Kukuřice je plodinou, která má své specifické vlastnosti: z roku na rok poměrně vysokou variabilitu ve výnosech i v kvalitě, a to podle vývoje počasí, charakteru stanoviště, agrotechniky, napadení škůdci a podobně. Má také vysokou variabilitu v obsahu a stravitelnosti živin, což je dáno zastoupením dvou zcela odlišných částí, zrna a zeleného zbytku rostliny. To nabízí možnost dvojího využití – na zrno, nebo na siláž.
Na kvalitu siláží má vliv mnoho faktorů. Mezi ty důležitější patří výběr hybridu, doba sklizně, výška strniště, kvalita zpracování řezanky, dostatečné vytěsnění vzduchu ze silážované hmoty a její dokonalá izolace od vnějšího prostředí po celou dobu skladování.
To, že existuje tolik různých hybridů s tolika různými vlastnostmi, je u kukuřice velkou výhodou. Vhodným výběrem tak lze na dané půdní a klimatické podmínky poměrně přesně „napasovat“ několik hybridů tak, aby postupně dozrávaly, a tím umožnily kontinuální sklizeň v optimální vegetační fázi.
Výběrem několika hybridů je však možné také snížit riziko špatného vývoje počasí například v době kvetení nebo sklizně. Posunu doby sklizně či snížení rizika výnosu a kvality lze dosáhnout nejen výběrem hybridů, ale i volbou pozemků s různou expozicí a různou půdní charakteristikou, intenzitou hnojení (vyšší dávky dusíku prodlužují dobu vegetace a oddalují zrání), termínem a hustotou setí.
Výběr vhodného hybridu
Pro silážování se doporučuje volit hybridy kukuřice s tvrdým typem zrna (flint). Typ zrna je dán rozdílným poměrem sklovitého a moučnatého endospermu v zrnu. Producenti zrnové kukuřice se zaměřují na pěstování hybridů typu koňský zub (dent) s rychlým uvolňováním vody ze zrna. Prodejci propagují použití zrnových hybridů i pro silážování. Vysvětlují to mimo jiné i hlediskem degradovatelnosti škrobu v bachoru, která je podle několika výzkumných prací vyšší u zrnových hybridů než u hybridů s tvrdým typem zrna flint (62 versus 46 %). Jiný výzkum, kde byla prokázána podobná závislost, ale ukázal, že to zdaleka nelze podávat takto jednoduše. Degradovatelnost v bachoru může být totiž úplně odlišná od degradovatelnosti v tlustém střevě, ta byla v jejich pokusech opačná (48 versus 65 %). Autoři výzkumu to vysvětlují tím, že tvrdý endosperm zrna typu flint nejprve musí v zažívacím traktu změknout, teprve potom je stráven. Celková degradovatelnost škrobu se pak pohybuje mezi 80 a 98 %, při obsahu škrobu v celé rostlině 13–43 %. Kukuřičný škrob má tři frakce, frakce A je okamžitě vysoce degradovatelná (je zdrojem acidóz), frakce B je degradovatelná pomaleji a frakce C je prakticky nedegradovatelná. Je-li v krmné dávce přežvýkavců více než 25 % rychle rozpustného škrobu nebo cukru, lze již předpokládat vznik acidóz. Některé hybridy kukuřice mají podstatně vyšší obsah frakce A než jiné. Lze říci, že téměř tři čtvrtiny hybridů jsou acidogenní. Více acidogenní bývají siláže o nižší sušině.
Důležitější pro volbu hybridu k silážování však je fakt, že zrnové hybridy se zrnem typu zub mají poměrně úzké sklizňové okno, což je při silážování poměrně velká nevýhoda. Zrno typu zub rychle dozrává, tudíž je často nutné kukuřici tohoto typu začít sklízet již v době, kdy sušina celé rostliny dosahuje úrovně 28, maximálně 30 %. Nižší sušina může způsobovat problémy s vyšší kyselostí siláže a odtokem silážních tekutin, sušina vyšší než 35 % přináší velké problémy s vytěsněním vzduchu a s tím spojenými ztrátami sušiny, výskytem plísní a zhoršenou aerobní stabilitou. Proto dříve, než se necháte zlákat k pěstování zrnových hybridů pro siláž, důkladně si rozmyslete, zda jste schopni sklidit všechnu kukuřici v optimální vegetační fázi.
