Je třeba se slyšet (komentář)

Statistické údaje z poslední doby napovídají, že situace našeho zemědělství není rozhodně růžová a podle všeho ani v dohledné době nezrůžoví. Nespokojeni nejsou jen čeští zemědělci, podobný pohled na věc mají i farmáři v ostatních nových členských zemích a je zřejmé, že nerovné podmínky, za nichž byly tyto země přijaty do Evropské unie, se znovu stávají předmětem bouřlivých diskusí.

A možná se k údivu některých politiků v nějaké podobě vrátí i na jejich jednací stoly, přestože zatím vše nasvědčuje tomu, že co je psáno, to je dáno a nedá se s tím nic dělat.
K radikalizaci zemědělců v nových členských zemích zřejmě přispěla i současná globální krize, faktem nicméně zůstává, že i kdyby začali dostávat stejné přímé platby jako jejich západoevropští konkurenti ihned, potrvá ještě řadu let, než se jejich reálné podmínky srovnají. Ten čas, po který farmáři ve starých členských zemích velkoryse investovali do svých podniků, zvyšovali produkci a dobývali svými výrobky východní trhy, jim totiž nikdo nevrátí.
Jsem si vědom, že nic není zadarmo, ani členství v Evropské unii, ale jedním ze základních unijních principů je přeci rovný přístup a to se týká i agrárního sektoru. Není se tedy co divit, že zemědělcům střední a východní Evropy vadí pocit, že si zbytek unie řeší svoje problémy z velké části na jejich úkor. Logickým důsledkem takové frustrace jsou pak protesty a demonstrace, právě takové, jakou zažila minulý týden Praha a spolu s ní i eurokomisařka pro zemědělství a rozvoj venkova Mariann Fischer-Boelová. Zemědělci byli tentokrát opravdu slyšet a nejen ti naši. Je třeba si ale ještě nějaký čas počkat, zda je dobře slyšeli i politici.