Integrovaná ochrana a konkurenceschopnost

Od roku 2003 platí zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci, o IPPC). I v resortu zemědělství musí provozovatelé potravinářských zařízení a chovatelé prasat a drůbeže, pokud se dostanou nad zmíněným zákonem stanovenou projektovou kapacitu, získat pro svoji činnost integrované povolení (IP).

Dvouletá účinnost prověřila účelnost zákona a téměř všichni účastníci procesu podávání a schvalování žádostí o (IP) dospěli k názoru, že je co zlepšit, aniž by se snižovaly již dosažené úspěchy. Proto se přikročilo k novele zmíněného zákona.
Je celkem logické, že novela se snaží odstranit nejasnosti v definicích a terminologii a že se v některých ojedinělých případech snaží i zjednodušit celý systém projednávání žádostí. Ani v tomto však není její návrh z dílny ministerstva životního prostředí dokonalý.
Z pohledu resortu zemědělství, a domnívám se že i z širšího obecného hlediska, považujeme za nejdůležitější zvýraznit proces vyjednávání a nastolit režim, v němž by obě strany, tedy provozovatel jako předkladatel žádosti o (IP) a krajské úřady jako posuzovatelé těchto žádostí, byly před zákonem v rovnoprávném postavení. Lze konstatovat, že drtivá většina pracovníků krajských úřadů postupuje ve smyslu směrnice č. 96/61/ES, tedy vyjednává a dodržuje lhůty dané zákonem. Nicméně se v naší praxi objevily i případy opačné, které sice skončily úspěšným odvoláním, ale poškodily konkurenceschopnost žadatele, protože nemohl v termínu uskutečnit plánovanou investici nebo musel dělat další požadovaná nákladná měření, jejichž výsledky, jak se později ukázalo, byly naprosto v souladu s hodnotami udanými v žádosti, tedy nadbytečné.
V našem sdělení se proto zaměřujeme na ochranu podnikatelské sféry při jednání o IP. Žádáme např. doplnit zákon o ustanovení, že v případě, kdy úřad neplní lhůty stanovené tímto zákonem a neobdrží-li provozovatel integrované povolení (pokud splňuje požadavky pro jeho udělení) v termínu daném tímto zákonem, pohlíží se na provozovatele, jako by dané povolení měl. Tento bod je pro ochranu podnikatele velmi důležitý a neomezuje úřad, aby IP vydal později.
Elegantním způsobem, jak se vyhnout lhůtám stanoveným zákonem o IPPC se pro krajský úřad stal zákon o správním řízení. V některých případech úřady totiž volně přecházely z režimu projednávání žádostí podle zákona č.76/2002 Sb. do režimu zákona o správním řízení. Tento postup by neměl by se neměl nadále tolerovat. Je to obrana proti kamuflování nečinnosti činností podle jiného zákona a je v rozporu se zákonem o IPPC. Podobně trváme na tom, aby bylo zachováno ustanovení, které říká, že pokud úřad nevyzve provozovatele zařízení ve lhůtě do 20 dnů ode dne obdržení žádosti k jejímu doplnění, platí, že žádost obsahuje všechny předepsané náležitosti. Právo úřadu vyžadovat ve zdůvodněných případech doplnění žádosti podle potřeb řízení je v zákoně zachováno a navíc přece chceme, aby platilo ustanovení o vyjednávání.
Podobně dosud může úřad vyžadovat nadstandardní údaje anebo zpochybňovat údaje provozovatele. V případě zpochybnění údajů uvedených v žádosti o IP a vyžadování dalších certifikovaných rozborů od akreditovaných firem navrhujeme, aby úhrady za tyto náklady šly k tíži úřadu v případech, kdy se neprokáže výrazné porušení hodnot uvedených v žádosti a kdy byly dodrženy limity požadované legislativou. S tímto postupem jsou dobré zkušenosti v oblasti kontroly potravin – je-li potravina podezřelá z porušení zákona o potravinách, odeberou se vzorky a udělají příslušné analýzy a v případě, že se toto podezření ukáže jako liché, nese náklady na rozbory dozorový orgán, včetně nákladů na odebrané vzorky. Přitom u IPPC se může jednat o náklady na úrovni statisíců až milionů korun.
