplikován na čištěný povrch ve formě pěny. Přidáním smáčedel, které snižují povrchové napětí a tím usnadňují smývání kontaminantu, lze významně zvýšit účinnost vody. Základní podmínkou pro tvorbu pěny je vysokotlaký čistič s pěnovou lancetou, která je připojena na konec hadice. Pěna vzniká v pěnové lancetě přisáváním vzduchu do vodní trysky a jeho smísením s roztokem smáčedla. Průměrná spotřeba pěnového mycího roztoku by se měla pohybovat mezi 0,3 a 0,6 litru na 1 m2. Hlavní přednosti tohoto způsobu mytí jsou následující:
– lepší schopnost fixace pěny na požadovaném povrchu (jak svislé, tak vodorovné plochy),
– průběhu odparu vody z pěny dochází ke zvýšení koncentrace účinné látky na povrchu,
– omezení sekundárního přenosu pěny,
– aplikace pěny z větší a bezpečnější vzdálenosti,
– možnost přídavků dalších detergentních látek a směsí,
– delší doba působení přípravku na šikmých, svislých površích a stropech (relativně dlouhá doba rozpadu pěny),
– při aplikaci nedochází ke ztrátě pěny odrazem nebo stečením z povrchů,
– pomalý úbytek smáčecí látky nebo směsi,
– možnost vizuální kontroly nanesení a překrytí čištěného místa pěnou (Kotinský, Hejdová, 2003; Levý, 2010).
Důležité je odstranit jak organické nečistoty, tak vlastní smáčedlo asi po 20–30minutovém působení smýváním vodou v systému nízkotlakého mytí. Správnost smytí lze snadno zjistit podle absence reziduální pěny, kterou zanechává smáčedlo. Pokud je pro smývání organických nečistot a smáčedla z povrchu VIB použito vysokotlaké mytí, hrozí nebezpečí následné opětné kontaminace povrchů VIB z okolních ploch (asi čtyřnásobně se zvýší mikrobiální kontaminace povrchů stěn VIB).
Jednou z hlavních příčin rekontaminace povrchů VIB je aditivní působení vysokého tlaku vody a nízká čistota zpevněného podloží. Nejvhodnější materiál pro podloží je celistvý beton spádovaný do jímky. V případě podloží tvořeného panely představují spáry mezi panely riziko v podobě velkého trvalého rezervoáru patogenních a potenciálně patogenních mikroorganismů včetně jejich klidových stadií (obr. 6).
Dezinfekce
Poslední fáze čištění je dezinfekce. Před vlastní dezinfekcí by se měly všechny čištěné povrchy nechat řádně vyschnout. Oschnutím povrchu se vytváří nepříznivé prostředí pro přežívání mikroorganismů, maximalizuje se účinek následné penetrace do nasákavých materiálů dezinfekčním roztokem a minimalizuje se možnost jeho naředění. Spotřeba dezinfekčního roztoku se pohybuje podle druhu použitého prostředku a způsobu aplikace od 300 ml do 600 ml na 1 m2.
Po vyschnutí dezinfekce má následovat nastlání lehárny VIB dostatečnou vrstvou kvalitního stelivového materiálu. Pokud se k prvnímu nastýlání použije stelivo nízké kvality (vlhké, zaplísněné), dojde k totálnímu znehodnocení dosud provedené operace (od mechanického čištění až po dezinfekci). Rovněž také velká časová prodleva mezi dezinfekcí a nastájením telete výrazně snižuje účinek dezinfekce (navátí nečistot z okolí, ptačího trusu, exkrementů koček aj.).
Každý chovatel se vždy zeptá, zda se účinek čištění a dezinfekce projeví přímo v průměrném přírůstku telat?
Ve sledování, které bylo dosud uskutečněno, sice nebyl prokázán statisticky významný vliv čištění a dezinfekce na přírůstek telat za období mléčné výživy telat. Telata, jež byla ustájena ve VIB čištěné pouze mechanickým způsobem čištění (tj. mytím vysokotlakou vodou), dosahovala průměrného přírůstku za dobu odchovu 0,603 ± 0,153 kg. Naproti tomu telata odchovávaná ve VIB, které kromě mechanického čištění byly podrobeny pěnovému mytí a následné dezinfekci, měla průměrný přírůstek 0,621 ± 0,095 kg za dobu odchovu. Mezi sledovanými skupinami telat také nebyl prokázán statisticky významný rozdíl ve frekvenci výskytu onemocnění.