Rozhodující pro výběr vhodného hybridu by ale měla být stravitelnost jeho vlákniny, respektive neutrálně detergentní vlákniny (NDF).
V několika výzkumných pracích bylo prokázáno, že když má hybrid stravitelnost NDF jen o jedno procento vyšší, stoupne denní příjem krmiva u dojnic v průměru o 0,17 kg, zároveň se zvýší i denní nádoj mléka o 0,25 kg po přepočtu na 4% tuk (FCM). Vyrobená siláž, která má např. stravitelnost NDF o 8 % vyšší (což je naprosto běžné), může denní nádoj od jedné dojnice zvýšit o dva litry. Přitom rozdíly mezi hybridy jsou veliké, hybridy totiž mohou mít obsah NDF v rozsahu 30–54 % a stravitelnost NDF v rozsahu 45–64 %. Korelace mezi obsahem a stravitelností NDF prakticky neexistuje, a tak může mít nízký obsah NDF zároveň i nízkou stravitelnost. Co pak s takovým hybridem?
Nejde tedy o to, zda vybrat hybrid s typem zrna dent nebo flint, ale proč ho vybrat, tedy jaké má vlastnosti a jak ho chceme využít.
Technologie při silážování
Předpokládám, že zde nemusím zdůrazňovat, jak důležité je zvolit správný termín sklizně. Doporučuje se období zralosti určovat podle tzv. mléčné linie v zrnu, která by v době sklizně ideálně měla být ve dvou třetinách zrna. V tu dobu většinou kukuřice obsahuje zhruba 33 % sušiny. Obsah sušiny lze ovlivnit například výškou sekání, tedy výškou zbylého strniště. Nejekonomičtější je udržet strniště v rozmezí deseti až patnácti centimetrů. Při zvýšení strniště na 30 cm lze předpokládat snížení výnosu až o 15 procent, přitom ale produkce mléka od jedné dojnice klesne „jen“ zhruba o 3,5 %. Zvýšení strniště se tedy doporučuje pouze v případě, že chovatel potřebuje zvětšit sušinu sklízené hmoty nebo v siláži snížit obsah nitrátů a zárodků plísní, když se sklízí po dešti v bahnitém terénu. Při vysoké sušině rostlin, například když před sklizní mrzlo nebo bylo dlouho sucho, je lépe sklízet při délce strniště 10 až 15 cm.
Ke sklizni kukuřice se používají vysoce výkonné řezačky. Když se silážuje, přísun silážované hmoty do silážních prostor je obrovský. To je často příčinou nedostatečného vytěsnění vzduchu ze silážované hmoty. Podmínkou úspěchu silážování kukuřice je vždy dobře fungující silážní linka. Teoretická délka řezanky by měla být nastavena zhruba na hodnotu 8 mm, což se považuje za limit pro strukturální vlákninu. Důležitější než délka řezanky je však její mechanické zpracování. Bez drtičů zrna, tzv. corncrackerů, se sklizeň kukuřice řezačkami neobejde.
Pro dusání se již běžně využívají speciální dusače píce vyrobené ze železničních kol. Mnohé z nich však mají vnější rám, a tak s nimi nelze dusat v silážním žlabu až do krajů. To je ale velká chyba. Siláž v blízkosti stěny žlabu pak má ve srovnání se siláží ze střední části žlabu i méně než poloviční objemovou hmotnost. To má za následek vznik plísní a kažení. Pokud se zkažená vrstva odstraní, zvyšují se ztráty sušiny siláže, jestliže se ale neodstraní, může to u zvířat způsobit snížení užitkovosti a zdravotní problémy, což je mnohem horší.
Nezbytnou podmínkou pro získání kvalitní siláže je její dokonalé utěsnění proti vnikání vzdušného kyslíku. Již běžně se u nás používají dvě vrstvy, spodní průhledná fólie a horní černá nebo černobílá plachta. Plachta se pak zatíží po celém povrchu pneumatikami. Ve světě jsou však již dál. Zjistilo se, že ani tyto dvě vrstvy silážovanou hmotu od vnějšího prostředí dokonale neizolují. Byly již vynalezeny fólie, které mají průchodnost vzduchu mnohonásobně nižší. Jsou sice ve srovnání s klasickými plachtami dražší, ale když se spočítá, kolik kvalitní siláže se tím ochrání před zkažením, ekonomika je srovnatelná. Aby tato technologie fungovala, je ale třeba ji používat tak, jak je doporučeno, průhledná nebo gold fólie se pokryje síťovinou nebo těžkou tkaninou, a pak se vše utěsní pomocí speciálních pytlů pokládaných v řadě za sebou (podrobnější popis by si vyžádal více místa, které je ale pro tento příspěvek limitováno).
A jak je to s přidáváním aditiv? Fermentační proces, pokud jsou pro něj vytvořeny požadované podmínky, proběhne většinou úspěšně i bez přídavku biologických nebo chemických přípravků. Aditiva se používají hlavně pro omezení rizika (kdyby něco nevyšlo), když nejsou vytvořené ideální podmínky, ale hlavně pro omezení aerobní degradace.
U kukuřice je problém v tom, že když je při sklizni příliš vlhká, může prokvasit až moc, siláže jsou pak natolik kyselé, že je nutné je neutralizovat. Když je kukuřice při sklizni moc suchá, je pak nedostatečně udusaná a vytvářejí se plísně. Většinou se však podaří kukuřici dobře zakonzervovat, fermentační proces proběhne poměrně rychle, ale v siláži zůstane relativně dost neprokvašených cukrů. To pak způsobuje nízkou aereobní stabilitu, siláž po otevření „hřeje“, tedy ztrácí energii. Větším problémem tedy není vlastní kvasný proces, ale především riziko následného aerobního kažení.
Pro zvýšení aerobní stability se používají přípravky obsahující heterofermentativní bakterie (například buchneri), chemické přípravky s vyšším obsahem kyseliny propionové nebo její soli, případně přípravky, které omezí růst plísní a kvasinek. Ekonomicky nejvýhodnější je přídavek nebílkovinného dusíku (NPN), například ve formě močoviny, čpavkové vody nebo kapalného amoniaku (bezvodý čpavek). Takto amonizovaným kukuřičným silážím je připisována nejen větší aerobní stabilita, omezení růstu plísní a kvasinek a vyšší nutriční hodnota z pohledu obsahu dusíkatých látek, ale i větší chutnost, a tím i vyšší příjem. Aplikace NPN je sice velmi levná, ale po bezpečnostní stránce velmi náročná.
Závěr
Faktory, které mohou významně ovlivnit hodnotu NDF a stravitelnost NDF, tj. výběr hybridu, určení optimální doby pro jeho sklizeň a následně i volba technologie úprav a konzervace, jsou z hlediska výroby kukuřičné siláže velmi důležité, ve svém důsledku důležitější, než je výnos hmoty kukuřice nebo obsah škrobu. Podmínkou pro správné sestavení krmné dávky je totiž znalost skutečných obsahů živin a jejich stravitelnosti.
V tomto pojednání jsem odhalil jen několik možností, jak vyrobit a využít kvalitní kukuřičnou siláž, existuje jich ještě mnoho, jen je nutné umět je rozpoznat.
Klíčové informace
– V průběhu dozrávání kukuřice se díky stoupajícímu podílu klasu (resp. zrna) zvyšuje podíl škrobu, který je hlavním zdrojem energie sklízené rostliny.
– Ve zbylé části rostliny postupně dochází k lignifikaci rostlinného pletiva, což úzce souvisí se snižující se stravitelností vlákniny.
– Kdo dokáže dobře odhadnout, kde hledat rezervy, a využít je, může dosáhnout podstatného zvýšení užitkovosti jím chovaného skotu a tím i zlepšení ekonomiky chovu.
Tento materiál je součástí řešení grantu QI91A240.
Ing. Radko Loučka, CSc.
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves
