Pomocí listové výživy je naopak možné operativně doplnit chybějící stopové živiny a do značné (určité) míry i hořčík. Dále je použití plných či vícesložkových listových hnojiv vhodným nástrojem k překlenutí dočasného nedostatku živin za zhoršených podmínek pro příjem z půdy či k rychlejší regeneraci poškozených porostů.
Hodnocení výživného stavu polních plodin a jeho případná korekce podle anorganických rozborů celých nadzemních částí nebo plně vyvinutých listů se častěji používá u hlavních živin. Použití těchto rozborů v případě stopových prvků je drahé, navíc hodnocení získaných výsledků je obtížnější. Příčinou je omezená pohyblivost stopových prvků ve floému a v závislosti na ní i jejich velmi nízká nebo žádná reutilizace.
Posouzení vlivu půdních a povětrnostních podmínek na příjem stopových živin je patrné ze dvou vybraných příkladů, které dobře ilustrují vhodnost jejich listové aplikace během vegetace, zejména ve fázi intenzivního růstu a v obdobích se zhoršenými podmínkami pro příjem živin z půdy.
Navzdory příznivému počasí s dostatkem srážek v dubnu a květnu 2008 se obsah zinku v sušině praporcových listů pšenice pohyboval na spodní hranici obvyklého množství pro danou vývojovou fázi a vykazoval viditelné známky remobilizace ze stárnoucích listů. Nižší obsah s náznakem reutilizace byl pozorován i v případě Cu. Málo pohyblivý mangan se v průběhu vegetace postupně akumuloval v závislosti na stáří jednotlivých listů. V době metání jeho obsah v sušině stárnoucích listů téměř dosahoval horní hranice obvyklých koncentrací a ve srovnání s vývojově nejmladším praporcovým listem byl více než dvojnásobný.
Za teplého a suchého počasí v první polovině dubna 2009 byly analyzovány listy ozimé řepky, které byly odebrány z dvou odlišných stanovišť – pokusných pozemků VÚRV v Praze-Ruzyni a vlhčí a chladnější pokusné stanici v Lukavci u Pacova. V obou případech byl zjištěn velmi nízký obsah bóru, mědi a manganu. Množství zinku se pohybovalo nad spodní hranicí obvyklého obsahu (graf 2). Oba zde uvedené příklady indikují vhodnost aplikace listové výživy.
Význam volby vhodného hnojiva
Při současné bohaté tržní nabídce má nezastupitelný význam volba vhodného listového hnojiva. Základním rozhodovacím kritériem by mělo být složení hnojiva, tj. obsah živin, jejich vzájemný poměr a chemická vazba. Cenové hledisko je třeba brát v úvahu zejména při posuzování různých vedlejších či doplňkových účinků hnojiv a tzv. balíčků pro jednotlivé plodiny – v každém případě je užitečné pozorné přečtení příslušné etikety nebo příbalového letáku.
Rychlost vstupu aplikovaných živin do pletiv listu ovlivňuje jejich chemická vazba. Nejběžnější listová hnojiva a jejich složky – močovina, hořká sůl, dusičnany – jsou i rychle přijímány. Ze stopových živin je nejrychleji přijímán B, rychlost jeho příjmu není ovlivněna přítomností dalších stopových prvků ve formě kationtů. Mangan je přijímán rychleji z minerálních solí (Mg(NO3)2, MgSO4) než z organických sloučenin. Naproti tomu vhodnějším zdrojem Zn pro většinu polních plodin jsou jeho cheláty než minerální soli. Velmi pomalý je příjem listově aplikovaného železa (např. Fe(III)-EDTA > Fe(III)-citrát > Fe(II)-EDTA = Fe(NO3). Při vzájemném srovnání vlastností nejčastěji používaných chelatačních prostředků se jevila jako výhodnější méně fytotoxická a pravděpodobně i lépe přijímaná kyselina dietylentriaminpentaoctová (DTPA) než levnější etylendiamintetraoctová kyselina (EDTA).
Z hlediska příjmu jednotlivých složek listového hnojiva se jeví jako výhodná kombinace chelatovaných stopových prvků s močovinou nebo dusičnanem amonným. Zatímco přítomnost chelátů neovlivňuje příjem dusíku, obě N hnojiva zvyšovala množství přijatých stopových živin téměř o polovinu. Příčinu tohoto stimulačního efektu lze spatřovat především v prodloužení doby, po kterou se udrží (nebo obnoví) vlhký film na povrchu listů, který je nezbytný pro průnik živin kutikulou.
V případě použití dusičnanu vápenatého či hořečnatého byly vzájemné interakce složitější – přítomnost směsi chelátů Mn--EDTA + Zn-EDTA zpomalovala příjem dvojmocného Mg (nebo Ca) a naopak.
Za určitý standard v nabídce listových hnojiv lze označit produkty řady YaraVita, které obsahují dobře přijímané koncentráty stopových prvků (B, Zn, Mn, Mo, Fe a Cu) nebo vedlejších živin (Ca, Mg a S), příp. hlavních živin a jejich kombinace sestavené s ohledem na specifické požadavky pěstovaných plodin. Předností je i dobře zpracovaný příbalový leták/etiketa s podrobnou informací o složení hnojiva a způsobu jeho aplikace.
Další účinné látky
Vedle minerálních nebo organicky vázaných živin listová hnojiva často obsahují další účinné látky, které mají zlepšit užitné vlastnosti. K uplatnění deklarovaného účinku je nezbytná dostatečně vysoká koncentrace příslušné složky. Někdy deklarovaný obsah uhlíku, cukrů nebo organických kyselin v listových hnojivech nemá pro výživu polních plodin prakticky žádný význam.
Syntetické regulátory nebo stimulátory růstu bývají přítomny ve velmi nízkých koncentracích, často pod hranicí jejich fyziologické účinnosti. Potenciální účinek vždy závisí na aktuálním stavu porostu v době aplikace. Přídavek fenolických látek, které by mohly ovlivnit endogenní hladinu auxinů, je součástí hnojiv řady Campofort.
Extrakty z mořských řas se vyznačují nepříliš vysokým obsahem stopových prvků a fytohormonů získaných z původní suroviny. Jejich kvalita závisí na druhu použité řasy, době sklizně a způsobu extrakce. Přídavek tohoto extraktu (Seactiv)je typickým znakem hnojiv řady Fertileader.
Vazba stopových živin na aminokyseliny nebo nízkomolekulární peptidy minimalizuje jejich fytotoxicitu a zlepšuje fyzikálně-chemické vlastnosti hnojiva (přilnavost, snášivost, pomalejší vysychání aplikovaného roztoku). Dále by měla zajistit jejich lepší pohyblivost a využití uvnitř rostliny. Dostatečně vysoký podíl aminokyselin a nízkomolekulárních peptidů mají hnojiva řady Hycol 8.
Hnojiva s vedlejším fungicidním účinkem mohou obsahovat koloidní síru nebo ionty stříbra, případně se vyznačují vysokým pH. Přispívají k potlačení houbové infekce, avšak v žádném případě nemohou zcela nahradit použití fungicidů. Jako příklad lze uvést suspenzní hnojiva řady Fumag, která zpravidla obsahují Mg. N, K a další stopovou nebo vedlejší živinu. Charakteristickou vlastností je vyšší pH.
Huminové látky představují nejproblematičtější skupinu, jejíž vlastnosti opět závisí na původu použité suroviny. Jako vysokomolekulární látky pravděpodobně vůbec nevstupují do rostlinných pletiv a bezprostředně neovlivňují metabolismus pěstované plodiny. S dvojmocnými kationy tvoří nerozpustné sraženiny, a proto ve větším množství mohou zhoršovat příjem listově aplikovaných stopových prvků (např. u Zn dochází ke snížení příjmu až o 40 %). Určitou biologickou aktivitu nelze vyloučit u přípravků získaných šetrnou extrakcí surovin rostlinného původu na počátku humifikace, kdy může docházet k uvolnění menšího množství auxinů z vázaných forem.
Jednosložkové koncentráty stopových živin jsou určeny především k odstranění výživových deficitů zjištěných chemickou analýzou rostlin. Účinná jednorázová dávka stopových živin může být velmi nízká (v g/ha), vzhledem k jejich omezené pohyblivosti uvnitř rostliny je však třeba aplikaci opakovat. Směsné roztoky stopových živin, různých forem N se stopovými živinami nebo komplexní hnojiva se používají hlavně v obdobích intenzivního růstu (např. před koncem sloupkování obilnin) a k překonání krátkodobých stresů, kdy jsou zhoršeny podmínky pro příjem živin z půdy.
V příspěvku byly použity výsledky získané při řešení Výzkumného záměru MZe M01-01-01.
Klíčové informace
– Ze současných poznatků o rychlosti vstupu živin z povrchu do nitra listu (průniku kutikulou) vyplývá, že rozhodující význam má použitá koncentrace hnojiva a vzdušná vlhkost.
– Působení teploty na příjem listově aplikovaných hnojiv není pravděpodobné.
– Použití plastifikátorů je naopak stále předmětem odborné diskuse.
Ing. Marie Trčková
RNDr. Ivana Raimanová, PhD.
Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně,
oddělení fyziologie rostlin
