Vláda minulý týden schválila zvýšení finančního příspěvku k Programu rozvoje venkova a současně vrátila zemědělcům tzv. zelenou naftu. Jsou to dobré zprávy a je zřejmé, že vztah vrcholných politiků k v posledních letech poněkud opomíjenému resortu se začíná měnit.
Větší objem peněz je však jen jednou z nutných podmínek pro rozvoj odvětví. Tou druhou, neméně důležitou, je jejich efektivní využití, které zajistí prosperitu i v dlouhodobém časovém horizontu.
Bohužel, nastavení pravidel společné zemědělské politiky Evropské unie a také relativně stálé vyšší ceny rostlinných komodit nenutí zemědělské podniky k strategickým aktivitám, jež by vedly k větší připravenosti na možné změny, a to jak klimatické, tak i politické. Společná unijní politika sice zatím určuje základní mantinely a zajišťuje pravidelný přísun peněz, jenže vždycky může být všechno jinak. A jde o to, aby podniky v této zemi případné změny přežily s minimem ztrát.
Jednou z možností, jak zvýšit příjmy, a tím i ekonomickou stabilitu podniku, je finalizace vlastní produkce. Jistě, podobné aktivity nestojí jen na penězích, ale také na lokálních podmínkách, v nichž daný podnik hospodaří. Přesto však ona neustále „omílaná“ a doporučovaná diverzifikace příjmů přináší v řadě firem svoje ovoce. Svědčí o tom i výsledek prestižní soutěže Zemědělec roku, v níž loni na pomyslný trůn usedl podnik s komplexní zemědělskou produkcí doplněnou silnou potravinářskou výrobou.
Současné předpisy poněkud zjednodušily faremní zpracování surovin a řada menších prvovýrobců to také využila. Velké zemědělské podniky, které investují do finalizace svojí produkce, jsou však stále v menšině. A je to škoda, protože právě ty obhospodařují největší výměru, zaměstnávají nejvíc lidí a právě na nich je dnes do značné míry stabilita odvětví závislá.*