Zvláštní případ legislativní kvadratury kruhu dává ustanovení, které nedovoluje vydat stavební povolení pro zařízení bez udělení IP. To zcela znemožňuje investiční výstavbu nových zařízení a staví před investory nepřekonatelnou překážku. Kromě toho podklady pro IP nutně mohou být pouze na virtuální úrovni, protože nejsou k dispozici žádné provozní zkušenosti s konkrétním zařízením v daných podmínkách. Přitom ochranu životního prostředí zabezpečují příslušná ustanovení stavebního řízení. Proto navrhujeme úpravu, kde povinností provozovatele je požádat o vydání IP v termínu uvedení zařízení do trvalého provozu.
Dalším problémem je možnost stanovení přísnějších limitů, než uvádějí složkové zákony. Provozovatelé s šetrným přístupem k životnímu prostředí tak v případě připravované obchodovatelnosti s emisemi přicházejí o peníze. Řešením by možná bylo, kdyby se úřad mohl s žadatelem dohodnout o stanovení přísnějších limitů, ale bez možnosti penalizace při jejich nedodržení (samozřejmě za předpokladu, že podnik nepřekročí limity dané složkovými zákony).
Smyslem evropské směrnice IPPC je dosáhnout celkového snížení zatížení životního prostředí, nikoliv ověřovat složkové zákony. Může nastat případ, kdy opatření sice zvýší hodnoty emisí do některého prostředí, ale celkový objem emisí se sníží. Např. zavedením mokrého předčištění spalin se omezí emise do ovzduší tak, aby byly na hranici povolených limitů, ale dojde k dalším emisím do vody, takže celkové emise jsou sice vysoké, ale splňují limity složkových zákonů. Přitom zavedením lepší technologie spalování by se sice dosáhlo mírného překročení stávajících limitů emisí do ovzduší, ale bez další koncové technologie (mokrého předčištění), takže celkové emise do životního prostředí by se významně snížily. Je to hypotetický, ale možný případ. Tento přístup bohužel novela zákona č.76/2002 Sb. neumožňuje, a tím jde proti duchu evropské směrnice IPPC.
Další spornou otázkou jsou nejlepší dostupné techniky (BAT). Autoři návrhu se snaží vyrobit jednoduchou šablonu pro posuzování žádostí o IP. BAT mohou být pouze jedním z pomocných kriterií při hodnocení žádostí, protože se na jejich stanovení podílely tlaky velkých firem, licitace expertů při jejich schvalování, sběr hodnot různé kvality a za různých podmínek. Nejdůležitější je posouzení s pomocí znalostí místných podmínek, technologických a technických možností, a to mohou udělat pouze experti v daném oboru, tedy žádná dopředu prefabrikovaná šablona. Studium možností formulování BAT by tedy mělo být předmětem podpory i v rámci ochrany životního prostředí, nejen v oblasti obecného technologického výzkumu (kde je ale rovněž popelkou).
Jedním z technických problémů v oblasti potravinářských výrob je i rozlišení výrobků na bázi rostlinných a živočišných surovin pro účely IPPC, což se požaduje i v novele zákona č.76/2002 Sb. Zákon neumí rozlišit potravinářskou výrobou, kde převážná část surovin je rostlinného původu a malá část (jednotky procent) živočišného původu. Jako příklad je možné uvést pekárenskou výrobu, jejíž surovinou jsou také vejce, či výrobu cukrovinek s použitím želatiny. Navrhujeme tedy i pro účely zákona o IPPC rozlišovat potravinářskou výrobu z rostlinných i živočišných surovin podle typu dozorového orgánu, který na konkrétní potravinářskou výrobu dohlíží.
Návrh novely zákona č. 76/2002 Sb. obsahuje plejádu dalších sporných bodů, např. neřeší problematiku odborně způsobilých osob, Agentury integrované prezence, systém kontrol a ukládání pokut není v souladu s další českou legislativou, mnoho sporných bodů souvisí se střetem zájmu apod. Diskuse k nim by přesáhla rozsah tohoto článku. Zájemce o návrh řešení všech těchto otázek odkazujeme na webové stránky VÚPP www.vupp.cz, kde naleznou nejen připomínky k novele, ale i jejich zdůvodnění.