Zemědělci v České republice jsou rok od roku stále více závislí na podporách a dotacích, zejména na těch, které dostávají z prostředků Evropské unie, a jak se zdá, mnoho podniků si bez nich už ani hospodaření neumí představit. Nutno však dodat, že to není jejich vina, ale především důsledek zatím poměrně rozmařilé evropské zemědělské politiky. Řadě farem takový způsob hospodaření vyhovuje a úvahy o nějaké další finalizaci produkce je zcela míjejí.
Na druhou stranu jsou u nás perspektivní, vysoce rentabilní a moderně řízené farmy, které existence těchto, často pouze na hraně přežívajících podniků, nepřímo brzdí v rozvoji.
Skutečnost, že náklady na tuzemskou zemědělskou produkci jsou vyšší než v jiných zemích unie, nízká výkonnost našeho, zejména prvozpracovatelského průmyslu a minimum výrobků realizovaných zemědělci přímo na maloobchodním trhu je sice znepokojivá a svědčí o nízké konkurenceschopnosti odvětví jako celku, ale při štědře otevřené bruselské pokladnici to domácí politiky v podstatě až tak nezajímá. Navíc vše nasvědčuje tomu, že by proud evropských peněz měl vydržet s drobnými úpravami i v dalších letech. Tedy zatím tomu vše nasvědčuje. To se ovšem může velmi rychle změnit. Je docela možné, že současné a pravděpodobně i budoucí ekonomické problémy eurozóny ovlivní i zemědělskou politiku unie. A bylo by krátkozraké, nevzít to v úvahu. Snaha snížit závislost našeho agrárního sektoru na dotacích jinými, lépe podniky motivujícími datacemi poněkud připomíná vyhánění čerta ďáblem. Přesto je chvályhodná. K řešení problémů českého zemědělství a jeho budoucnosti však bude zřejmě potřeba mnohem hlubších a poněkud bolestivějších opatření. Je možné, že k nim časem dojde i v rámci společné zemědělské politiky Evropské unie, přesto bychom však i my měli mít po ruce nějaký plán B.