Silážních přípravků je na našem trhu již zhruba padesát biologických a sedmdesát chemických, navíc asi šest kombinovaných, tedy obsahujících zároveň bakterie i chemické látky. Jak se v tomto množství vyznat? Někdo se při výběru vhodného silážního přípravku plně svěří firmě, která pro daný druh a stav silážovaného materiálu doporučí určitý přípravek – to je nejjednodušší. Když však nabídky firem prostudujete podrobněji, zjistíte, že své výrobky doporučují v dost širokém rozmezí.
Jen málo přípravků je v nabídce velmi úzce specializováno. Svědčí to samozřejmě i o taktice firem prodat co nejvíce. Proto je dobré být o složení silážních přípravků více informován a vybrat si je sám, nebo ve spolupráci s prodejcem, ovšem již na základě konkrétnějších informací.
Trochu historie
Před dvaceti lety, tedy v roce 1989, bylo u nás v prodeji nesrovnatelně méně silážních přípravků než dnes – co si pamatuji, tak z chemických kyselina mravenčí, Silostan, Silko M, Silko A, Chemkosil, AITK a z biologických Lactisil a Microsil. Používala se také melasa a syrovátka. Na území dnešní České a Slovenské republiky se silážní přípravky, zejména biologické, na konzervaci objemných krmiv vyvíjely, vyráběly a používaly jako v jedné z prvních zemí v Evropě i ve světě.
O deset let později bylo v nabídce sedm chemických a sedmnáct biologických přípravků. Většina měla široké spektrum působnosti. V současné době se trend mění, sortiment se zaměřuje na specializované přípravky. Mnoho jich z trhu zmizelo, například Aromasil, Ensimax, Mikulsil, Silo-meister, Elmosil Grun, Tylesil, Silage Ino 1188, Alfalfa Hay, Ino 1155, Bactensil, i výše jmenované (Silostan, Silko, Chemkosil, AITK, Lactisil). Některé z trhu zmizely, a pak se na něj znovu vrátily, například Kofasil.
Názvosloví
Často se setkávám s tím, že si lidé pletou pojmy a neumějí pojmenovat přípravky, které se přidávají do silážované hmoty, siláží, zrna, krmných směsí, sena a jiných biologických substrátů.
Hned na začátku tohoto příspěvku bych tedy chtěl názvosloví ujednotit:
Konzervační přípravky (aditiva) – všechny látky biologického nebo chemického charakteru, které jsou přidávány do biologického substrátu (tedy nejen do siláže) za účelem prodloužení jeho trvanlivosti, skladovatelnosti, výživné hodnoty a snížení ztrát.
Silážní přípravky, resp. silážní aditiva – všechny látky biologického nebo chemického charakteru, které jsou přidávány do silážovaného materiálu nebo do hotových siláží.
Inokulanty – biologické přípravky obsahující mikroorganismy, kterými se naočkuje silážovaná hmota.
Konzervanty – chemické přípravky obsahující látky, které potlačují aktivitu některých bakterií (působí baktericidně), kvasinek či plísní (působí fungicidně). Některé z nich mají dokonce substrát, do kterého jsou přidávány, sterilovat.
Přísady – látky, které mají především za úkol změnit prostředí v silážním prostoru (teplotu, vodní aktivitu, obsah kyslíku, povrchové napětí, baktericidní účinek chlórované vody, barvu) nebo obsah výživných látek (melasa, enzymy, cukry, močovina, čpavková voda, minerálie). Mezi přísady se řadí i absorbenty, tedy látky, které pohlcují vlhkost, pachy, toxiny a podobně.
Pokud se přísady přidávají do silážované hmoty nebo do siláže, nazývají se silážní přísady.
Silážní přípravky a přísady, schematické rozdělení
- Inokulanty
- bakteriální
-– homofermentativní laktobacily (LAB)
-– heterofermentativní laktobacily (LAB)
-– využívající ve vodě nerozpustné cukry (fruktózany)
-– zlepšující aerobní stabilitu siláže (buchneri, propionové bakterie)
- bakteriálně-enzymatické
-– s enzymy hydrolytickými (celuláza, hemiceluláza, amyláza, xyláza, pektináza)
-– s enzymy oxidoredukčními (glukózaoxidáza)
- Konzervanty
- anorganické kyseliny a jejich soli (sírová, fosforečná, ortofosforečná)
- organické kyseliny a jejich soli
-– potlačují aktivitu některých bakterií (mravenčí)
-– potlačují aktivitu plísní (propionová, octová, benzoová, sorbová)
- látky působící selektivně na epifytní mikroflóru (dusitan sodný, hexametyltetramin)
- Biologické a chemické konzervační přípravky (mléčné bakterie v kombinaci s chemickými látkami inhibujícími kvasinky a plísně)
- Přísady
- zvyšují obsah glycidů (melasa, obilné šroty, syrovátka, glukóza, sacharóza, dextróza, řepné řízky, citrusová drť)
- zvyšují obsah dusíkatých látek (močovina, čpavková voda)
- pohlcují vlhkost, pachy, toxiny (absorbenty)
- mění prostředí v silážním prostoru (teplotu, vodní aktivitu, obsah kyslíku)
- mění vlastnosti přípravku (jeho povrchové napětí, barvu)
V tomto příspěvku bych se chtěl zabývat hlavně silážními přípravky (inokulanty, konzervanty). O ostatních přípravcích a přísadách se zmíním jen okrajově.
Získávání informací
V naší i zahraniční vědecké literatuře lze najít nepřeberné množství příspěvků, které mezi sebou porovnávají různé silážní přípravky a přísady. Autoři příspěvků se většinou shodují na tom, že žádný přípravek nemůže nahradit správnou faremní praxi, tedy dodržení nezbytných technologických požadavků, především sklizeň v optimální vegetační fázi rostliny, rychlé dosažení potřebné sušiny, vytěsnění vzduchu, dokonalou vzduchotěsnou izolaci silážovaného materiálu od okolního prostředí, udržení vzduchotěsného prostředí po celou dobu skladování, dostatečný denní odběr siláže pro krmení, kvalitní práci lidí a strojů, čistotu prostředí.
Mínění prodejců silážních přípravků však může být odlišné. Jsou schopni ten „svůj“ přípravek vychválit „až do nebes“. Je sice pravda, že silážní přípravky a přísady mohou významně zvýšit kvalitu siláže, její aerobní stabilitu, snížit ztráty, případně zvýšit příjem siláže zvířaty a jejich užitkovost, ale ne vždy a ne vždy ve stejné míře. Dost záleží i na výběru toho správného přípravku a na jeho správné aplikaci. Není ani tak podstatné, jakou má přípravek cenu, mnohem důležitější je návratnost vynaložených prostředků. Pokud by neměl být účinný, bude i jeho nízká cena až příliš vysoká. Jinými slovy, nejdražší je ten přípravek, který nezabezpečí požadovaný efekt.
Čemu věřit a čemu ne
Věřím, že většina údajů, které výrobci či distributoři silážních přípravků prezentují na obalech, na příbalových letácích či ústně, je pravdivých. Pokud chceme silážní přípravky porovnávat, stejně nezbývá, než je akceptovat a pracovat s nimi. Jediným objektivním podkladem o jejich věrohodnosti je jejich ověření nezávislou organizací, s využitím statistických metod a publikováním ve vědeckém časopise. Troufám si tvrdit, že takovým způsobem je účinnost přípravků prodávaných na našem trhu doložena možná jen u patnácti procent z nich. I pak je však dobré být opatrný a podívat se, v jakém periodiku byl příspěvek publikován a jak je citován. Pozor je nutné dát i na to, že některé firmy občas uvádějí tabulky nebo grafy, které jsou vytrženy z kontextu, případně s uvedením odkazu na autory a rok, přičemž když tyto údaje dáte do vyhledávače WOS (Web of science), oznámí, že tento údaj neexistuje. Malý problém je v tom, že na WOS se mohou dostat jen ti, kteří na to mají licenci (univerzity, výzkumné ústavy apod.).
Tři fáze výběru
Tradičně se silážní přípravky rozdělují na biologické a chemické, nebo na přípravky fermentační proces stimulující a inhibující. Pokud ale chcete vhodný silážní přípravek vybírat, volíte úplně jiná kritéria. Těch kritérií výběru silážních přípravků je ale hodně. V první fázi je třeba se zaměřit na materiál, který má být konzervován, v druhé fázi pak na složení a vlastnosti silážního přípravku, ve třetí fázi na přídatné faktory, jako je cena, zařazení do systému a podobně.
a) První fáze: výběr podle materiálu, který má být konzervován
- jaký materiál má být konzervován (glycidového nebo bílkovinného charakteru),
- v jaké fázi silážního procesu má být přípravek aplikován a v jaké fázi má hlavně působit,
- na co má být zaměřen (zda více na výsledek fermentačního procesu, nebo na aerobní stabilitu).
