Známé přísloví o dokonalosti je možné parafrázovat právě tímto způsobem a neztratí vůbec nic ze své platnosti. Prostředí, kde vstupy rychle rostou a realizační ceny v nejlepším případě stagnují, je pro každý podnik vražedné. Navíc v době, kdy se očekával, z ekonomického pohledu, relativní klid.
Rok 2013 rozhodně nezačal podle představ chovatelů prasat.
Ačkoliv ceny jatečných prasat na konci loňského roku vypadaly velmi dobře, došlo v lednu ke zvratu a rychlému propadu způsobenému snížením odbytu na evropských i asijských trzích. Až do konce února se ceny jatečných prasat nevrátily na prosincovou úroveň. Přitom však ceny krmiv zůstávají v astronomické výši. Vztah mezi cenou jatečných prasat a cenou krmiv je přitom klíčovým faktorem pro ekonomiku celého chovu (graf 1).
Plnou hrůzu současného stavu dokumentuje fakt, že průměrná cena jatečných prasat v lednu je o 4 % vyšší, než tomu bylo ve stejném období loňského roku.
Cena obilovin je však vyšší až o 40 % a krmných směsí řádově o 30 %.
Chovatelé prasat, jimž náklady na krmné směsi tvoří řádově 65 % celkových nákladů, se tak dostávají do ekonomických kleští.
Nálady a možnosti chovatelů jsou velmi dobře dokumentovány vývojem stavů prasat.
Centrální evidence, která na rozdíl od ČSÚ shromažďuje informace průběžně, udává, že od jara loňského roku se propad chovu prasat zastavil a dokonce došlo k mírnému oživení. V tom se projevil efekt relativně vysoké ceny prasat, která jejich chovatelům nabízela alespoň nějakou možnost výdělku – věc v posledních letech naprosto nevídaná. Bohužel, optimismus (a spolu s ním i stabilita stavů) dlouho nevydržel.
Prudký nárůst cen krmiv od žní po konec roku znovu srazil chovatele do červených čísel, což se projevilo v opětovném nastartování likvidace prasat (graf 2 na straně 16).
Ke stabilitě tuzemského chovu prasat nepřispívá ani stále se zvyšující dovoz selat.
V průběhu loňského roku jich k nám bylo dovezeno téměř půl milionu. Klíčem ke konkurenceschopnosti chovu, obzvlášť v dobách problémů s obilovinami, je přitom produkce selat. Je pravda, že jen pro toho, kdo ji zvládne na výborné úrovni, ale jde v podstatě o nutnou podmínku. V okamžiku, kdy jsou selata i krmiva nakupovány, nemá chovatel prakticky žádný manévrovací prostor. Dvě největší nákladové položky jsou dány a realizační cena do značné míry také.
Na druhé straně je ale třeba skutečně produkovat selata na špičkové úrovni.
Dnešním absolutním minimem pro zajištění konkurenceschopnosti je odchov 25 selat/ prasnice/rok. Pokud chov není schopen takovýchto výsledků dosáhnout, pak je nutné zvážit, zda se toho s rozumnými náklady dá dosáhnout, nebo nikoli.
Produkce selat je totiž jak z pohledu technologického, tak z pohledu personálního nejnáročnější částí chovu prasat, která často rozhoduje o úspěšnosti či neúspěšnosti celého chovu.
Politika a chov prasat
Do ryze praktických problémů, kterých je bohužel nepočítaně, se navíc míchají problémy ryze politické.
Na systém, který jednostranně upřednostňuje rostlinnou výrobu, jsme si za léta už (neradi) zvykli. Strategie zemědělství, která vznikla v nedávné době, dává naději alespoň v tom, že oficiální místa o tomto problému vědí a hodlají ho řešit. Jedním z akcentů tohoto dokumentu je vyváženost mezi jednotlivými částmi celého zemědělsko-potravinářského komplexu.
Hrůzou však musí zatrnout každému chovateli hospodářských zvířat, když někteří ze zemědělců vystoupí s tím, že je třeba zachovat stávající systém, protože není ekonomické dotovat neúspěšné sektory a je třeba dále podpořit ty, kdo vykazují dobré výsledky.
Tomuto přístupu je třeba od samého počátku razantně odporovat. Úspěšné jsou „kupodivu“ výhradně ty sektory, které jsou dosud výrazně dotované. Jaké překvapení, že jsou úspěšné. Takováto logika se potom pohybuje v bludném kruhu – dotace budeme směrovat těm, kdo jsou úspěšní. Následkem toho zůstanou stále úspěšní, a proto dostanou znovu dotace.
Politika však není jen domácí – existuje také společná zemědělská politika a právě na ni je momentálně velmi tristní pohled.
V EU se stalo zvykem, že politická rozhodnutí zasahují hluboko do zemědělské výroby. Tam, kde jsou ve hře evropské dotace, je to celkem pochopitelné, i když často také ne příliš vítané. Komise se však bohužel neomezuje na tyto oblasti. Dokladem toho, jak špatným hospodářem je stát (v tomto případě unie), je přístup k zákazu individuálních klecí pro březí prasnice.
Již před mnoha lety stanovila unie, že od počátku letošního roku bude pro chovatele povinné, aby byly březí prasnice ustájeny skupinově. Dala tak chovatelům velmi dlouhé přechodné období, kdy měli možnost se na platnost nové legislativy připravit. Na základě toho byly v loňském roce zpracovány mnohé elaboráty hledající odpověď na to, jak se změní poměry na trhu a co se stane s cenou jatečných prasat, potažmo vepřového masa.
V okamžiku, kdy legislativa vstoupila v platnost, ukázalo se, že žádný z předpokladů neplatí jednoduše proto, že nikdo tuto legislativu nevynucuje. Tedy, abych byl přesný – nevynucují ji ty země, kde se produkují velké počty prasat a kde je připravenost chovatelů poměrně malá: Francie, Španělsko, Německo či Itálie.
Podle odhadů je v současnosti přibližně 25 % produkce prasat z „ilegálních“ podmínek. To představuje obrovský objem přibližně 0,5 milionu denně poražených prasat.
Velkým překvapením je přístup komise, která po loňském debaklu s podobným nařízením u nosnic deklarovala snahu o vymáhání legislativy.
Momentálně se ale zdá, že vše byla jen planá gesta.
Komise nejenže se nesnaží zajistit pořádek a dodržování legislativy (nebudou žádné mimořádné kontroly ze strany EU). Dokonce v podstatě brání státy, které legislativu neplní, protože zakázala členským zemím jakoukoli ochranu trhu v souvislosti s welfare legislativou.
Se zeměmi, které po svých chovatelích dodržování legislativy nevyžadují, sice zavede jakési právní řízení – jeho délka se však střízlivě odhaduje minimálně na tři roky, a pokud v průběhu těchto tří let země svůj přístup napraví, pravděpodobně se nestane vůbec nic.
Ve finále to tedy znamená, že chovatelé, kteří investovali, aby splnili požadavky nařízení, jsou významně postiženi.
Jejich ekonomika je zatížena investicí a jejich produkce je obtížně konkurenceschopná vůči chovatelům, kteří se detaily, jako jsou zákony, nehodlají obtěžovat. Vzniká tak velmi nebezpečný precedens, na jehož základě nebude nikdo ochoten plnit zákony, protože se to zkrátka nevyplácí.
Klíč je ve snižování nákladů
To, co bylo řečeno, vede velmi často ke zjednodušenému pohledu: cena selat je vysoká, cena obilí také, cena jatečných prasat je naopak nízká a dotace jsou malé – nedá se tedy nic dělat. S tím se však nedá souhlasit.
Rozhodně by tato úvaha neměla vést k pasivnímu očekávání příštího. Naopak – tahle situace klade na management vysoké nároky. Na jedné straně je třeba snažit se tyto nepříznivé faktory změnit (pokud to je v silách jednotlivého podniku nebo profesního svazu), na druhé je třeba hledat jiné racionálnější přístupy, které umožní fungování i v nepříznivých podmínkách.
Právě toto prostředí by však mělo nutit manažery, aby hledali cesty umožnující jejich podniku když už ne co nejvyšší zisk, tedy alespoň co nejnižší ztrátu. Pokud bylo dříve řečeno, že náklady na krmiva tvoří 65 % celkových nákladů (a tento podíl dále stoupá), je logicky prvním místem, kde je nutno hledat úspory, právě krmení. To samozřejmě není možné tak, že by chovatelé přestali krmit – přesto cesty ke snížení nákladů existují.
Velmi často se stává, že jsou tyto možnosti opomíjeny s odkazem na nízký přínos v porovnání s problémy, které je třeba řešit. Žádný problém by ale neměl být tak malý, aby nestálo za to ho napravit. Pokud se potom maličkosti poskládají dohromady, bývá často překvapující, jak velký vliv mohou společně mít.
Příkladů je mnoho, ale v současné době je rozhodně nejviditelnější oblastí krmení prasnic. Jak bylo řečeno, vysoké procento nákladů je spojeno s krmením a jde tedy logicky o první místo, kde je třeba hledat.
Nejdůležitějším ukazatelem, který je třeba ovlivnit, je konverze krmiva. Je samozřejmě poměrně obtížné a velmi dlouhodobé snažit se konverzi změnit prostřednictvím genetiky. Na druhé straně jsou k dispozici možnosti velmi rychlé, efektivní a spolehlivé.
Celková konverze krmiva u většiny prasat se pohybuje mezi 2,5 a 2,8 kilogramu krmiva na kilogram přírůstku. V průběhu růstu však existují obrovské rozdíly. Zatímco na počátku výkrmu se konverze pohybuje okolo 2 kg/kg přírůstku, nad 100 kilogramy živé hmotnosti je takřka dvojnásobná (3,5–4 kg). Z toho plyne, že je velmi důležité najít optimální porážkovou hmotnost.
Podobného efektu – snižování konverze a zvyšování jednotnosti dodávaných zvířat – může být dosaženo prostřednictvím výkrmu odděleného podle pohlaví.
Největší půvab obou uvedených postupů tkví v tom, že při prakticky nulových nákladech lze dosáhnout nezanedbatelného zlepšení ekonomiky chovu.
Další možností, která bývá často neprávem opomíjena, je využití alternativních krmiv. Je sice třeba dbát opatrnosti a znamená to výrazně větší práci. Meziprodukty však nabízejí také zajímavou možnost optimalizace ekonomických výsledků. Při využívání meziproduktů samozřejmě neexistuje univerzální návod pro různé podniky. Záleží na tom, jaké „odpadní“ suroviny se v blízkém okolí nabízejí. Důležitější nákladovou položkou než vlastní cena meziproduktu totiž často bývá doprava a stabilní dostupnost surovin.
Při použití meziproduktů bývá často problémem, že dochází k poklesu užitkovosti. Pokud je však odpovídajícím způsobem vyvážena snížením nákladů, pak rozhodně stojí za úvahu.
Na druhé straně je třeba být si vědom i rizik používání těchto alternativ – většinou menší stability složení, složitější optimalizace krmné dávky a možností v některých případech více uškodit než prospět. Rozhodně je ale třeba brát meziprodukty jako jednu z možností, jak snížit krmné náklady.
Kreativita je nutná
Vše, co bylo řečeno k oblasti krmiv, která je momentálně asi tím nejvíce limitujícím faktorem pro chov prasat, je možno aplikovat i na ostatní okruhy – nákup léčiv, likvidaci kejdy, prodej jatečných prasat, sdružování a mnoho dalších oblastí.
Shrnuto do jedné věty: Je třeba neustále hledat nové, a často neobvyklé cesty.
Konstatování „tak jsme to dělali vždycky“ spolu s pohodlností zaběhnutého systému je takřka jistá cesta ke smutnému konci.
(grafy najdete v tištěné verzi Zemědělce)
Klíčové informace
– Chovatel se na jedné straně snaží maximálně „naředit“ fixní náklad na sele a produkovat co nejtěžší (v rámci klasifikační masky) prasata.
– Na straně druhé, při vysoké ceně krmiv, špatné konverzi na konci výkrmu a snižování podílu libového masa s rostoucí porážkovou hmotností může mít prodlužování výkrmu velmi negativní dopad na celkovou bilanci.
– Správně kalkulovat všechny uvedené faktory není v žádném případě triviální. Pro dobrého zootechnika však tato rovnice může znamenat nezanedbatelné úspory.
Ing. Jan Stibal
Svaz chovatelů prasat v Čechách a na Moravě
