Mulčování porostů trav a jetelovin

Mulčování ve smyslu ponechání rozdrcené biomasy na porostu se používá v zemědělské i trávníkářské praxi v případech, kdy není využití pro vyprodukovanou hmotu nebo by její odvoz a zpracování byly zbytečně pracné a nákladné. Běžně je uplatňováno u extenzivních krajinných trávníků, např. podél komunikací.

Výhodou mulčování je, že živiny obsažené v mulči mohou být porostem znovu využity, organická hmota zlepší fyzikální vlastnosti půdy, povrch půdy mezi rostlinami je chráněn proti nadměrnému výparu, ale také proti vodní a větrné erozi. U okrasných intenzivně pěstovaných trávníků se mulčování praktikuje zřídka, pouze v případech, kdy je hmoty málo, stačí se rozkládat a nedochází k jejímu hromadění. Toto pravidlo platí i při mulčování jiných porostů. Na zemědělské půdě má význam především jako jedna z metod obhospodařování porostů víceletých pícnin na půdě uložené dočasně do klidu, ať už se jedná o půdu ornou nebo trvalé travní porosty. Námitky proti mulčování spočívají především v tom, že může být nepříznivě ovlivněno botanické složení porostů, rozšiřovány plevele, podpořeno rozmnožení hrabošů, kteří pod mulčem nacházejí úkryt nebo zhoršena jakost vody proplavováním živin z mulče.
Na katedře pícninářství a trávníkářství se touto problematikou zabýváme již od roku 1996. Na pozemku ČZU v Praze jsme založili pokus s několika druhy trav (ovsík vyvýšený, sveřep horský, kostřava luční, srha hajní) a jetelovin (vojtěška prostřední, čičorka pestrá, jetel plazivý, tolice dětelová, štírovník růžkatý). Porosty byly mulčovány 1krát nebo 2krát ročně nebo pro porovnání sečeny (1krát nebo 3krát ročně). Mulčování bylo prováděno rotačním strojem AS 27/2 Enduro. V průběhu šesti let byl sledován nejen výnos nadzemní hmoty, ale také vývin botanického složení porostů, pokryvnost v mimovegetačním období, jakost lyzimetrických vod, prováděny pedologické a agrochemické rozbory půdy aj.
Aby mohl porost plnit protierozní funkci, musí produkovat určité množství biomasy. V našem pokusu byl z trav nejvýnosnější ovsík vyvýšený, z jetelovin čičorka pestrá (až 11,4 t suché hmoty na ha). Nejmenší výnos dával jetel plazivý a tolice dětelová (v průměru 3 až 4,5 t/ha). Jeteloviny produkovaly v průměru nejvíce hmoty na dvakrát ročně mulčovaných plochách, při třech sečích byly jejich výnosy o 17 – 31 % nižší, při jedné sklizni za rok o 28 – 53 % nižší. Výnosy trav byly frekvencí sklizní ovlivněny v menší míře než jeteloviny.
Vytrvalost vysetých druhů jsme hodnotili na základě jejich podílu ve sklizené biomase (tabulka 1). Nejvytrvalejší byl ovsík vyvýšený, který byl ještě v šestém roce vegetace zastoupen 41 – 72 váhovými procenty. Sveřep horský zcela ustoupil v pátém roce vegetace. Výběr druhu byl pro zachování původního složení porostu významnější než způsob sklizně. Z jetelovin byla nejvytrvalejší vojtěška prostřední a čičorka pestrá. Porost vojtěšky byl vytrvalejší při třísečném využití nebo mulčování dvakrát ročně, čičorka pestrá při jedné sklizni ročně, štírovník růžkatý při třech sečích. Tolice dětelová a jetel plazivý byly nejméně vytrvalé, rychle ustupovaly především při jedné sklizni za rok, bez ohledu na to, zda byly sečeny nebo mulčovány.
Porosty se postupně zaplevelovaly, počet rostlinných druhů v porostech trav i jetelovin vzrůstal nejrychleji při třech sečích za rok. V porostech trav bylo při tomto způsobu obhospodařování v šestém roce více než 20 druhů. S nižší frekvencí sklizní početnost druhů klesala.
Schopnost porostu chránit povrch půdy před erozí v průběhu celého roku závisí na jeho pokryvnosti. Během vegetačního období z tohoto hlediska není obvykle problém, porosty trav i jetelovin rychle obrůstají i po sečích, takže je půda dobře chráněna. V mimovegetačním období je pokryvnost porostů různá podle jejich hustoty, termínu poslední sklizně, tj. do jaké míry stačí porost před zimou obrůst, ale závisí také na růstové formě daného druhu – umístění přízemních listů a výhonků apod. Z jetelovin měl největší pokryvnost v zimním období jetel plazivý (až 100 %).