Druhá fáze: výběr podle složení a vlastností silážního přípravku
- jaké obsahuje komponenty (druhy),
- obsahuje-li jeden nebo více komponentů,
- jakou má účinnost (podle prezentovaných údajů, podle značky kvality DLG, UKASTA),
- při jakých podmínkách je účinný (vegetační fáze, obsah sušiny, počasí, způsob silážování, druh skladovacích prostor),
- jaké má další vlastnosti (z hlediska bezpečnosti práce, doby skladování, rozpustnosti ve vodě, korozivnosti, specifické hmotnosti, rychlosti snížení pH silážované hmoty),
- jak ho aplikovat (dávkování, příprava roztoku, stabilita roztoku, doporučená aplikační technika).
Třetí fáze: výběr podle přídatných faktorů
- jak je distribuován (balení, doprava, objednávání, vykrytí objednávek),
- jaká je jeho cena,
- zda ho lze zařadit do stávajícího podnikového systému (nekupujte například přípravek, pro který nemáte vhodné aplikační zařízení nebo skladovací podmínky),
- zda je přípravek registrován v ČR, v EU.
V tomto příspěvku podrobněji proberu jen některá kritéria.
První fáze: výběr podle materiálu, který má být konzervován
Jaký materiál má být konzervován
Pokud nelze předpokládat, že v silážované hmotě bude dostatek bakterií mléčného kvašení, doporučuje se je přidat. Pokud nelze předpokládat, že v ní bude pro bakterie mléčného kvašení dostatek zkvasitelných, vodou rozpustných cukrů jako zdroje energie, doporučuje se přidat buď samotné, ve vodě lehce rozpustné monosacharidy, nebo enzymy, které vodou rozpustné cukry vytvoří přeměnou rostlinných pletiv, případně bakterie zkvašující fruktózany na jednodušší cukry.
Druh a množství silážních přípravků záleží hodně na silážovatelnosti substrátu:
- Pokud je silážovaný materiál lehce silážovatelný (například kukuřice), není dobré k němu přidávat bakterie mléčného kvašení. Hmotu by pomohly rychle zkvasit, a tím by v ní zůstalo mnoho cukrů, které by pak po otevření sila mohly způsobit obrovský nárůst kvasinek a později i plísní. Velmi by stoupla teplota siláže, a tím by se zvýšily i ztráty energie. Proto se k lehce silážovatelnému substrátu přidávají heterofermentativní bakterie buchneri nebo propionové, které ve vodě lehce rozpustné cukry spotřebují již během fermentačního procesu. Ztráty energie pak nejsou tak vysoké. Obdobný účinek mají i přípravky na bázi kyseliny propionové, octové, benzoové, sorbové nebo solí těchto kyselin. Vysokou teplotu materiálu, která je zejména na povrchu silážované kukuřice nebo siláže kukuřice, lze snížit rozdrceným suchým ledem.
- Ke středně silážovatelným pícninám se doporučuje přidávat bakteriální, případně bakteriálně enzymatické přípravky, aby fermentační proces probíhal kultivovaněji, aby byl nastartován těmi správným bakteriemi. Omezí se tím především ztráty hmoty.
n K obtížně silážovatelným pícninám se přidávají inokulanty s vyšší koncentrací bakterií, případně s vyšší aktivitou enzymů, nebo konzervanty na bázi kyseliny mravenčí a jejích solí. Konzervanty tohoto druhu se přidávají i k materiálu, který má vyšší vlhkost. Vysokou vlhkost materiálu lze upravit přídavkem absorbentu. Obtížně silážovatelné materiály se silážují též s přídavkem melasy. U nás použití melasy jako silážní přísady není běžné, v některých státech je však melasa pro tyto účely používaná hodně. Ještě dnes patří ve světě mezi nejčastěji používanou přísadu do silážovaného materiálu.
V jaké fázi silážního procesu má být přípravek aplikován
Silážní proces se obecně rozděluje na čtyři fáze, které je pak možné ještě dělit na podfáze.
- Například první fázi – aerobní, lze dělit ještě na polní a silážní.
- Nejdůležitější je fáze druhá – fermentační, lze ji dělit na fázi s převahou působení heterofermentativních LAB a fázi s převahou působení homofermentativních LAB.
- Ve třetí fázi – stability, která bývá nejdelší, by k velkým biochemickým přeměnám nemělo docházet.
- Po otevření silážního procesu nastává čtvrtá fáze – aerobní degradability, která bývá zejména pro lehce silážovatelné pícniny kritická. Co se v předchozích třech fázích podařilo uchovat (zejména energie), může být nevhodnou technologií ztraceno.
Většina silážních přípravků (kombinovaných z homo a heterofermentativních kmenů LAB) je zaměřena na druhou část první fáze a první část druhé fáze. Mají za úkol připravit prostředí pro homofermentativní LAB, které mají delší genetický interval množení a větší intenzitu množení při vyšší kyselosti (pod 4,5 pH).
Autoři některých inokulantů počítali s tím, že tento úkol zajistí epifytní mikroflóra z povrchu rostlin a soustředili se pouze na podporu druhé fáze fermentace, a to inokulací vysoce účinnými homofermentativními LAB ve vysoké koncentraci.
Tzv. live systémy jsou postaveny na tom, že fáze množení bakterií probíhá geometrickou řadou a že je tedy do silážovaného materiálu třeba dodat již „rozběhnuté bakterie“. Namnoží se tedy na živném substrátu těsně před tím, než se aplikují na silážovanou hmotu. Tím se výrazně urychlí začátek fermentačního procesu. Nejde tedy o novou kategorii biologických přípravků, ale o nový způsob aplikace. Rozdíl je v tom, že u lyofilizovaných bakterií (uchovávaných tradičním způsobem, tedy vysušením pomocí vakua a mrazu) může dojít k částečnému zpoždění fermentace oproti aplikaci živých bakterií, které se již rozmnožují.
Pro čtvrtou fázi se hodí jednak inokulanty, obsahující heterofermentativní bakterie zaměřené na produkci kyseliny octové nebo propionové (ty mají za úkol zajistit vyšší aerobní stabilitu siláže po otevření silážního prostoru – fermentační proces sice proběhne s většími ztrátami, ale hotová siláž se méně kazí), jednak přímo kyseliny či soli kyseliny propionové, octové, benzoové, sorbové).
Na co má být přípravek zaměřen
Výběr silážního přípravku záleží také na stavu pícniny, tedy na její připravenosti pro fermentaci, především na vegetačním stadiu (s postupujícím stářím rostlin se mění přístupnost lehce dostupných živin pro mikroorganismy), na vodní aktivitě (dostupnosti vody pro mikroorganismy), na jejím mechanickém zpracování (přístupnosti živin v buňkách). Při určité sušině, lépe řečeno při určité vodní aktivitě (dostupnosti vody pro mikroorganismy), se výrazně snižuje aktivita mikroorganismů v rostlinných buňkách. Například, při vodní aktivitě 0,94 se přestávají množit klostridie, při 0,86 listerie, při 0,83 mléčné bakterie a při 0,76 plísně. To prakticky znamená, že bakterie příznivé pro fermentační proces se mohou množit i při vyšších sušinách (např. 60 %), ovšem zde pak je třeba vzít v úvahu to, že v suchém prostředí se bakterie nemohou tolik šířit (migrovat).
Vše je mnohem složitější v tom, že silážovaný materiál může sám obsahovat mnoho pufračních látek, ale může jimi být také kontaminován (především zeminou, resp. klostridiemi a koliformními bakteriemi). Mezi pufrační látky patří i ve vodě rozpustné dusíkaté látky. Nesmí však v silážované hmotě ani chybět. Existuje jakési dusitanové minimum. Jakmile se obsah dusíkatých látek sníží pod dusitanové minimum, začne se v siláži zvyšovat přímo úměrně obsah kyseliny máselné.
Volba druhu aditiva i jeho dávkování je závislá také na tom, do jakých prostor a jak hodláme materiál ukládat. Jestliže bude u silážované hmoty dokonale zajištěno rychlé naskladnění a dlouhodobé vytvoření anaerobního prostředí, dávky aditiv mohou být nižší, než když naskladňování trvá dlouho a utěsnění materiálu je nedokonalé. Také je třeba se rozhodovat, zda by nebylo účelné aplikovat na horní vrstvu silážované hmoty chemický konzervant, který by zamezil druhotnému kažení siláže pod plachtou.
Otázka, jak dlouho je třeba materiál uchovat, je aktuální především u konzervace vlhkého zrna. Má-li být zrno skladováno delší dobu, je třeba použít chemický konzervant ve vyšší dávce.
Není-li dobře sladěno množství krmených zvířat s denním odběrem krmiva ze silážních prostor, dá se předpokládat, že by mohlo docházet ke znehodnocování krmiva aerobní degradací. V těch případech je třeba aplikovat protiplísňový přípravek (většinou na bázi kyseliny propionové) nebo aditivum, které zvyšuje aerobní stabilitu siláže (obsahující Lactobacillus buchneri nebo některé propionové bakterie).
Druhá fáze: výběr podle složení a vlastností silážního přípravku
Při výběru biologického přípravku je třeba přihlížet především k tomu, jaké druhy bakterií, v jaké kombinaci a v jaké koncentraci obsahuje, případně zda je rozvoj bakterií podpořen přítomností enzymu, který jim zpřístupní energii pro ně nedostupnou, tedy vázanou v dlouhých řetězcích složitějších sloučenin. Jednotlivé druhy bakterií mají stejný biochemismus, který determinuje jejich vlastnosti (způsob rozkladu cukrů nebo dusíkatých látek). Jednotlivé kmeny bakterií je pak nutné posuzovat podle jejich afinity a genetické stability. Některé kmeny mají význačné vlastnosti, jsou například osmotolerantní (rozmnožují se i při relativně vyšší sušině), některé jsou schopny potlačit svými metabolity rozvoj kvasinek (zlepšují tak aerobní stabilitu). Širší spektrum pečlivě vybraných druhů a kmenů bakterií většinou může zefektivnit konverzi cukrů na kyselinu mléčnou.
Důležitější než počet kmenů v rámci jednoho druhu je množství použitých druhů mléčných bakterií. Každý druh má totiž jiné vlastnosti (především, co se týče zkvašování cukrů) a nároky na prostředí, jeden druh například vykazuje vyšší odolnost k suchému prostředí než druhý (vysokou osmotoleranci má například Lactobacillus casei). Kmeny v rámci jednoho druhu vykazují velmi podobné vlastnosti, nerozšiřují tedy výrazně spektrum působnosti přípravku. Jednotlivé kmeny se mohou významně lišit například v aktivitě. Při množení daného kmene mohou být použity různé metody, ovlivnit to může i prostředí.
Biologické inokulanty jsou buď pouze bakteriální, nebo složené z bakterií a enzymů. Enzymy se samostatně neaplikují. Kdysi sice existovaly silážní přípravky pouze enzymatické, ale od tohoto trendu se brzy upustilo.
Hlavní složkou (ne-li jedinou) každého bakteriálního silážního přípravku jsou bakterie mléčného kvašení (LAB = lactic acid bacteria). Tyto bakterie přeměňují vodou rozpustné cukry (WSC = water soluble carbohydrate) na kyselinu mléčnou, oxid uhličitý a vodu. Vznikají při tom ale i jiné látky, například peroxid vodíku, který je baktericidní. Kyselina mléčná je poměrně silnou karboxylovou kyselinou, která dokáže snížit hodnotu pH silážované rostlinné hmoty, čímž potlačí jednak rozvoj nežádoucích skupin bakterií (především máselných a hnilobných), jednak sníží aktivitu rostlinných proteolytických enzymů. Bakterie, které přeměňují WSC na kyselinu mléčnou v množství v poměru k ostatním kyselinám vyšším než 85 %, se nazývají homofermentativní. Bakterie, které přeměňují WSC na kyselinu mléčnou v množství v poměru k ostatním kyselinám nižším než 85 %, jsou heterofermentativní. Heterofermentativní bakterie většinou „pracují“ s vyššími ztrátami (hmoty i energie), ale některé jsou schopny rychle vytvořit anaerobní prostředí vhodné pro rozvoj homofermentativních LAB, jiné jsou zase schopny potlačit svými metabolity rozvoj kvasinek (zlepšují tak aerobní stabilitu). Pak také záleží na tom, jakou mají bakterie virulenci (růstovou intenzitu), genetickou stabilitu, genetický interval (rychlost obnovy generací) a afinitu k substrátu, resp. schopnost využívat určité druhy vodorozpustných cukrů (WSC – water soluble carbohydrate). Bude také záležet na jejich odolnosti vůči kyselému prostředí (pH toleranci), vyšší sušině (osmoteleranci), vyšším teplotám (termostabilitu). Pomocným ukazatelem může být informace o afinitě k prostředí, tedy zda jsou bakterie obligátně (striktně) nebo fakultativně (nezávazně) aerobní, nebo zda fungují pouze v anaerobním prostředí. U bakterií mléčného kvašení je třeba si také všímat jejich formy, tedy zda existují v L-formě nebo v D-formě.