Náklady na čištění a dezinfekci
Ekonomika odchovu je pro chovatele velmi důležitá. V porovnání s dojnicemi odchov telat v průběhu mléčné výživy s sebou nepřináší přímý hmotný výsledek, chovatelé se proto snaží co nejvíce minimalizovat náklady na odchov.
Nejsnadnější způsob, jak uspořit své náklady, je omezit čištění a dezinfekci VIB, ale je to správné, není to cesta do pekel? V chovech s dobrou epizootologickou situací lze použít pouze mechanické čištění VIB nebo nízké preventivní koncentrace mycích a dezinfekčních přípravků.
Náklady na mechanické čištění dosahují asi 2,00 Kč, na pěnové čištění se pohybují od 8,00 do 10,00 Kč na jeden VIB, náklady na dezinfekci představují 11,00–13,00 Kč. Do kalkulace nákladů na čištění nebyly zahrnuty náklady osobní, které jsou v každém chovu jiné. Jako nejvhodnější alternativa se jeví pravidelné střídání pouze mechanického čištění VIB (zvláště v létě v době sucha) s dalšími metodami čištění s následnou dezinfekcí VIB (zvláště na jaře a na podzim).
(Pokračování na str. 13)
(Dokončení ze str. 12)
Nečistit a nedezinfikovat nelze do nekonečna, protože ve VIB dochází k postupnému naakumulování patogenních mikroorganismů (výkaly na ohrazení, prolisy u plastových VIB, záhyby plachty u plachtového VIB, rohy u dřevěných VIB, štěrbiny v podloží VIB atd.). Ty mohou vyvolat onemocnění zvláště u telat, která nepřijala dostatečné množství mleziva, nebo jsou jinak oslabená.
Při propuknutí, nebo zavlečení infekčních onemocnění je nutno použít vyšší koncentrace mycích a dezinfekčních přípravků a náklady na čištění a dezinfekci se tak zvýší; pěnové čištění: 15 až 20 Kč, dezinfekce: 20 až 30 Kč, v závislosti na diagnostikovaném onemocnění telat.
Technologie chovu a technika krmení
A protože vše souvisí se vším, můžete mít hygienu v chovu na špičkové úrovni, ale při nedodržení základních zásad technologie chovu a techniky krmení je veškeré snažení o úspěšný odchov telat v průběhu mléčné výživy marné.
I technologická nekázeň významně rozhoduje o úspěšnosti odchovu telat v průběhu mléčné výživy. Následuje několik nejčastějších nedostatků, kterých by se chovatel měl vyvarovat:
Kolik telat je v jednom venkovním individuálním boxu (VIB)? Každý VIB je určený pouze pro jedno tele (obr. 7). Pokud je jich tam více, je to v první řadě v rozporu s vyhláškou č. 464/2009 Sb. o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat: je totiž uvedeno, že šířka individuálního kotce pro telata musí odpovídat minimálně kohoutkové výšce telete (měřeno ve stoje) a délka kotce musí být minimálně rovna délce těla, měřené od rostrálního okraje mulce po kaudální okraj hrbolu kyčelního vynásobeného koeficientem 1,1.
Chovatel si při odchovu telat v průběhu mléčné výživy může vybrat z mnoha systémů.
Kromě odchovu ve venkovních individuálních boxech jsou známé i systémy určené ke skupinovému odchovu s přístřešky pro více telat. V poslední době se opět vrací do módy teletníky v různých stavebních provedeních.
Jaká je optimální vzdálenost mezi jednotlivými výběhy s VIB?
Minimální vzdálenost by měla být asi 60 cm (tj. aby jimi prošel ošetřovatel).
Pokud jsou VIB těsně u sebe, podporuje to vzájemné sání, olizování telat a existuje potenciální nebezpečí snadnějšího přenosu infekce z jednoho telete na druhé (obr. 8).
Izolací telat v průběhu mléčné výživy se může značně zvýšit úspěšnost odchovu v tomto období.
Proč odkanalizovat zpevněné podloží VIB, nebo zajišťovat spád krytého lože a výběhu směrem od VIB?
Tele pro svůj zdárný vývoj potřebuje dostatečně nastlané, suché lože. Špatný odtok povrchové vody způsobuje její kumulaci a nasávání do podestýlky VIB.
Ležení telat na mokré podestýlce negativně ovlivňuje termoregulaci telat a významně narušuje jejich pohodu. Telata jsou nucena využívat větší část živin z krmiva na produkci tepla a mnohem menší část na tvorbu vlastního přírůstku hmotnosti.
Současně ležení telat na vlhké podestýlce představuje jeden z významných predispozičních faktorů narušujících zdravotní stav telat. Mokrá podestýlka navíc zvyšuje relativní vzdušnou vlhkost ve VIB, čímž přispívá k pomnožení potenciálně patogenních mikroorganismů a plísní.
Je nutné řešit expozici VIB ke světovým stranám?
Zdá se to zanedbatelné, ale pokud byly VIB umístěny v nepříznivých průvanových místech, i když čela VIB směřovala k východu, dosahovala telata nižší průměrné denní přírůstky a byl u nich prokázán vyšší výskyt zdravotních komplikací. Naproti tomu telata z VIB, jejichž zadní stěny byly chráněny před převládajícími západními větry jiným stájovým objektem, měla vyšší průměrný denní přírůstek a nižší frekvenci výskytu zdravotních komplikací.
V letním období je vhodné nasměrovat čela VIB k severovýchodu nebo severu, a chránit telata před dlouhodobým, intenzivním působením slunečního záření (respektive vysokých teplot prostředí) a minimalizovat možnost vzniku tepelného stresu.
V zimním období, kdy je vhodné maximálně využít sluneční záření (vliv na tvorbu vitamínu D v kůži – přispívá k regulaci a optimalizaci hladiny vápníku a fosforu v krvi a ovlivňuje tak správný vývoj kostí a zubů), je vhodné orientovat čela VIB na jih, jihovýchod nebo východ.
Mnoho chyb lze nalézt i v technice krmení
Chtěli bychom uvést alespoň jednu z nejzávažnějších chyb: Co s nevypitým mlékem, popř. mléčnou krmnou směsí? Takové mléko je nejlépe vylít, a nedávat ho rychle pijícím telatům (tím si totiž lze zadělat na pořádný problém).
Teplota zbytkového mléka (popř. mléčné krmné směsi) je nízká a zapříčiňuje horší sražení mléka, což může způsobovat u těchto telat průjmy.
V poslední době se šetřit musí, ale na správném místě. Ušetřením malého množství mléka, popř. mléčné krmné směsi na straně jedné, znamená pro chovatele na straně druhé ovšem zvýšení nákladů na léčení průjmujících telat.
Co dodat závěrem?
Následky špatného odchovu a nevhodných podmínek prostředí, prožitý stres v období odchovu telat se většinou neprojeví hned, ale až po zařazení zvířat do produkčního stáda. Ztráty na následné produkci zvířat jsou potom značné. Je to jako bumerang, který se vždy vrátí.
Příspěvek vychází z řešení výzkumného záměru MZE 0002701404.
Klíčové informace
– Chápeme-li odchov telat v průběhu mléčné výživy jako řetěz, potom řetěz je jenom tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek.
– Požadavky na hygienu v novorozeneckém období a v průběhu mléčné výživy jsou z hlediska celého odchovu nejnáročnější, a tím se zároveň stávají nejslabším článkem odchovu.
– Hygiena porodního kotce a vlastního porodu, jakož i vhodná péče o novorozené tele přispívá ke zdárnému odchovu.
Použitá literatura je k dispozici u autorů.
Ing. Gabriela Malá, Ph.D., Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves
doc. MVDr. Pavel Novák, CSc., Tekro spol. s r. o. Praha