Ostatní jeteloviny jako např. vojtěška prostřední nebo čičorka pestrá kryjí povrch půdy po sklizni jen nepatrně, obvykle z 20 – 30 %. Větší celková pokryvnost porostů jetelovin v pozdějších letech vegetace (tabulka 1) byla v našem pokuse způsobena rozšířením plevelných druhů s listovými růžicemi (pampeliška lékařská aj.).
Pokud jsou porosty mulčovány, je povrch půdy chráněn i vrstvou mulče, která stejně jako živé části rostlin zachycuje dopadající dešťové kapky, snižuje jejich kinetickou energii stejně jako vymílací schopnost vody stékající po povrchu půdy. Mulč zachycuje část dešťové vody, chrání povrch půdy před vysycháním i před extrémními výkyvy teploty a mění tak půdní prostředí rostlin i edafonu. Mulč v našem pokusu pokrýval v zimním období 15 – 64 % povrchu v závislosti na množství biomasy při posledním mulčování na konci vegetace a na jejím rozmístění. Biomasa trav se ve fázi metání a kvetení porostů mulčovala poměrně dobře a i při vysokých výnosech byla dobře drcena a rozmisťována po povrchu. Biomasa výnosných jetelovin s dlouhými houževnatými stonky s menší sušinou, např. čičorky pestré nebo vojtěšky se použitým strojem drtila obtížněji, část hmoty zůstávala nerozdrcená a tvořila hromádky. Přesto však na mulčovaných parcelách zůstával jen zanedbatelný podíl plochy bez pokryvu rostlin nebo mulče. Tam, kde byla hmota odstraňována, bylo před nástupem zimy v průměru 20 – 30 % prázdných míst.
Zvýšené zaplevelení vlivem mulčování nebylo v našem pokuse prokázáno. V různě obhospodařovaných porostech jednotlivých trav nebo jetelovin se vždy šířily specifické plevele. Značný pozitivní vliv na jejich invazi měl především vyšší podíl prázdných míst v porostech. V některých případech sice docházelo ke klíčení zralých generativních orgánů mulčovaných plevelů, ale zdaleka ne vždy se tyto klíčence plně vyvinuly. Šíření plevelů, které se rozmnožují vegetativně výběžky (např. pýr plazivý, pcháč oset), souviselo spíše s konkurencí vysetých druhů a s frekvencí a termíny sklizní než s tím, zda byla hmota ponechána na ploše nebo odklizena.
Jedním z rizik při mulčování je možnost zhoršení jakosti podzemní nebo povrchové vody. Její ochrana zároveň patří k hlavním ekologickým cílům pěstování travních porostů na píci nebo pro uložení půdy do klidu. Průměrná koncentrace proplaveného nitrátového dusíku v lyzimetrických vodách (tab. 2) pod porosty trav (3,9 – 7 mg/l) byla výrazně nižší než pod jetelovinami. Nejvyšší průměrné koncentrace nitrátového N (tab. 2) byly vždy pod mulčovanými porosty, u jetelovin však byl tento trend výraznější. Tyto průměrné koncentrace však plně nevystihují situaci, zajímavější je srovnání podílu případů, kdy byly překročeny limity pro znečištěnou vodu dané nitrátovou směrnicí (11,3 mg/l NO3-N). U mulčovaných porostů jetelovin k tomu došlo ve 31,7 až 44,1 % případů, pod mulčovanými porosty trav jen v 6 – 10 % případů. Maximální dosažené koncentrace NO3-N v lyzimetrických vodách se pohybovaly okolo 60 mg/l, a to jak u trav, tak u jetelovin. Celkové množství proplavených nitrátů na jednotku plochy však bylo v daných klimatických podmínkách jak u trav, tak u jetelovin nízké a pro jakost podzemní vody zanedbatelné.
Výběr vhodných plodin a způsobu obhospodařování porostů závisí na cílech jejich pěstování a konkrétních ekologických podmínkách. Při rozhodování o možnostech mulčování je třeba zvážit konkrétní rizika, např. zranitelnost půdy z hlediska proplavování živin nebo eroze, konkrétní spektrum plevelů apod. a podle toho určit také frekvenci a konkrétní termíny mulčování tak, aby nedocházelo ke zvyšování zásob plevelů v půdě, hromadění mulče aj. Pro ochranu půdy a vody se porosty trav jeví z mnoha důvodů jako výhodnější ve srovnání s jetelovinami, které však mají větší zúrodňující efekt. Obohacení půdy nejen o organickou hmotu, ale také o dusík není v současných ekonomických podmínkách zanedbatelným výsledkem. Mulčování je vhodným způsobem pro využití biomasy, která z různých důvodů nemůže být spotřebována pro výživu zvířat.

Výsledky byly zpracovány za podpory grantu NAZV QF4062 a výzkumného záměru MSM 6046070901.

Doc. Ing. Miluše Svobodová, CSc.
Prof. Ing. Jaromír Šantrůček, CSc.
Česká zemědělská univerzita v Praze