I bakterie stejného kmene mohou mít různou aktivitu a zdraví. Dost záleží na technologickém postupu výroby. Záleží například na velikosti fermentoru, na způsobu jejich konzervace (lyofilizace) i na přísadách (nosiče, barviva), které jsou součástí silážního inokulantu.
Některé biologické přípravky obsahují i jiné látky, především tzv. nosič (resp. prebiotikum), tedy látku, která bakteriím po jejich aktivaci dodá živiny a rozběhne proces jejich množení. U některých přípravků nové generace je například obsažena látka, která vyruší nepříznivý baktericidní účinek chlórované vody.
V silážované hmotě, i když se do ní uměle nepřidávají, však existuje ještě mnoho tzv. nežádoucích mikroorganismů (enterobakterie, klostridie, kvasinky, plísně). Do siláže se dostávají jako epifytní mikroflóra (vyskytuje se na povrchu rostlin) ze vzduchu nebo přímou kontaminací hlínou či prachem.
Chemické látky v konzervantech mají několik úkolů.
- Prvotním úkolem většiny konzervantů je přímé okyselení silážované hmoty (organické i anorganické kyseliny a jejich soli by měly snížit pH pod 4,5).
- Nejčastější důvod použití konzervantů je pro jejich bakteriostatické účinky (omezující rozvoj bakterií). Využívá se při tom přechodu mezi disociovanou a nedisociovanou formou organické kyseliny, především kyseliny mravenčí, která má vysokou disociační konstantu. Napadené bakterie ztrácí své konkurenční výhody, protože jsou velmi oslabené tím, že se brání zvýšení kyselosti uvnitř buňky. Laktobacily jsou vůči působení kyseliny mravenčí dost odolné, kyselina mravenčí má totiž podobnou disociační konstantu.
- Vybrané konzervanty mají účinky bakteriocidní (zastavující aktivitu bakterií), a to především působením na bakterie máselného kvašení. Částečně však potlačují i aktivitu mléčných bakterií, především při použití vyšší dávky.
- Další skupina chemických přípravků má vedle bakteriostatických účinků i účinky fungicidní. Omezuje rozvoj plísní, ale i kvasinek. Použití těchto přípravků je směrováno na konzervaci kukuřičných siláží a nedosušeného obilí.
Konzervanty obsahují téměř vždy nějakou kyselinu, případně soli kyselin. Kyselina mravenčí je stále považována za nejúčinnější konzervační látku. Ve výzkumných experimentech s konzervačními přípravky bývá zařazována jako srovnatelný standard. Kyselina propionová bývá brána jako standard pro experimenty s přípravky pro aerobní stabilitu krmiv.
Chemické přípravky se používají často diferencovaným způsobem, tedy pouze na část hmoty (na povrch poslední naskladněné vrstvy píce, na píci naskladňovanou zhruba do vzdálenosti půl metru od boků silážního žlabu, na píci, která právě zmokla apod.).
Používají se také tam, kde biologické přípravky ztrácí svoji účinnost, tedy například u substrátu s nižší sušinou, s vyšším obsahem dusíkatých látek, s předpokladem vyšší pufrační kapacity.
Kromě toho, že redukují růst nežádoucí mikroflóry nebo pomáhají rychle nastolit pH vhodné pro růst laktobacilů, je jejich výhodou, že se nezkazí (biologický inokulant většinou nevydrží namíchaný déle než 24 hodin a záruční dobu má maximálně dva roky). V případě, že se přípravek nevyužije, může se skladovat i několik let. Takového konzervantu lze tedy koupit více do zásoby. Další výhodou je jejich příprava a jednoduchá aplikace. Nemusí se nic ředit, nic míchat. Tekutý přípravek se používá neředěný. Nevýhodou chemických přípravků bývá jejich vyšší cena aplikační dávky a logistika, pracuje se ve velkých objemech. Při práci s chemickými konzervanty je ve srovnání s inokulanty biologickými třeba více dbát na bezpečnost práce a ochranu strojů před korozí.
Aplikační dávky konzervantů je nutné poměrně přesně dodržovat, snížená dávka je neúčinná, zvýšená dávka potlačuje mléčné kvašení. Ne vždy je konzervační účinnost dlouhodobá. Především kyselina propionová je velmi těkavá. Pokud se silážovaná hmota včas nezakryje, může u ní dojít k sekundárnímu plesnivění.
Při konzervaci píce s nižší sušinou a současným použitím přípravku s vyšším podílem kyseliny mravenčí (a také u bakteriálně-enzymatického aditiva s glukózaoxidázou) může dojít k vyššímu odtoku silážních šťáv.
Jak se hodnotí kvalita konzervačního přípravku?
Kvalita konzervačního přípravku se u nás nestanovuje. U nás se hodnotí jen výsledek, tedy výživná hodnota a kvalita fermentačního procesu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že určitým problémem je hodnocení použití přípravku s vyšším podílem kyseliny mravenčí – siláž pak totiž mívá sníženou hladinu kyseliny mléčné. Siláž sice může být vysoce kvalitní, ale podle hodnoticí normy, kde se preferuje vyšší obsah kyseliny mléčné, „spadne“ do horší kategorie.
V sousedním Německu jsou otestovaným konzervačním přípravkům přidělovány značky DLG, ve Velké Británii značky organizace UKASTA (UK Agricultural Supply Trade Association Ltd.). Značku kvality přípravek získává, splňuje-li určitá, předem daná kritéria (například zlepšuje výsledek fermentace, aerobní stabilitu, užitkovost). Značku DLG nebo UKASTA může získat, pokud projde náročnými testy, i výrobek jiné provenience, nejenom od firem z Německa nebo Velké Británie.
Podle DLG jsou přípravky hodnoceny pěti stupni. Ve stupni 1 je hodnocena kvalita fermentačního procesu, zvlášť pro píci silážovatelnou obtížně (kategorie 1a, pro píci s obsahem cukrů pod 150 g/kg), středně obtížně (1b), snadno (1c) a velmi snadno (1d). Ve stupni 2 se hodnotí schopnost zlepšit aerobní stabilitu, ve stupni 3 schopnost redukovat uvolňování silážních šťáv. Stupeň 4 je rozdělen na tři kategorie, udělení značky DLG ve stupni 4a znamená, že byl v testacích zjištěn významný vliv aditiva na zlepšení příjmu siláže, ve stupni 4b se zlepšila stravitelnost a ve stupni 4c produkční účinnost. Udělení stupně 5 znamená, že aditivum je schopné preventivně zamezit rozvoji klostridií v silážích.
Značky organizace UKASTA se udělují ve třech stupních. Ten první je za ovlivnění silážního procesu, označuje se C. Dělí se na C1 – zlepšující fermentaci, C2 – zvyšující aerobní stabilitu, C3 – redukující uvolňování silážních šťáv a C4 – snižující fermentační ztráty. Druhý stupeň je za ovlivnění krmné hodnoty siláže, označuje se B. Dělí se na B1 – zlepšující chutnost a příjem, B2 – zvyšující krmnou hodnotu, především stravitelnost, B3 – zvyšující využití bílkovin a energie. Třetí stupeň, označovaný A, je udělován ve dvou variantách, A1 – zvyšující přírůstky živé hmotnosti, A2 – zvyšující produkci mléka.
Třetí fáze: výběr podle přídatných faktorů
Forma silážních přípravků ve vztahu k jejich použití
Silážní přípravky lze koupit ve formě tekuté, rozpustné práškové i granulované, v plastových kontejnerech, sudech, kanystrech, kbelících, dózách, sáčcích, balíčcích i v pytlích, mají různé složení aktivní složky nebo nosiče, odlišný způsob skladování a různě dlouhou záruční dobu, lišit se mohou, a to někdy dost výrazně, v základní ceně, ale i ve slevách, které různé firmy poskytují.
Základní rozdíly mezi tekutými a granulovanými přípravky jsou v rovnoměrnosti rozptýlení přípravku, v rychlosti začátku působení, v manipulaci při přípravě dávky, v provozní jistotě, v ceně aplikační dávky i ceně dopravy. U biologických tekutých přípravků je nutné se přesvědčit, po jaké době začnou gelovatět nebo hrudkovatět. To se pak již nedají použít, protože ucpávají trysky. Biologické přípravky se nejčastěji prodávají v sáčcích. Prášek v nich obsažený je nutné rozpustit těsně před aplikací ve vodě. Pokud by se použila čerstvá chlórovaná voda, mohlo by dojít k téměř úplnému utlumení aktivity lyofilizovaných mikroorganismů. Proto je nutné nechat vodu jeden den odstát, aby chlór v ní obsažený vyprchal. Prodávají se také přípravky, které obsahují látku chlór vyvazující. Stejně je však lepší pracovat s vodou odstátou.
Na trhu je také tzv. live systém, což je forma živých mikroorganismů předem namnožených na gelovém substrátu. Start bakterií v silážované hmotě je pak rychlejší a intenzivnější.
Na sypké přípravky je nutné mít jiný aplikátor než na tekuté, na aplikaci inokulantů se nehodí aplikátor na kyseliny.
Registrace a zkoušení přípravků
Lze předpokládat, že všechny na našem trhu nabízené silážní přípravky jsou v ČR registrovány. V souladu s článkem 7 nařízení EC č. 1831/2003 je však nutné přípravky registrovat i v EU. Dle tohoto nařízení musí firmy nejpozději do 8. listopadu 2010 přeregistrovat doplňkové látky povolené bez časového omezení, což také platí pro doplňkové látky k silážování v souladu s odstavcem 7 článku 10 uvedeného nařízení. Firmy tedy mají ještě dva roky na to, zařídit vše potřebné, aby i pak mohly být jejich výrobky u nás prodávány. Lze předpokládat, že po roce 2010 se na našem trhu počet nabízených konzervačních přípravků značně sníží.
Ekonomika
U každého přípravku musí být uvedena doporučená aplikační dávka (doporučené dávkování konzervačního přípravku musí být součástí jeho dodávky). Z těchto údajů, pokud je u konzervantu uvedeno i jeho složení, již lze lehce spočítat, kolik životaschopných kolonií mikroorganismů (CFU = Colony Forming Unit), aplikovaných konzervačním přípravkem, připadne na jeden gram čerstvé píce. Enzymy se posuzují podle aktivity. Ta bývá uváděna podle SI soustavy v katalech na gram přípravku. Firmy však často uvádějí aktivitu v jiných jednotkách, například v IU (International Unit), nebo v HEC (označení u produktů ze SRN). Některé firmy uvádějí aktivitu vztaženou k jednotce hmotnosti (g), jiné k jednotce objemu (ml), protože enzymatická část je tekutá. Při sčítání počtů bakterií nebo aktivit enzymů může dojít ke zkreslení, údaje bývají občas uváděny v různých jednotkách.
Velmi problematické, i když velmi často užívané, je porovnávání účinnosti a ceny přípravků podle jejich doporučené aplikační dávky vztažené na tunu píce. Může to být dost zavádějící vzhledem k tomu, že vlastnosti mikroorganismů a aktivita enzymů může být různá v závislosti na substrátu, prostředí i vlastní technologii silážování. Porovnání by platilo, jen pokud by byly tyto faktory stejné.
Do budoucna se snad podaří najít kritéria, podle kterých by bylo porovnání a hodnocení objektivnější. Například kdyby bylo možné množství aplikované účinné složky přípravku uvádět i v přepočtu na výrobu jednoho kilogramu dusíkatých látek, jednotky energie (NEL) nebo dokonce vyrobeného mléka (FCM). Stanovení ceny přípravku ve vztahu k jedné tuně silážovaného materiálu je zavádějící i v tom, že firmy ve své cenové politice často uplatňují systém poskytování slev, do ceny někdy zahrnují například poradenství.
Zpracováno jako podklad pro řešení výzkumného záměru MZe 0002701404 VÚŽV, v. v. i.
Klíčové informace
- Silážní přípravky se do silážovaného materiálu přidávají pro usměrnění fermentace. Nežádoucí biochemické procesy jsou tím omezeny a krmivo se nekazí.
- Přípravky a přísady lze zásadně rozdělit na inokulanty a konzervanty, dále na biologické a chemické přípravky a přísady.
- Ekonomiku používání silážních přípravků neurčuje jejich aplikované množství na tunu píce, ale správný výběr pro daný druh silážovaného krmiva a dodržení alespoň základních technologických požadavků zpracování.
Ing. Radko Loučka, CSc.
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves
