Konzervace píce: o penězích a kvalitě

Výběr vhodného přípravku pro silážování je velmi důležitý. Bohužel se někdy řídí jinými pravidly, než by tomu mělo být. Často hraje prvořadou roli cena, dostupnost i sympatie k firmě nebo osobě, která přípravek nabízí. Další pravidlo, které je v naší zemědělské praxi zcela běžné, je snaha o napravování – nebo ještě výstižněji – zahlazování chyb. Použití inokulantů ani jiných konzervačních přípravků nemůže být řešením, které by překonalo hrubé prohřešky proti obecně platným zásadám technologie silážování.

Doporučení, jaký přípravek pro zlepšení kvality siláže (senáže) použít, je velmi složité a náročné i pro velmi zkušeného odborníka. Siláže jsou biologickým materiálem, který se v různých podmínkách a situacích chová různě. Je to především mikrobiální biochemický proces. Aby bylo možné pro výběr toho pravého silážního přípravku doporučit alespoň nějaký návod, je třeba důvody probrat poněkud obšírněji a v některých případech jít i do velkých detailů. Předně je však nutné si připomenout, jaké jsou cíle silážování.

Cíle silážování

- co nejvíce zachovat živinové a dietetické parametry krmiva, 
- ve vyrobené siláži v době po otevření sila potlačit činnost kvasinek, plísní a aerobních bakterií,
- rostlinnou hmotu okyselit tak, aby byla potlačena činnost nežádoucích bakterií (klostridií a enterobakterií),
- blokovat aktivitu rostlinných a mikrobiálních proteáz,
- co nejvíce omezit ztráty živin,
- zajistit vysokou využitelnost živin a chutnost pro zvířata,
- zajistit nezávadnost produktů (mléka, masa), nenarušit zdravotní stav zvířat.

Elektronický nos

Snaha o vytvoření matematických modelů predikce příjmu siláží i predikce průběhu biochemických fermentačních procesů je zatím teprve v plenkách. Proces silážování a následné aerobní degradace po otevření sila skrývá příliš mnoho různých problémů, navíc ovlivňovaných příliš velkým počtem faktorů. Význam modelů spatřují především sami autoři těchto modelů, zdůrazňují, že nám pomáhají hlavně v detailním poznání procesů. Ukazuje se totiž, že výsledek fermentace je nutné hodnotit v těsné souvislosti s použitým silážním inokulantem nebo chemickým konzervantem. Každý přípravek vnese do přirozeného fermentačního procesu jiný prvek.
Je také zřejmé, že pro predikci výsledku kvality siláže a také pro jeho vlastní hodnocení bude v budoucnu nutné siláže podrobovat analýzám i jinými než tradičními metodami. Jednou z nových metod může být využití tzv. elektronického nosu. I dříve byla neodmyslitelnou součástí hodnocení siláží senzorika, v níž se posuzovalo především aroma siláže. Každý produkt i meziprodukt procesu vzniku siláže a její následné degradace je totiž charakteristický i po aromatické stránce. Často však bylo posuzování laboranta významně ovlivněno jeho subjektivními pocity nebo tím, že ze siláže, než se dostala k jeho nosu, těkavé aromatické látky vyprchaly. To mohlo siláže významně poškozovat, nebo jim naopak přičítat vyšší kvalitu, než by zasluhovaly, proto se ve většině zemí světa od senzorického posuzování siláží ustoupilo.
Dnes se v odborných kruzích vážně uvažuje o návratu k tomuto ukazateli, ale již v jiné dimenzi, tedy s omezením subjektivního hodnocení. Chemometrický senzorický systém (elektronický nos) by měl být schopen rozeznávat až 50 různých pachů obsažených v silážích. Vývoj přístrojů, které by byly dostupné pro běžné laboratoře, je zatím v začátcích kalibrace různých pachů. Opět je zde ale nutné zdůraznit, že výsledek, tedy i aroma, lze dost podstatně ovlivnit tím, co se do silážované hmoty přidá.
Uvažuje se i o chemické detekci plynů odcházejících ze silážované hmoty. Jednoduše se dají odchytávat zejména u siláží konzervovaných ve vacích (rukávech). Plyny charakterizují průběh a výsledek biochemických procesů. U nás se tím hlouběji zabývá kolektiv pod vedením profesora Kalače z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V loňském roce publikovali velmi zajímavý příspěvek o tom, že v silážích detekovali dost vysoký počet různých plynů. Pokud by podrobný výčet obsahu plynů byl doplněn i změřením vznikající energie v podobě tepla (malé sondy měřící teplotu uvnitř materiálu), mohly by být probíhající procesy indikátorem budoucí kvality siláže. Při znalosti kinetických rovnic jednotlivých biochemických pochodů by se pak mohly odhadovat fermentační ztráty či ztráty vzniklé následnou aerobní degradací.

Hodnocení kvality silážního přípravku

Kvalita silážního přípravku se u nás nestanovuje, hodnotí se jen výsledek, tedy výživná hodnota a kvalita fermentačního procesu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že určitým problémem je hodnocení použití přípravku s vyšším podílem kyseliny mravenčí – siláž pak totiž mívá sníženou hladinu kyseliny mléčné. Siláž sice může být vysoce kvalitní, ale podle hodnoticí normy, kde se preferuje vyšší obsah kyseliny mléčné, „spadne“ do horší kategorie. Obdobně použití inokulantů s heterofermentativními bakteriemi typu L. buchneri nebo Propionibacterium může hodnocení siláže úplně zkreslit. Ta pak obsahuje hodně kyseliny octové nebo propionové.
V Německu jsou otestovaným konzervačním přípravkům přidělovány značky DLG, ve Velké Británii značky organizace UKASTA (UK Agricultural Supply Trade Association Ltd.). Značku kvality DLG nebo UKASTA může přípravek získat, splní-li určitá, předem daná kritéria (například zlepšuje výsledek fermentace, aerobní stabilitu, užitkovost).
Podle DLG jsou přípravky hodnoceny pěti stupni. Ve stupni 1 je hodnocena kvalita fermentačního procesu, zvlášť pro píci silážovatelnou obtížně (kategorie 1a, pro píci s obsahem cukrů pod 150 g/kg), středně obtížně (1b), snadno (1c) a velmi snadno (1d). Ve stupni 2 se hodnotí schopnost zlepšit aerobní stabilitu, ve stupni 3 schopnost redukovat uvolňování silážních šťáv. Stupeň 4 je rozdělen na tři kategorie, udělení značky DLG ve stupni 4a znamená, že byl v testacích zjištěn významný vliv aditiva na zlepšení příjmu siláže, ve stupni 4b se zlepšila stravitelnost a ve stupni 4c produkční účinnost. Udělení stupně 5 znamená, že aditivum je schopné preventivně zamezit rozvoji klostridií v silážích.
Značky organizace UKASTA se udělují ve třech stupních. Ten první, za ovlivnění silážního procesu, se označuje C. Dělí se na C1 – zlepšující fermentaci, C2 – zvyšující aerobní stabilitu, C3 – redukující uvolňování silážních šťáv, a C4 – snižující fermentační ztráty. Druhý stupeň je za ovlivnění krmné hodnoty siláže, označuje se B. Dělí se na B1 – zlepšující chutnost a příjem, B2 – zvyšující krmnou hodnotu, především stravitelnost, B3 – zvyšující využití bílkovin a energie. Třetí stupeň, označovaný A, je udělován ve dvou variantách, A1 – zvyšující přírůstky živé hmotnosti, A2 – zvyšující produkci mléka.

Povolení k používání silážních přípravků a přísad

Ne všechny vyjmenované silážní přípravky a přísady jsou v praxi používány a také to neznamená, že jsou všechny povoleny. Chytřejší v tomto ohledu budeme asi až na začátku příštího roku, kdy vyjde v EU přehled o schválených látkách, které mohou být součástí silážních inokulantů a konzervantů.
V souladu s článkem 7 nařízení EC č. 1831/2003 je totiž nutné přípravky registrovat v EU. Dle tohoto nařízení musí firmy nejpozději do 8. listopadu 2010 přeregistrovat i doplňkové látky povolené bez časového omezení, což také platí pro doplňkové látky k silážování v souladu s odstavcem 7 článku 10 uvedeného nařízení.
Pokud se v seznamu některé mikroorganismy nebo chemické látky (dusitan sodný, hexametyltetramin, diacetyl, benzoát sodný či další nejmenované) neobjeví, přípravky, které je obsahují, nebude možné pro aplikaci do siláží používat.

Význam doplňkových látek

Doplňkové látky jsou většinou účinné ve velmi nízké koncentraci. Přidávají se ve velmi malém množství do krmiva a s ním se zkrmují. Mohou zlepšit skladovatelnost krmiv (konzervačním účinkem kyselin nebo selektivním působením na nežádoucí mikroorganismy), zvýšit bezpečnost krmiv potlačením patogenních mikroorganismů (např. listerií nebo enterobakterií) a některých zdraví nebezpečných biochemických látek (např. mykotoxinů nebo biogenních aminů), ochránit životní prostředí snížením emise plynů (bakteriociny a lantibiotika) nebo pokrýt požadavky zvířat na určité živiny nebo zdraví prospěšné látky (např. aminokyseliny, stopové prvky, příznivé mastné kyseliny).

Dvojí účinek

Podle legislativy doplňkové látky (přípravky) určené k silážování jsou jediné látky, pro jejichž používání v zemědělské prvovýrobě nejsou stanoveny stejné podmínky jako pro průmyslovou výrobu krmných směsí. Je to i proto, že do zemědělských podniků jsou dodávány ke konzervaci krmiv nejen přípravky určené pro zlepšení fermentace, ale také konzervanty (některé kyseliny a jejich soli), na něž se vztahují jiná pravidla než na doplňkové látky (přípravky) k silážování. Pro vysvětlení: „doplňkové látky k silážování“ jsou látky, včetně enzymů nebo mikroorganismů, určené k přidání do krmiv za účelem zlepšení výroby siláže, kdežto „konzervanty“ jsou podle legislativy látky (případně mikroorganismy), které by měly chránit krmiva před znehodnocením způsobeným mikroorganismy nebo jejich metabolity.
V praxi toto rozdělení moc nefunguje. Pokud se však nad tím zamyslíte, má to logiku. Podle této legislativy by pak za konzervanty mohly být počítány všechny chemické přípravky, zejména ale ty, jež jsou používané pro omezení aerobní degradace, a také přípravky, zvyšující stabilitu produkcí kyseliny octové nebo propionové.
Přesné určení, pro co se takové přípravky hodí, je velmi obtížné. Možná můžeme říci, že mají dvojí účinky, jednak pomáhají fermentaci, jednak potlačují nežádoucí procesy.

Pozor na dávkování kyselin a manipulaci s nimi

V naší legislativě mají inokulanty a konzervanty další zvláštní postavení, platí pro ně volnější bezpečnostní kritéria, než jsou vyžadována pro průmyslovou výrobu krmiv. Jedná se především o skutečnost, že operace prováděné krmivářským podnikem na úrovni prvovýroby krmiv, včetně přidružených operací i míchání krmiv s doplňkovými krmivy pro výhradní požadavky vlastního hospodářství, nemusí uplatňovat principy HACCP. Zásady stanovené v systému HACCP mohou být pro určitý druh činnosti ale nahrazeny zásadami správné praxe.
Kritéria bezpečnosti mají být úměrná tomu, jaká nebezpečí a rizika činnost a používané látky představují. Především to platí pro kyseliny a jejich používání. Aby mohlo být zabráněno mikrobiálnímu znehodnocení (minimálně na časově omezenou dobu), musí být kyseliny přidány do krmiva ve stanovené koncentraci. Vysoké obsahy vedou k přílišné kyselosti krmiva, jeho odmítání zvířaty a v extrémních případech i k poleptání kůže a sliznic zvířat nebo lidí. Příliš málo přidané kyseliny může naopak skladovatelnost zkrátit, protože některé bakterie ji mohou využít ke svému rozvoji.
Kyseliny jsou při špatné manipulaci nebezpečné hlavně pro lidi, kteří s nimi pracují. Je proto nutné je skladovat na dobře větratelném místě, které je chráněno před vstupem neoprávněných osob. Výrobce přípravku je povinen na štítku obalu informovat o nebezpečnosti přípravku a způsobech manipulace s ním. Uživatel je povinen návody dodržovat. U přípravků obsahujících kyseliny je třeba dbát nejen na jejich dávkování, ale i na co nejrovnoměrnější rozptýlení do konzervované hmoty. Proto je pro zapravení kyselin do krmiva třeba používat vhodné dávkovače (aplikátory).

Druhotná pomoc mikroorganismům 

Přípravky nazývané inokulanty nebo také probiotika (probiotikum je živý organismus přidávaný do potravin či krmiv) obsahují i prebiotika, tedy látky, které mají za úkol podpořit rozvoj žádoucích mikroorganismů dodáním lehce dostupné startovací energie. Prebiotika často přebírají i úlohu jakéhosi „nosiče“ bakterií. Bakterie v něm jsou v lyofilizovaném stavu. Jakmile přijdou do styku s vlhkým prostředím silážované hmoty, začnou se množit a produkovat příslušnou kyselinu, případně i jiné látky.
Do silážních přípravků se dávají i látky, které mají za úkol upravit kontaktní prostředí tak, aby alespoň v prvních minutách či hodinách přítomnosti inokulovaných mikroorganismů v řezance bylo pro mikroorganismy příznivé (antioxidanty). Přidávají se případně i látky, které mají zlepšit rovnoměrnost aplikace přípravku (adsorbenty, lubrifikanty). V těchto oblastech už se tolik zatím nebádá.

Zdárný průběh fermentace a jeho podmínky

Podstata silážování je ve vytvoření podmínek pro rychlý rozvoj bakterií mléčného kvašení (LAB) a alespoň minimální přítomnost LAB v silážované hmotě. Základními podmínkami pro růst LAB jsou:
- anaerobní prostředí (docílí se intenzivním udusáním a dokonalým utěsněním),
- obsah sušiny v píci, resp. její vodní aktivita, při které je voda v rostlinných buňkách ještě dostupná pro LAB, ne však pro nežádoucí mikroorganismy,
- dostatek zkvasitelných, vodou rozpustných cukrů,
- vhodná kyselost substrátu, resp. jeho nízká tlumivá kapacita (je dána především obsahem dusíkatých látek a popelovin anorganického původu),
- příznivá teplota (při nízkých teplotách je činnost bakterií omezena, při vysokých jsou vysoké ztráty energie a může vzniknout Maillardova reakce),
- obsah dusičnanového, lehce rozpustného dusíku (nesmí ho být mnoho, ale ani příliš málo).
Mikroorganismy se za příznivých podmínek rozmnožují mimořádnou rychlostí, tzv. geometrickou řadou. Většina bakterií zdvojnásobuje svůj počet za 20 až 30 minut. Konečná četnost samozřejmě má svá omezení, daná zejména dostupností živin nebo změnou podmínek, především snížením pH.

Epifytní mikroflóra se mění

Při spontánním kvašení silážované hmoty se uplatní mikroorganismy, které jsou obsaženy v silážované píci. Tzv. epifytní mikroflóra, přítomná na rostlinách před pokosem, je tvořena především aerobními druhy, tj. zejména kvasinkami a plísněmi. Prachem se na povrch rostlin dostávají především sporotvorné bakterie (zejména klostridia) a bakterie koliformní. Mléčných bakterií, z nichž jen některé snášejí vzdušný kyslík, je v této mikroflóře málo, vesměs jde o leukonostoky. Četnost i složení mikroflóry se liší zejména vlivem počasí, především teploty a vlhkosti. Snižuje se i v souvislosti s nárůstem lidské činnosti (spadu popílku, zplodin z automobilů apod.). Zvýšená vlhkost vytváří vhodné podmínky především pro plísně.
Četnost i složení mikroorganismů se mění v průběhu zavadání a po průchodu píce řezačkou. Z poškozených buněk se uvolní zkvasitelné cukry, mikroflóra pomnožená na sklízecím zařízení řezačky masivně očkuje procházející píci. Důsledky mohou být někdy příznivé, jindy naopak. Z poškozených buněk se také uvolní rostlinné enzymy, které spolu s enzymy bakteriálními pomáhají rozkládat živiny méně dostupné na živiny pro bakterie dostupnější.

Když nejsou podmínky ideální

Pokud v silážované hmotě není dostatek příznivé epifytní mikroflóry, doporučuje se přidat LAB ve formě inokulantu. Protože se však dá jen těžko zjistit i odhadnout, jaké druhy mikroorganismů, a hlavně v jakém množství a stavu (bakterie musí být aktivní, životaschopné), jsou v silážované hmotě přítomny, doporučuje se, především z hlediska omezení rizika neúspěšné fermentace, vhodné bakterie dodat vždy. V každém případě pomohou proces nastartovat správným směrem, probíhá pak kultivovaněji.
Pokud v silážované hmotě není dostatek zkvasitelných, vodou rozpustných cukrů jako zdroje energie pro LAB, doporučuje se přidat LAB s enzymy, které vodou rozpustné cukry vytvoří přeměnou rostlinných pletiv. Pokud si u bílkovinné píce s nižší sušinou nejste jisti, že přídavek bakterií, zdroje energie pro ně, ba ani přídavek enzymů nezajistí rychlé zkvašení silážované hmoty na úroveň, při které se již s velkou pravděpodobností nebudou množit klostridie, doporučuje se změnit prostředí v silážované hmotě, resp. její pH. To lze nejlépe změnit přidáním organických kyselin, především kyseliny mravenčí. Pokud hmota přeschne nebo je málo nařezaná (mechanicky zpracovaná), je nutné přidat buď přípravky LAB vysoce osmotolerantního kmene, nebo přípravky heterofermentativního kvašení, nejlépe L. buchneri. Při ještě vyšších sušinách, nedostatečném vytěsnění vzduchu či nedostatečné ochraně před jeho dalším vnikáním do silážované hmoty přestávají být mikroorganismy aktivní, pak mohou trochu pomoci chemické přípravky na bázi kyseliny propionové nebo látek, inhibujících plísně, kvasinky a aerobní bakterie.

Inokulanty snižují riziko produkce nekvalitní siláže

Silážní přípravky možná viditelným způsobem kvalitu siláže nezvýší, ale většinou podstatně sníží riziko produkce siláže nekvalitní. Ztráty sušiny a živin mohou být velmi vysoké. S využitím bakterií v inokulantech lze ztráty omezit proto, že: 
- fermentační proces pomáhají nastartovat, stimulovat, zrychlit a usměrnit,
- jsou schopny rychle se adaptovat na prostředí a rychle se rozmnožovat, 
- jsou dominantní k ostatním druhům mikroorganismů, některé z nich mají inhibiční účinky na klostridie a jiné konkurenční bakterie, na kvasinky či plísně,
- dokáží produkovat žádoucí kyseliny ve velkém množství a tím okyselit silážovaný rostlinný materiál,
- většina z nich má kvasnou aktivitu k poměrně široké škále cukrů,
- jsou tolerantní k extrémním teplotám (5 až 50 OC), k vyšší sušině, hodnotám pH 4 bez autolýzy,
- mají nízkou proteolytickou aktivitu, 
- jsou geneticky stabilní, 
- některé z nich jsou schopny „držet vodu“ (silážní šťávy by bez použití daného konzervantu začaly odtékat až při sušině i o několik procent nižší),
- některé z nich jsou schopny vázat (rychle spotřebovat) kyslík,
- některé z nich jsou schopny zvýšit aerobní stabilitu siláže,
- některé z nich jsou schopny zlepšit chutnost a využitelnost siláže.
Uvedené vlastnosti jsou zároveň ty, které jsou od LAB vyžadovány.
Bakterie některých druhů a kmenů jsou schopné různým způsobem konkurovat nežádoucím mikroorganismům. Jejich vhodnou kombinací a početním zastoupením je možné nežádoucí mikroorganismy programově ničit, nebo jim zamezit další rozvoj. Každá firma produkující inokulanty má svoji strategii výběru vhodných mikroorganismů a enzymů a pečlivě ji střeží. Důležité je, z jakých porostů a v jakých podmínkách byly použité kmeny izolovány. Výzkum v této oblasti je ve světě velmi intenzivní. Každoročně se na trhu objeví několik desítek nových konzervačních přípravků. Je tomu tak i na trhu českém.

Rozdíly mezi inokulanty, monovalentní vs. polyvalentní

O rozdílech mezi homofermentativními a heterofermentativními bakteriemi mléčného kvašení již toho bylo napsáno hodně. Heterofermentativní LAB mají v inokulantu za úkol připravit prostředí pro homofermentativní LAB, které mají delší genetický interval množení (vyšší než 30 minut) a vyšší intenzitu množení, až při vyšší kyselosti (pod 4,5 pH).
Autoři některých inokulantů však tvrdí, že nejúčinnějším inokulantem je čistá, monovalentní kultura vybraného kmene Lactobacilus plantarum. Kalkulují s tím, že tento úkol zajistí epifytní mikroflóra z povrchu rostlin, a soustředili se pouze na podporu druhé fáze fermentace, a to inokulací vysoce účinnými homofermentativními LAB ve vysoké koncentraci. Podařilo se vyšlechtit několik kmenů s širokým rozmezím tolerance k teplotě (od 7 po 45 OC), pH (7,5 až 3,5), substrátu (jsou schopny využívat několik cukrů) i k sušině (až do 55 %).
Také tzv. live systémy jsou postaveny na tom, že fáze množení bakterií probíhá geometrickou řadou a že je do silážovaného materiálu třeba dodat již „rozběhnuté bakterie“. Namnoží se tedy na živném substrátu těsně předtím, než se aplikují na silážovanou hmotu. Tím se výrazně urychlí začátek fermentačního procesu. Nejde tedy o novou kategorii biologických přípravků, ale o nový způsob aplikace. Rozdíl je v tom, že u lyofilizovaných bakterií (uchovávaných tradičním způsobem, tedy vysušením pomocí vakua a mrazu) může oproti aplikaci živých bakterií, které se již rozmnožují, dojít k částečnému zpoždění fermentace.

Rozdíly mezi konzervanty biologickými a chemickými

Výhody biologických přípravků (ve srovnání s chemickými) jsou následující:
- jsou většinou levnější,
- neplatí pro ně tak přísné požadavky na bezpečnost práce,
- do silážované hmoty se jich přidává menší objemové množství,
- nepodporují korozi strojů (kromě vody, kterou se ředí nebo ve které se rozpouští),
- siláže lze zkrmovat již poměrně brzy (po vyčerpání lehce dostupných cukrů, a samozřejmě s patřičným přechodem na jiné krmivo s postupným zvyšováním jeho podílu v krmné dávce), což bývá zhruba čtyři týdny po zasilážování (nejméně o dva týdny dříve než při použití chemického konzervantu).
Výhody chemických přípravků (ve srovnání s biologickými):
- jsou účinné i tam (při extrémních podmínkách), kde biologické přípravky nepomohou,
- rychle sníží pH siláže vhodné pro množení homofermentativních bakterií mléčného kvašení,
- snižují proteolytickou aktivitu,
- lze je výhodně použít na ošetření vrchní vrstvy silážované hmoty, podstatně se tak omezí ztráty jejím kažením a zaplísněním (zkažená hmota se nemusí odstraňovat).
Některá schopnost jednoho druhu přípravku může být pro někoho výhodou, pro jiného nevýhodou. Biologické přípravky je většinou nutné před použitím ředit nebo rozpustit ve vodě. Připravený roztok je třeba do určité doby zpracovat, pokud jsou v roztoku obsaženy i enzymy, požadovaná doba na spotřebování roztoku se podstatně zkracuje, protože roztok má sklon k tvorbě želatinové struktury. Chemické přípravky se většinou neředí. Aplikátory na biologické přípravky bývají složitější a dražší (konzervant je třeba aplikovat v menším množství na tunu píce a také přesněji). Farmáři většinou dávají přednost použití biologických přípravků před chemickými, snaží se řešit průběh fermentačního procesu přirozenou, biologickou cestou, resp. především usměrněním biochemických reakcí přídavkem vhodných bakterií a enzymů.
Nevýhody chemických konzervantů jsou částečně eliminovány technologickými úpravami, které v konečném výsledku vedou k tomu, že jsou ohleduplnější k životnímu prostředí, k lidem i zvířatům, jsou méně korozivní, otupeny jsou jejich nepříjemné vlastnosti (při vyšších koncentracích je například kyselina mravenčí silně dráždivá, vysoce žíravá, při potřísnění na kůži působí bolestivé puchýře, které se špatně hojí, i její páry působí v kůži leptavě). Některé úpravy však konzervační přípravek zatíží tím, že je například méně účinný.

Rozdíly mezi přípravky aplikovanými v tekuté a granulované formě

Výhody konzervantů aplikovaných v tekuté formě (ve srovnání s granulovanými):
- stejně účinné množství srovnatelného přípravku bývá levnější (u granulované formy je nutné započítat náklady na granulaci, u tekuté formy konzervantu lze počítat se snížením jeho spotřeby),
- při správné aplikaci jsou schopné po povrchu jednotlivých částic konzervované hmoty účinnou látku rozptýlit rovnoměrněji a rychleji, 
- dochází k rychlejšímu nastartování fermentačního procesu.
Výhody konzervantů aplikovaných v granulované formě (ve srovnání s tekutými):
- jednoduchost aplikace – nemusí se nic ředit a přelévat, jen se vysype pytel do násypky aplikátoru, 
- přístroj na aplikaci bývá levnější (je i jednodušší na nastavení a ovládání).
Stejně, jako tomu bylo při srovnání biologických a chemických přípravků, tak i při srovnání přípravků v tekuté a granulované formě může být pro jednoho farmáře určitá vlastnost jednoho druhu přípravku výhodou, pro jiného nevýhodou. Záleží nejen na druhu, formě a množství přípravku, ale především na druhu a kvalitě konzervované hmoty a jejím zpracování. Ve srovnání s tekutou formou se účinnost formy granulované snižuje zejména při aplikaci na píci o vysoké sušině (nad 45 %), s delšími částicemi (nad 4 cm) a při jejím nedostatečném dusání. U materiálu o vyšší sušině než 45 % začnou být mikroorganismy aktivní, až se rozloží vlhkost uvnitř částic rostlin, tudíž průběh fermentace, včetně zvýšení kyselosti je pomalejší.

Je použití silážních přípravků ekonomické?

Silážování je, jako snad téměř všechno v zemědělské výrobě, samozřejmě „o penězích“, ale možná ještě více „o kvalitě“. Většinou platí, že čím více peněz se do procesu konzervace investuje, tím více se jich pak vrátí zpět. Není to však úplným pravidlem. Velmi často se lze setkat s tím, že se farmáři zdráhají vydat peníze za silážní přípravek, protože „musí zaplatit právě teď“. Stále považují tuto investici za méně důležitou a říkají, že účinný přípravek koupí, až budou bohatší, až si to budou moci dovolit. To však nemusí nastat, zvláště nyní, v době krize. Pohybují se pak v kruhu, jeden rok je stejný jako druhý. Nezvýší-li se vklady, nezvýší se užitkovost zvířat, nezvýší se ani zisk.
Přitom podle mnoha studií (průměr patnácti), některé inokulanty jsou schopny při správném použití zlepšit kvalitu siláží natolik, že se při jejich zkrmování, oproti kontrole bez konzervantu, zvýší stravitelnost o tři procenta a produkce mléka až o 1,2 litry na dojnici a den.

Kolik se v ČR prodá přípravků pro konzervaci píce za rok?

Podle metodiky a šetření ČSÚ (Českého statistického úřadu) lze poměrně přesně odhadnout plochy sklizně pícnin i jejich výnosy, případně, kolik hmoty je z uvedených ploch konzervováno. Nelze se však dozvědět, kolik jí je konzervováno s pomocí biologických či chemických přípravků. To lze jen odhadovat, na základě signálů, které přicházejí z praxe, ať již od prodejců konzervačních přípravků nebo od těch, kteří je využívají při konzervaci krmiv.
Podle mého odhadu se zhruba 35 % z produkce víceletých pícnin silážuje, z toho s využitím biologických přípravků se jich konzervuje asi 60 %, s využitím chemických konzervantů asi 10 %. Konzervuje se až 95 % produkce jednoletých pícnin, s využitím biologických konzervantů asi 25 %, s využitím chemických konzervantů asi 10 % produkce. Pokud jsou mé odhady správné, v ČR se za jeden rok vyprodukuje přes čtyři miliony tun sušiny víceletých pícnin, přes dva miliony tun sušiny kukuřice a asi 300 tisíc tun sušiny ostatních jednoletých pícnin. To je celkem asi 6,5 milionu tun sušiny objemných krmiv. Z toho se zasilážuje zhruba 3,5 milionu tun sušiny, a z toho pomocí konzervantů 2,5 milionu tun sušiny. Kdybychom počítali, že cena průměrné aplikační dávky na tunu sušiny siláže je 200 Kč, pak lze konstatovat, že v ČR se prodá ročně přípravků na konzervaci píce zhruba za 500 milionů korun.

Cena aplikační dávky a cena krmiva

Velmi problematické, i když velmi často užívané, je porovnávání účinnosti a ceny přípravků podle jejich doporučené aplikační dávky, vztažené na tunu píce. Může to být dost zavádějící, vzhledem k tomu, že vlastnosti mikroorganismů a aktivita enzymů může být, v závislosti na substrátu, prostředí i vlastní technologii silážování, různá. Porovnání by platilo, jen pokud by byly tyto faktory stejné. Stanovení ceny přípravku ve vztahu k jedné tuně silážovaného materiálu je zavádějící i v tom, že firmy ve své cenové politice často uplatňují systém poskytování slev, do ceny někdy zahrnují například poradenství. Je zavádějící i v tom, že se vlastně neví, kolik jedna tuna siláže stojí. V zemědělské praxi se siláže většinou neprodávají, a když ano, tak je prodávají uvnitř podniku agronomové zootechnikům. Zde dochází k obrovskému zkreslování. Buď se stanoví cena dohodou, nebo se vyčíslí náklady, nebo se postupuje podle tzv. KDS systému AgroKonzulta Žamberk (pokud podnik používá jejich optimalizaci krmných dávek a skladových zásob), kde se zohledňuje nejen kvalita fermentace, ale i obsah živin, nehledí se však na skutečnou cenu danou nabídkou a poptávkou.
Do budoucna se snad podaří najít kritéria, podle kterých by bylo porovnání a hodnocení objektivnější. Například, kdyby se množství aplikované účinné složky přípravku uvádělo i v přepočtu na výrobu jednoho kilogramu dusíkatých látek, jednotky energie (NEL), množství vyrobeného mléka (FCM), nebo jeho produkce ve vztahu k obdělávaným hektarům. O takový způsob hodnocení se snaží na univerzitě ve Wisconsinu v systému MILK2006.
Vnitropodnikové hodnocení pracovníků, kteří se podíleli na výrobě siláže, by se nemělo odvíjet pouze od výsledků analýz z chemické laboratoře, ale podle dalších kritérií:
- jaké byly povětrnostní podmínky v době vegetace a hlavně v době sklizně,
- v jakém stavu a jaká technologická zařízení byla k dispozici,
- jaká byla skutečná a potenciální výkonnost sklizňových linek a tedy i organizace práce,
- jaké byly použity silážní přípravky.
Výzkum je podporován záměrem MZE 0002701404

Klíčové informace

- Při výrobě siláží je vždy třeba vycházet z toho, že jde především o mikrobiální biochemický proces. Aby se mikroorganismy mohly správně vyvíjet a množit, je třeba jim pro to vytvořit požadované podmínky.
- Inokulanty fermentační proces pomáhají nastartovat, stimulovat, zrychlit a usměrnit, probíhá pak kultivovaněji a s nižšími ztrátami. 
- Použití inokulantů ani jiných konzervačních přípravků nemůže být řešením, které by překonalo hrubé prohřešky proti obecně platným zásadám technologie silážování.

Ing. Radko Loučka, CSc.,
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves